Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Plzeňská mozaika 2018 (No. 5)

    Poslední festivalový den nabídl návštěvníkům okružní cestu Evropou. S inscenací Linie krásy domácího Divadla J. K. Tyla jsme nejprve zavítali do konzervativní Velké Británie 80. let, posléze jsme se přesunuli do fikčního světa lotyšské verze Čechovova Racka a nakonec jsme s projektem Imitation of life režiséra Kornéla Mundruczóa zakotvili ve zdemolovaném budapešťském bytě, v němž v otřesných poměrech živoří romská žena.

    Zdání života fascinuje především rotujícím pokojem. FOTO Marcell Rev

    Přestože každá inscenace pocházela z jiné země, měly všechny tři jeden společný rys: nepodařilo se jim vytvořit dostatečně konkrétní výpověď, která by se určitým způsobem dokázala vztáhnout ke světu, v němž právě nyní žijeme. U inscenace (nebo spíše instalace?) Kornéla Mundruczóa, jehož tvorbu jsme na festivalu měli možnost vidět již poněkolikáté, se tato výtka může zdát poněkud neopodstatněná. Vždyť Imitation of life se zabývá velice aktuálním tématem rasové diskriminace, a je navíc inspirována skutečnými událostmi. (Jak se dozvíme na konci, jeden z hrdinů, romský mladík István, relativně nedávno pobodal jiného Roma v MHD mačetou, a tato událost se zřejmě stala výchozím podnětem k tvorbě.) Jenže silný aktuální a společensko-kritický náboj nestačí, respektive nelze se spokojit s pouhou ilustrací daného problému. A to přesně se, myslím, v případě maďarského projektu stalo.

    Mundruczó problém diskriminace romské komunity pouze značně pregnantně demonstruje, a to navíc velice hyperrealistickou formou. Důležitou  součástí inscenace je filmová projekce, která má vytvořit dojem naturalistických dokumentárních záběrů, ale prim hraje především pompézní scénografické řešení. Na scéně je do obdélníkového otvoru v černé stěně vsazen model chudinského bytu romské ženy, a to model zcela dokonalý, v rozměru 1:1, který skutečně působí, jako bychom z hlediště viděli přímo do reálného pokoje. Jenže režisér nejspíš tušil, že pouze hyperrealismem dnes už nikoho neohromí, a tak v půli inscenace vytáhne z rukávu triumfální eso: dům se začne otáčet, a to nikoliv na horizontální, ale na vertikální točně!

    Jde o silný a fascinující obraz, který diváky přišpendlí do sedaček. Dům se velice pomalu otočí vzhůru nohama, z poliček a šuplíků se na zem řídí déšť knih, hraček a kuchyňského náčiní, spotřebiče visí ve vzduchu, pak se ale vytrhnou ze zásuvky a řítí se k zemi. Když dům dokončí svůj oběh, představení pokračuje. V anotaci inscenace na stránkách festivalu se píše, že „přestavba scény /…/ je obrazem dnešní vykořeněnosti, a představuje ten nejspektakulárnější moment, který lze snad v divadle vůbec spatřit.“ Ano, spektakulární to jistě bylo, člověk si připadal jako ve 4D kině (v jiné chvíli jsme se dokonce stali svědky naprosto reálně působící bouřky, která navála vítr a chlad až do hlediště). Jinak si ale myslím, že tento pompézní obraz byl značně samoúčelný a naopak odvedl pozornost od romské problematiky. Mnohem víc než fascinující (a jistě šíleně drahý) jevištní trik by mě zajímalo, co se podle Mundruczóa dá s problémem romské chudoby a vykořeněnosti dělat.

    Snad i proto, že na Racka lotyšského Národního divadla bylo v oběhu dost málo lístků, získala tato inscenace mladého režiséra Elmarse Senkovse pověst festivalové senzace. Možná o to větší zklamání se u mnohých po jejím zhlédnutí dostavilo. V Čechách se už dlouho uplatňuje tendence ke groteskním výkladům Čechovových her, a zprvu se zdálo, že takové bude i lotyšské zpracování: vážný hlas z reproduktoru nejprve přečte úvodní scénickou poznámku, v níž se jasně praví, že jde o komedii o čtyřech dějstvích. Čím ale počet dějství narůstá, tím méně komediální inscenace je. Tvůrci se naopak snaží o subtilní psychologický výklad jednotlivých charakterů a o navození melancholické, odevzdané atmosféry. Tak trochu retro, chtělo by se českému diváku říct.

    Na inscenaci je sympatické, že herci zbavili čechovovské postavy hysterie, která jim bývá mnoha režiséry podsouvána. To platí i pro nejvíce teatrální heroinu hry, Irinu Arkadinovou, jejíž představitelka Maija Doveika předvádí obdivuhodný výkon. Neustále balancuje na hraně elegance a trapnosti, vzletného sebevědomí a ubíjející neurózy. V lecčems připomíná Blanche Dubois z Tramvaje ze stanice touha, především pak svou fobií z nemocí, stáří či únavy.  Tvůrci se snaží potlačit nejen expresivitu postav, ale také situací. Všechny citové souboje protagonistů se odehrávají spíše kdesi v podtextu, pod zdánlivě rezignovaným zevnějškem, což některým situacím svědčí, jiné ale kvůli tomu působí značně nevýrazně.

    Arkadinová (Maija Doveika) v mnohém připomíná Blanche Dubois. FOTO Kristaps Kalns

    A podobně nevýrazná je i celková režijně-dramaturgická koncepce mladého Senkovse. Je jasné, že chce hrát především o dilematech dnešní mladé generace, ale jaksi vnitřní boj mladých postav nedokáže konkrétně rozehrát. Treplevovi (Igors Šelegovskis) i Nině (Agnese Cirule) chybí skutečný tvůrčí zápal a umělecká ctižádost, zdá se, že jim jde mnohem spíše o lásku než o umělecký úspěch, čímž se ale z inscenace vytrácí jedno z hlavních témat hry. Ze všech postav se nakonec můžeme nejlépe identifikovat se starým, vážně nemocným Sorinem (Edmunds Freibergs), který ani na prahu smrti neztrácí optimismus a nasazuje si červený klaunský nos, a s Mášou (Liene Sebre), v jejímž věcném přístupu k životu se skrývá síla. Ačkoliv si prošla strašlivou životní kocovinou, bere na konci svého muže za ruku, což lze vnímat jako nový začátek jejich vztahu: vždy je ještě naděje, že dokážeme změnit náš život k lepšímu, přestože kolem obchází smrt.

    Inscenaci Linie krásy, která na festivalu reprezentovala plzeňskou tvorbu, se toho nedá po formální stránce příliš vytknout. Natálie Deáková vytvořila řemeslně zručnou inscenaci, která ovšem opět pokulhává v jedné věci, a tou je vágní výpověď, která se nikterak neváže k realitě dnešního diváka.

    Thatcherovou (Apolena Veldová) nakonec v čele strany nahradí Fedden (Martin Stránský) FOTO Alexandr Hudeček

    Adaptace stejnojmenného Hollinghurstova románu, který se stal po svém vydání v roce 2004 literární senzací, vypráví o čtyřech letech života mladého estéta a gaye Nicka Guesta. Tvůrce dramatizace Matěj Samec sleduje (podobně jako Hollinghurst) dvě linie, zaprvé linii soukromou, která se věnuje Nickovým homosexuálním vztahům, a zadruhé linii politickou, která zobrazuje vzestup a pád britského konzervatismu zosobněného Margaret Thatcherovou. Inscenaci lze proto vnímat především jako zasvěcenou zprávu o jedné relativně krátké éře britských dějin, nic víc, nic míň. Nutno dodat, že díky výborným hereckým výkonům (nejde nezmínit alespoň vynikající Apolenu Veldovou v roli svérázné Železné lady) je tento historický exkurs do Velké Británie místy dokonce velmi zábavný. Což nemění nic na tom, že nemůžu najít pádný důvod, proč by se mělo české divadlo věnovat zrovna Hollinghurstově dobově a místně podmíněnému bildungsrománu.

    ///

    Více na i-DN:

    Festival Divadlo očekává aktivního diváka

    Předchozí díly festivalového zpravodajství:

    Plzeňská mozaika 2018 (No.1)

    Plzeňská mozaika 2018 (No.2)

    Plzeňská mozaika 2018 (No.3)

    Plzeňská mozaika 2018 (No.4)


    Komentáře k článku: Plzeňská mozaika 2018 (No. 5)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,