Éra newyorského Studia 54 byla intenzivní, leč poměrně krátká, do poslední noci v únoru 1980. Byl to konec nejen klubu, ale i jedné bezstarostné epochy. Osmdesátá léta už byla poznačená smrtí, dobový pocit brutálně proměnil šířící se virus HIV, který způsobuje smrtelné onemocnění AIDS.

Za Studiem 54 stáli dva zkušení podnikatelé v oblasti tance a diska - Steve Rubell a Ian Schrager, bylo jim tehdy málo přes třicet let. Steve Rubell zemřel později v 80. letech na komplikace spojené s nemocí AIDS. Ian Schrager je dodnes aktivní byznysmen, hoteliér a developer. Dvojici si v inscenaci zahráli a zatančili Štěpán Pechar a Ondřej Vinklát. Pro inscenaci angažovali i zrzavě dlouhovlasou modelku Barboru Aria, která na scéně poutá pozornost oblečená v bikinách, a Michala Mikiho Tůmu, známého jako DJ Miki. U Dekkadancers již tradičně tanečně špičková company (Tereza Hloušková, Natalia Metodijeva, Nela Štarková, Klára Šléglová, Patrik Čermák, Alex Sadirov, Florian Garcia, Albert Kaše) svým frenetickým tancem a až akrobatickými trénovanými tanečními těly vydobývá z prostoru Archy+ queer atmosféru klubu, s jeho svobodou, hédonismem a trochu nucenou bezstarostností.

V sále Archy+ totiž Dekkadancers zrušili hru na jeviště a hlediště a rovnou nasimulovali noční klub. Postavili bar, část publika sedí u stolků, pití od sponzorů teče proudem, bílý prášek se „šňupe“ a vznáší vzduchem, piáno hraje, světla blikají, diskokoule se točí, diskomuzika pulzuje, hraje se nejen dole v sále, ale i na lávce nad jevištěm – prostor využili na maximum, to se musí nechat. Ondřej Vinklát dokonce v jednu chvíli po nestabilním žebříku vyšplhá do výšky k zavěšenému kašírovanému zlatému zvířeti, aby z jeho zadku odpálil konfety. Samozřejmě zlaté.

Do sálu se vstupuje přes místnost s fotografickou výstavou Pavla Hejného, tento Decompression Room má sloužit pro naladění. Publikum je při nákupu vstupenek vyzýváno, aby zvolilo, pokud chce, také do atmosféry padnoucí oblečení. Jsou k vidění flitry, extravagance. Hlavní je se bavit a publikum se toho drží, Dekkadancers evidentně přišla podpořit jejich fanouškovská základna, lidé tleskají, po konci nemusejí odcházet, ale mohou i oni tančit dál. O přitažlivou blyštivou nádheru eskapismu je zájem, zdá se.

Dekkadancers zkrátka uspořádali fajn taneční mejdan. Nic míň, ale také nic víc. Nic neproblematizují, kontext konce 70. let neřeší, starosti současnosti mají všichni setřást v Decompression Roomu, pak vstoupit a jásat. Přes skvělé taneční výkony je to málo.

Možná se mi nepovedla dekomprese, možná byla chyba nehodit do sebe už před vstupem do sálu pár drinků, možná je kořen odstupu v mém nefanouškovství, možná jsem neměla zapomenout na šaty s flitry, možná by mi ta slavnost připadala příliš povrchní i tak. Vždyť dekadence není jen pozlátko, má své vrstvy a melancholické, anarchistické, subversivní spodní proudy, které v inscenaci chyběly. Dekadence hraje otevřenou hru se smrtí, s rozkladem, s vědomím konce. Druhá generace Dekkadancers končí první dekádu a teprve až se v jejich Studiu 54 dotočí diskokoule, párty utichne a všichni se z ní vyspí, uvidíme, kam se soubor pohne dál.