Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2019

ročník 28
14. 5.–27. 5. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    43. LFŠ žije! (No. 2)

    Můj ty světe, div se a klidně nevěř mi, leč pravda pravdoucí to je: letošní Filmovka mne již podvakráte donutila vstáti na devátou ráno!

    Sobotu do pohybu hektického nakopl jsem návštěvou klasické filmové adaptace legendární anime Ghost in the Shell v režii Mamoru Oshia. FOTO archiv

    Leč popořadě: Sobotu do pohybu hektického nakopl jsem návštěvou klasické filmové adaptace legendární anime Ghost in the Shell v režii Mamoru Oshia, kterého kdysi ctěný a oblíbený pan docent Vladimír Suchánek označil za „Andreje Tarkovského animovaného filmu“. Průběžné plnění dlouholetých filmově-sledovacích restů vnímám jako jednu z nejzásadnějších radostí Letní filmové školy a ani tentokrát jsem neodešel zklamán. Krásně jsem si znovu připomněl, kde všude straky Wachovské kradly, po ránu příjemně do meditativního režimu vplul a navíc se velmi pobavil reakcemi přede mnou sedící dvojice – nebohá matka si zjevně spojila termíny „animáč“ a „anime“ v jeden a na filosoficky nekompromisně brutální snímek vyvedla svého cca dvanáctiletého syna – po prvních deseti minutách se klepali oba – statečně však vytrvali. Snad chlapec předčasně nedospěl.

    Aktuální Sandersovu americkou re-imaginaci hodlám zhlédnout brzy. Opouštím Kultury klub a letos poprvé vyrážím za filmem do Slováckého divadla. Asijské kyborgy střídá slovenský highlander Jakubisko Juraj!

    Vtáčkovia, siroty a blázni, aneb první film z maestrovy trilogie o štěstí. FOTO archiv

    Vtáčkovia, siroty a blázni, aneb první film z maestrovy trilogie o štěstí, jež je dále tvořená snímky Sedím na konári a je mi dobre a Lepší je být bohatý a zdravý než chudý a nemocný, sice patří mezi klenoty mnohokrát již viděné, nespornou devizou včerejší projekce však byla následná debata s Magdou Vášáryovou, aneb skvostná lekce z noblesy, inteligence, zábavně osvěžující sebeironie a neokázalé krásy. Zážitek par excellence!

    Následné krátké zastavení ve stanu České televize, který v tu dobu ovládl Tomáš Feřtek a domácí kriminálky, s sebou přinesl nejvtipnější moment sobotní, když dramaturgovu poznámku o narůstající oblibě ústředních ženských hrdinek v současné evropské televizní krimi, v čemž aktuální tvorba česká pochopitelně hrubě zaostává, glosoval manželský pár ve středním věku zhruba takto:

    Ona: Vůbec, jako, já se chci koukat na Vaculíka, a ne na žádnou babu, teda. On (promptně a lakonicky): Jo, jenže ty si stará, miláčku, gender, degender (vysloveno foneticky)…

    No není to nádhera? I proto záhy mířím za maďarským žánrovým poučením!

    V brilantně stylizovaném thrilleru Škrtič z Martfű se v ideální symbióze setkávají roviny politická i osobní s omračujícím smyslem pro dobovou autenticitu. FOTO archiv

    Škrtič z Martfű režiséra Arpáda Sopsitse je pro mne tím, co jsem toužil dostat po Ondříčkově Ve stínu a nebylo mi přáno. V brilantně stylizovaném thrilleru se totiž v ideální symbióze setkávají roviny politická i osobní s omračujícím smyslem pro dobovou autenticitu i přesným vedením hereckého kolektivu. Narvaný sál snímek po právu bouřlivě ocenil a já jen doufám, že se na domácích uměleckých učilištích coby výuková pomůcka ujme. Ondříčkovi, Jarchovskému, Hudskému a podobným bych jej rozhodně doporučil rovněž – třeba v rámci Univerzity třetího věku.

    Krátký výlet na náměstí znamenal jen jedno zjištění – ozvučení koncertu B-side bandu s Vojtěchem Dykem se příliš nepovedlo. Během mé zhruba desetiminutové návštěvy byly slyšet především vokalistky, méně již Vojtěch sličný. Samotné kapele pak mistr zvuku a náměstní akustika ublížili nejvíce. Škoda.

    A pak již se děly zhůvěřilé pornověci (Fuck Me / Rape Me / Baise-moi režijního tandemu Virginie Despentes a Coralie Trinh Thi). FOTO archiv

    Do Sportovní haly jsem se navrátil i v poslední položce svého sobotního programu, jímž se stala další francouzská extremita, a sice film Fuck me režijního tandemu Virginie Despentes a Coralie Trinh Thi, který je jasným důkazem, že tendence uhýbat je dramaturgům LFŠ zcela cizí. Sekce v jejich podání tudíž není jen přehlídkou vycíděných jistot, ale v rámci možností kompletním panoptikem rozkoší i hrůz. Mr. Jílek s nadhledem příkladného reprezentanta filmového trashe snímek uvedl a pak již se děly zhůvěřilé pornověci. Někdy jest vhodné zakempit!

    Posléze ve Vertigo stanu. Tančilo se dobře. Na shledanou zítra!

    ///

    Ostatní díly denních reportáží z letošní LFŠ:

    43. LFŠ žije! (No. 1)

    43. LFŠ žije! (No. 3)

    43. LFŠ žije! (No. 4)

    43. LFŠ žije! (No. 5)

    43. LFŠ žije! (No. 6)

     


    Komentáře k článku: 43. LFŠ žije! (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,