Tancem za otcem

Jdu pěšky z druhého břehu řeky, kolem rozestavěné katedrály Notre-Dame, do které se hrnou davy lidí, procházím se bohémskou čtvrtí Le Marais. U vchodu do divadla, kam mířím s časovým předstihem, abych nasála atmosféru, stojí ochranka, kabelku musím otevřít k nahlédnutí. Uvaděč mě dovede na místo, vtiskne mi do ruky francouzsko-anglický program a zdvořile popřeje hezký večer.

Na Ihsane spolupracoval ženevský balet a další partneři, Cherkaouiho soubor Eastman a hudebníci, kteří hrají při představení živě. Zpěvu se ujali Fadia Tomb El-Hage, původem z Libanonu, a Mohammed El Arabi-Serghini z Maroka. A právě ke svým marockým kořenům se Sidi Larbi Cherkaoui v Ihsane vrací. Z Maroka pochází jeho otec, zatímco matka ho propojuje s vlámskou kulturou a věnoval jí v roce 2022 jednu ze svých předchozích choreografií. Otec mu brzy zemřel, když byl budoucí tanečník a choreograf teenager, a tak je Ihsane poutí v otcovských stopách, poutí za otcem, který je pohřbený v Tangeru. Ale také ve stopách vlastních, cestou s otázkou, co to znamená, když se mnohost kultur mísí v jednom člověku, v jedné mysli, v jediném těle.

Na jevišti se proplétá tanec s filmem, řeč s hudbou, zpěv se světlem, proměňuje se scéna i kostýmy. Cherkaoui pracuje divadelně, vypráví, dokonce i edukuje. Používá své osvědčené principy – scénu složenou z jednotlivých modulů, se kterými lze v průběhu představení variabilně pracovat a přestavovat jevištní architekturu, odříkávání textů, které dovysvětlují kontexty a upřesňují myšlenkově-dramaturgický substrát. Představení se ale rozjíždí trochu těžkopádně, ve škole, kde se vyučuje arabština. Tanečnice a tanečníci hrají studentstvo, které se s větším či menším úspěchem učí arabskou výslovnost, zapojuje se i publikum. Ihsane, jak se dočítám v informacích k inscenaci, znamená v arabštině ideál dobra, laskavosti, dobrotivosti, shovívavosti, v islámu formu společenství s vesmírem.

Arabština je klíč

Úvodní výklad o arabštině dává za pravdu argumentům francouzského filozofa, helénisty a sinologa François Julliena, že klíčem ke každé kultuře je její jazyk. Jazyk, na který se daná kultura váže, z níž vychází, jímž myslí a skrze nějž je možné trpělivě dosáhnout na rozličné kulturní zdroje. Jullien oceňuje překlad, nikoliv užití globalizovaného jazyka (nyní typicky angličtiny), které podle něj spíše brání mezikulturnímu porozumění, než aby ho dělalo lehčím. Jeho útlá kniha Il n'y a pas d'identité culturelle, respektive v anglickém překladu There Is No Such Thing as Cultural Identity, rozhodně stojí za studium a včlenění představených myšlenek i do českých identitárních debat.

V Ihsane se však objevují i další podstatná témata: násilí (konkrétně skutečný příběh umláceného muže na ulici jen proto, že je gay), smutek a imaginace. Inscenace připomíná marocký súk, tržiště, hodně podnětů, hodně barev, hodně zážitků, hodně nabídek, hodně povedená místa vedle míst slabších. Tanečnice a tanečníci jsou špička, ze všech koutů světa, různých školení, zkušeností, etnicity, mnohotvárných těl. Skoro hodinu a třičtvrtě se na jevišti stále něco děje, je potřeba dělit pozornost mezi tanec a hudbu, lidé přicházejí a odcházejí, tančí se ve skupinách, duety i sóla, kdy se jedinec najednou vyloupne zpoza scénografie, ze tmy zákulisí a krátkou choreografií na sebe připoutá pozornost. Marockou i berberskou (amazigh) kulturu Cherkaoui přibližuje skrze symboly, ať už jsou to žluté pantofle babouche, koberce, halal porážka zvířat, pouštní písek...; symboly jsou různě čitelné podle toho, jak do hloubky se divák či divačka v marockých inspiracích orientují. Angažovaná linka zahrnuje nejen queer tématiku, ale také záběry (nejspíš) z následků těžkého zemětřesení v pohoří Atlas v roce 2023, po němž zůstaly pod sutinami téměř tři tisíce mrtvých.

Praha na programu není

Některé momenty inscenace jsou pohybově bohaté, jiné až triviální – třeba teatralizovaná scéna ubití muže mužem. I zdánlivá trivialita však může být záměr, způsob, jak ukázat, že ve světě příliš zvyklém na násilí se brutalita lehce stane banalitou. Cherkaoui opakuje i další efekty, třeba práci s bílou drapérií, která visí ze tří stran jeviště (jinak klasického kukátka) a ve svém neustálém vlnění rozpohybuje stíny tančících, znásobí jejich pohyb a dá stínům stejnou pozornost jako tělům z masa a kostí (podobně jako je to v jeho choreografii Fall, kterou lze letos navštívit nejblíže v Linzi, kde ji nastudoval taneční soubor Landestheateru).

Ambice je vytvořit složitou strukturu, velké tanečně-divadelní plátno. A francouzské publikum představení ocenilo dlouhým potleskem, křikem, provoláváním „bravo“. Francouzi a Francouzsky přitom mají samozřejmě k teritoriu Maroka specifický vztah, neoddělitelný od politické minulosti Francie – od roku 1912 do roku 1955 bylo Maroko francouzským protektorátem.

Podle programu na webu projektu Eastman bude Ihsane letos znovu k vidění až v říjnu. A to nikoliv v Evropě, ale v kanadském Montréalu. Hlavní město Česka na seznamu míst touringu Ihsane, ani jiného Cherkaouiho díla, totiž v letošním roce není. Troufám si odhadnout, že by hostování Ihsane v českém umělecko-finančním kontextu už dneska nikdo nezaplatil.