Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2018

ročník 25
11. 12.–24. 12. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    26. MF DIVADLO: Up & Down (No. 7)

    V úterý vyšly DN 16/2018, kde najdete hodnocení festivalu včetně tzv. hvězdiček, i mých. Tedy přehled o tom, co považuji za programová Up (Ilias a Zdání života) a co za Down (Lidé, místa a věci a Racek) získáte snadno. Nabízím tedy, jako několik mých předchůdců v letošní anketě, spíše celkové zamyšlení nad (nejen) letošním ročníkem.

    Festival Divadlo už dávno opustil linii východoevropsko-západoevropských křižovatek, vzájemných setkávání a konferencí. Diskuse se ztenčily na setkávání těsně po představeních (díky za ně!), jichž se účastní jen hrstka přítomných. I profily souborů či osobností, které u nás nikdy nebyly, už nemají smysl. Festivalů je hodně a každý navíc může vyjet za hranice. Čím tedy festival dnes je? Jaký má smysl?

    Myslím, že letos pořadatelé odpověděli celkem pregnantně: oslovují českou divadelní obec. Přivážejí co možná nejkvalitnější zahraniční produkce „velkého“ divadla i nových směrů a nabízejí jakýsi showcase českého divadla minulé sezony. V zahraniční účasti se soustředí na aktuální osobnosti a soubory, které už festival představil a pravidelný divák tak může sledovat jejich dráhu (letos Mundruczó a Rimini Protokoll). A pak na země, kde se podle dramaturgů festivalu „něco“ děje, což je dle nich Polsko, německojazyková oblast, pobaltské státy (Litva), postjugoslávské země (Slovinsko), Rusko (letos absentovalo), Maďarsko… A k nim vždy přidají jednu až dvě slovenské produkce, vesměs nějak formálně ambiciózních.

    Letos byla zahraniční účast vysoce vyrovnaná a současně i divadelně inspirativní, co se týká přístupů k předlohám i formám jejich zpracování (Rimini Protokoll, Tajný život Friedmanových, Postfaktótum…). Podobné to bylo i s českou produkcí, ve které je třeba ocenit vedle tradičních loutkových divadel a Společenstva vlastníků pražské Vosto5 i snad poprvé prezentovanou novou českou operu (Pravidla slušného chování v moderní společnosti). Pokud něco z české produkce chybělo, tak nějaké „ústřely“, ojedinělé události typu celodenní open air produkce performerky a režisérky Miřenky Čechové Momentum (na letošním off festivalu uvedla svou nejnovější produkci Miss Amerika) či Black Black Woods cirku La Putyka. Nebo profil nějaké výrazné současné osobnosti či souboru. Mám na mysli třeba skupinu Handa Gote. Mnozí čeští divadelníci, nemluvě o zahraničních, ji vůbec neznají. Ale to už vstupuju na půdu dramaturgům, a to bych nerad.

    Moving Station sídlí na železniční zastávce Plzeň – Jižní předměstí. Foto archiv Moving Station

    I mínusy festivalu jsou zřetelné a dlouhodobé. Je to každoroční upozadění off-programu, a to jak v ulicích tak hlavně v Černíkově Moving Station (těžko se něco z off-programu dalo stihnout, chtěli-li jste vidět celý hlavní program), a zarážející, až ostentativní nezájem plzeňské kulturní veřejnosti o festivalové dění.

    První případ by se dal vyřešit prodloužením festivalu na týden či dokonce devět dnů a rozvolněním jeho hlavního programu, druhý se festival snaží řešit v druhém (neoficiálním) týdnu, kdy přiváží divácky atraktivní české produkce.

    Přesto by to chtělo vymyslet ještě něco. Co však doporučit, težko říct. Možná na festival vždy přivézt nějakou světovou divadelní superstar a dávat jí – po vzoru Febiofestu – festivalová ocenění za dlouholetou činnost, přínos divadlu či něco obdobného. Mohlo by se začít třeba Baryšnikovem… Jeho scénické čtení, které uvede festival Pražské křižovatky v následujícíh třech dnech, je beznadějně vyprodané (dokonce se jedno představení muselo přidat). Možná by to pro Divadlo Plzeň mohla být inspirace. Takový Daniel Radcliffe (třeba i s inscenací Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi, v níž hraje v Londýně), nebo z jiného soudku Jean-Paul Belmondo živě v Plzni, to by byly bomby. Ale to už zase vstupuju na půdu dramaturgům…

    ///

    Více na i-DN:

    Plzeňská mozaika 2018 (No.1)

    Plzeňská mozaika 2018 (No.2)

    Plzeňská mozaika 2018 (No.3)

    Plzeňská mozaika 2018 (No.4)

    Plzeňská mozaika 2018 (No. 5)

    26. MF DIVADLO: Up & Down (No. 1)

    26. MF DIVADLO: Up & Down (No. 2)

    26. MF DIVADLO: Up & Down (No. 3)

    26. MF DIVADLO: Up & Down (No. 4)

    26. MF DIVADLO: Up & Down (No. 5)

    26. MF DIVADLO: Up & Down (No. 6)


    Komentáře k článku: 26. MF DIVADLO: Up & Down (No. 7)

    1. Marta Ljubková

      Vladimíre,
      dovol, abych te upozornila na 2 nepřesnosti. Brodský/Barysnikov neni žádné scénické čtení, ale normální inscenace. Ano, Barysnikov interpretuje poesii, ale čtení to neni. Hermanis by tohle asi neslyšel rad. A ne – nepridavalo se představení: odpočátku jsme věděli, ze budou dvě. Den předem se koná neverejna generalka zadarmo pro studenty a divadelniky na osobní pozvani, kterou MB do poslední chvíle nezaručuje.
      M.

      04.10.2018 (16.42), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Sorry, Marto,
      tedy monodrama sestavené z poezie Josifa Brodského v podání Michaila Baryšnikova a režii Alvise Hermanise. Co se týká počtu pražských uvedení, tedy počtu představení v Praze v rámci Pražských křižovatek, budou (snad) tři, ať už jste jedno přidávali, či ne, ať jedno z nich označujete jako neveřejnou generálku (což je zřejmě důležité pro jeho cenu, nikoli snad kvalitu), či (já) představením. Hlavně je důležité a podstatné, že budou a s nimi i star Michail Baryšnikov.
      🙂

      04.10.2018 (17.35), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,