Dújdáj, dújdáj, dújdáj, dáá!
Pavel Kohout
Mé nejhorší Vánoce byly ty loňské. Dva týdny před nimi mně odešla osoba nejbližší. Chtěl jsem zůstat sám. TéVé mi vypomohly kolovrátkem koled. Hleděl jsem z okna směrem k Hradčanům, ale až za vesmír. Do května se hudby mnohokrát účelově proměnily, jen já ne. Až mě z mrákot vybudilo Echo 24 v podobě Jiřího z Peňás. Od té doby píšu, jako by se nic nestalo, a sním třeba o tom, zda ještě dožiji, že má múza Thaleia zažene pandemii nudy, zanesenou sem Nobelfriedou Jelinek. Pak se jako Ahasver na scény vrátí věčný poutník Příběh (Geschichte, Histoire, Pо́весть, Story atd.), jemuž poskytli azyl Aristofanes, Titus Plautus, Lope de Vega, Šejkspír, Moliér, Goethe, Čechov i Čapek.

Teď mě probudila Jana Machalická, a to doslova, neboť spávám spánkem spravedlivých (stáří hříchu nečiní, téměř) od půlnoci do půli dne. Když jsme se potkávali o dvacet let dřív, srazily se dva páry ledových očí autora a kritičky. Čaroděj Čas pozvolna přetavil spory v sympatii. Teď si řekla o úvodník. Xlužbám! Jako protiváhu letošní trumputinády jsem zvolil Vánoce. Ty v šesti, sedmi a osmi letech měly ve znaku mandle. Vždy se zanítily tak, že Štědré dny začínaly krutou bolestí, když mně pan doktor Užnevím propíchl otok...
Článek je placený.
Užijte si Divadelní noviny naplno a kupte si předplatné nebo se přihlaste.
Chci předplatné
10 čísel časopisu přímo do vaší schránky
Přístup ke všem článkům Online
Koupit jedno číslo na zkoušku
Slevy pro studenty