Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Země odvážných divadelníků

    Chcete-li poznat současné africké divadlo a zažít něco unikátního, vyrazte příští rok do západoafrické Burkiny Faso. Na podzim 2020 se v hlavním městě Ouagadougou uskuteční jedenáctý ročník bienále Récréâtrales, díky němuž lze na vlastní oči spatřit dynamiku současného divadla této oblasti.

    Divadelní produkce se odehrávají buď přímo na ulici, nebo – a hlavně – ve dvorech místních domů, které se před festivalem promění v regulérní divadelní prostory FOTO LUCIE NĚMEČKOVÁ

    Tento i v rámci Afriky výjimečný festival založil v roce 2002 burkinafaský herec a dramatik Étienne Minoungou jako „panafrickou rezistenci dramatu, divadla a divadelního výzkumu“. Dodnes jde o jeden z nejprogresivnějších a nejlépe organizovaných divadelních festivalů v subsaharské frankofonní Africe. Loni se koncem roku uskutečnil desátý ročník. Pod heslem Spřádat odvahu se poprvé jako nový umělecký šéf představil Aristide Tarnagda. Tohoto významného dramatika a režiséra jsme měli možnost potkat také v Čechách, a to na 12. ročníku festivalu Tvůrčí Afrika aneb Všichni jsme Afričani v roce 2016, kdy v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí režíroval Jakub Šmíd českou premiéru scénického čtení jeho hry Musika v překladu Matyldy a Michala Lázňovských.

    Vstříc budoucnosti

    Hned na úvod je třeba předeslat, že pokud jde o divadlo, patří Burkina Faso k nejaktivnějším a nejrozvinutějším zemím v Africe. Je to obdivuhodné zejména proto, že stát není považován za příliš bohatý. Naopak, index lidského rozvoje má jeden z nejnižších na světě. Do roku 1984 se země jmenovala Horní Volta. Když se do jejího čela dostal v roce 1983 „africký Che Guevara“ Thomas Sankara, změnil se nejen její název na současný, který v překladu znamená Země spravedlivých mužů, ale i státní symboly a směřování. Burkina Faso tehdy hleděla vstříc své budoucnosti s neskrývaným optimismem. Sankara, jenž prosazoval jakousi vlastní formu socialismu, se soustředil na sociální a zdravotní otázky, vyhlásil program proti negramotnosti, zasadil se o ženská práva, a protože moc dobře věděl, jakou moc má kultura, postavil také divadlo. Amfiteátr Théâtre populaire pro dva a půl tisíce diváků byl během jeho vlády v letech 1983–1987, než byl Sankara zavražděn, centrem kulturního dění v hlavním městě. Dnes o jeho revitalizaci usiluje Centrum choreografického rozvoje – La Termitière, které se nachází v jeho bezprostřední blízkosti a je skutečným mraveništěm, kde se stále něco děje. Divadelní představení, tvůrčí rezidence, dílny, festivaly, na něž se sjíždějí zájemci z celého světa. S trochou nadsázky lze o současné prodemokratické Burkině Faso prohlásit, že je africkou festivalovou velmocí.

    V devadesátých letech minulého století zde z iniciativy vynikajících burkinafaských tanečníků a choreografů jako Salia Sanou, Seydou Boro a Irène Tassembédo vzniklo pravidelné Taneční trienále, každoroční festival Dialogues de corps (Dialogy těla) a další akce a festivaly. Vedle nich je Burkina známá konáním Mezinárodního loutkového festivalu FITMO nebo festivalu storytellingu a hudby Yelleen ve druhém největším městě země Bobo-Dioulasso. Do Ouagadougou se sjíždějí také milovníci filmu na festival Fespaco, jazzoví fanoušci na Mezinárodní jazzový festival či řemeslníci a výtvarní umělci na SIAO – Mezinárodní veletrh afrických řemesel.

    Totálního divadlo nabídla velkolepá show Kirina v choreografii Sergeho Aimého Coulibalyho a s hudbou ikony malijské world music Rokii Traoré FOTO PIERO TAURO

    Divadlo bratrství

    A co činoherní divadlo? Jeho počátky jsou spojeny s Théâtre de la Fraternité (Divadlo bratrství), které založil v roce 1975 Jean Pierre Guingané. Jednalo se však spíš o divadelní školu produkující i představení. O tři roky později, v roce 1978, vzniklo divadlo L’Atelier Théâtre Burkinabè (ATB). Jeho zakladatel Prosper Komparoré se nechal inspirovat brazilským divadelníkem Augustem Boalem a věnoval se tzv. divadlu rozvoje, sociální práci prostřednictvím divadla. Vůbec první profesionální divadelní skupinu vytvořil počátkem devadesátých let minulého století herec, scenárista a režisér Amadou Bourru, jenž získal bohaté divadelní zkušenosti ve Francii. Připojilo se k němu několik mladých nadšenců, a tak vzniklo legendární divadlo Ferren. Roku 1996 začalo fungovat také divadelní centrum CITO, tedy Le Carrefour International de Théâtre de Ouagadougou, zastřešující tvorbu různých divadelních oborů – především činohry, tance a loutek – a zajišťující jim potřebný servis, který do té doby v zemi neexistoval.

    Na Univerzitě v Ouagadougou se dnes vyučuje praktické divadlo i divadelní věda. Velmi inspirativní byla v nedávné minulosti například spolupráce s francouzským režisérem Jeanem-Louisem Martinellim, jehož v roce 2001 vyslalo do Burkiny Faso francouzské ministerstvo zahraničí na žádost burkinafaského herce, režiséra a dramatika Moussy Sanoua, který v té době působil v kulturním centru, pozdějším Francouzském institutu, v Bobu-Dioulassu a hledal zkušeného a africkým kulturám otevřeného režiséra pro spolupráci s místními herci. Výsledkem se staly proslulé inscenace Médea (2003), Mitterand a Sankara (2008), Une nuit à la présidence (2013), které objely v podstatě celou Afriku a navštívily i Réunion, Evropu a Jižní Ameriku.

    Nepřetržitelnost tvorby

    Klíčovou roli ve výchově profesionálních divadelníků všech profesí a v produkci nových inscenací stejně jako v objevování nových dramatiků a v prezentaci špičkových představení z převážně subsaharské frankofonní Afriky představuje už sedmnáct let v úvodu zmiňovaný festival Récréâtrales. V čem spočívá jeho výjimečnost?

    „Proces“ récréâtrales – velmi volně přeloženo jako proces nepřetržité divadelní tvorby – má čtyři fáze. V únoru začíná tzv. karanténa, tedy etapa hledání, výzkumu a vzdělávání stážistů projektu Labo Elan v oborech herectví, režie, dramaturgie a pro členy Collège Scénographique též v oboru scénografie, výtvarnictví (ale také oboru elektrikář). V červnu se vybraní umělci z různých koutů frankofonní subsaharské Afriky sjedou do Ouagadougou na rezidenci, aby pokračovali v započaté práci na zvolených tématech, textech a inscenacích. Přípravy vrcholí během druhého rezidenčního pobytu v září a říjnu. Deset dní po skončení této fáze začne divadelní festivalová platforma, která v premiéře představí všechny vzniklé inscenace, jež poté vyjíždějí (a spolu s nimi také několik hostujících afrických produkcí) na turné po Africe a Evropě.

    Asi kilometr a půl dlouhou ulici jmenující se 9.32 v lidové čtvrti Bougsemtenga, která je vůbec nejstarším obydleným místem Ouagadougou, promění na několik dní účastníci Collége Scéno svými fantastickými výtvarnými kreacemi a obdivuhodnými scénografickými artefakty ve skutečnou „čtvrť štěstí“, jak zní doslovný překlad názvu této čtvrti v jazyce mooré. Této v jistém slova smyslu divadelně-výtvarné utopii během festivalu nikdo neřekne jinak než La Rue de Récréâtrales.

    Pozvání domů

    Divadelní produkce se odehrávají buď přímo na ulici (odpolední dětská představení či pouliční performance), nebo – a hlavně – ve dvorech místních domů, které se před festivalem promění v regulérní divadelní prostory, vždy pro zhruba sto až dvě stě diváků. Zde tvůrci zkoušejí a žijí s místními obyvateli a večer co večer se hlediště zaplní festivalovými diváky. Ti jsou takto v podstatě pozváni k lidem domů, což dodává každému večeru neopakovatelnou atmosféru a výjimečný mezilidský rozměr. Jednotlivá „divadla“ nesou jména majitelů oněch domů, takže i malé dítě, kterých je vždy všude plno, je vám schopno říct, kde se hraje divadlo u Nikémových nebo u Sibových či Zaïdových. Díky vřelému prostředí a přijetí obyvatel domu, vesměs početných rodin, dokážete rychle zapomenout i na vojáky se samopaly u vchodu, kteří loni pečlivě kontrolovali všechny účastníky a jejich tašky, kabelky či batůžky. Nebylo divu, v březnu 2018 se sídlo generálního štábu a francouzská ambasáda v Ouagadougou staly terčem teroristického útoku, dějiště festivalu se nachází v bezprostřední blízkosti vojenského kampusu. Podle mínění místních lidí tentokrát nešlo o akci islamistů, kteří operují spíš v oblasti Sahelu, nýbrž stoupenců před pěti lety svrženého prezidenta Blaise Compaoréa, který s rodinou uprchl do sousedního Pobřeží slonoviny. A jak praví jedno zdejší přísloví: Ryba není mrtvá, dokud hlava žije. Nutno říct, že bezpečnost byla po celou dobu festivalu velmi citlivě a nekonfliktně zajištěna, a to dokonce i v případě návštěvy burkinafaského ministra kultury Abdoula Karima Sanga či prince Hakima a dalších oficiálních celebrit.

    Ale nejen místní domy a dvory jsou součástí festivalového dění, na zdárném chodu festivalu se podílejí i sami obyvatelé. Tak například zásadní úkol mají zdejší ženy. Starají se o pravidelné odpolední zavlažování prašné ulice, která se společně se snášející se tmou, kolem páté hodiny odpoledne, promění v rušné korzo s nejrůznějšími krámky a pouličním občerstvením, z něhož nad všechna kulinářská lákadla vynikají masové špízy brochette. Obvykle potemnělou ulici vždy pohádkově rozzáří impozantní výtvarné objekty, jimiž ji vyzdobili frekventanti Collége Scéno a po celou dobu festivalu ji také opečovávají, aby lesk neztratila ani v poslední festivalový den. Akce je – jak zdůrazňují zdejší politici – úspěšná nejen umělecky, ale i v oblasti místního rozvoje. Nabízí totiž ne nepodstatné pracovní příležitosti a podílí se tak na zvyšování životní úrovně zdejších obyvatel. A tím, že prostřednictvím divadla sensibilizuje prostředí, se spolupodílí také na snižování negativních společenských jevů, především kriminality.

    Lekce smyslu divadla

    Na programu loňského ročníku Récréâtrales bylo – vedle čtení, debat, dílen, happeningů, výstav a Soirées partages neboli Večerů sdílení, tedy jakýchsi novodobých palábrů, afro-antilských forem debat s výraznou osobností na téma spirituality, angažovanosti, ekonomiky a umění smíšených s hudbou, čtením textů, živou diváckou interakcí – třináct celovečerních produkcí, z nichž šest vzniklo v rámci festivalového programu Labo Elan. Každá z nich byla pozoruhodným vhledem do světa současné generace afrických divadelníků, kteří cítí silnou potřebu vyjadřovat se k zásadním problémům Afriky a občas i světa. Pro tato témata hledají adekvátní inscenační prostředky. Vycházejí při tom jak z tradic vlastních kultur, tak z vlivů evropských či jiných. Slovo často provází hudba a pohyb.

    Například režisérka a nejznámější burkinafaská herečka Odile Sankara, sestra zavražděného prezidenta, rozehrála Musiku Aristida Tarnagdy jako reality show, při níž diváci seděli v řadách proti sobě (v jakémsi centrálním „kotli“) a všude kolem sledovali příběh o zneužívání dětské práce v Kongu při těžbě koltanu, nezbytného pro mobily, tablety či elektroniku vůbec.

    Další festivalová produkce, tragická buffonáda Le General Fou (Generál Blázen) Alžířana Arezkiho Mellala, který se v Čechách představil v roce 2012 v rámci 4. ročníku festivalu Nad Prahou půlměsíc, se odehrávala takřka v shakespearovském prostoru. Byla otiskem současné geopolitické situace plné válek a represí.

    Nejnovější hra konžského dramatika Sinza Aanzy Que ta volonté soit Kin (Nechť tvá vůle je Kin Kinshasa) je poeticko-humorným obrazem současné Kinshasy a svědectvím o tom, že ani uprostřed bídy se nelze zbavit snů. Aristide Tarnagda ji inscenoval před zdí dvora, na ní i za ní. Dokonce i na stromě. Hudebně dění doprovázel kytarista, jehož vstupy nám, Evropanům, připomínaly středověké bardy, místním však spíše africké grioty.

    Inscenace Prospero, dekolonizační adaptace Shakespearovy Bouře ze šedesátých let od martinického autora Aimého Cesaira, byla v podání jednoho z nejoceňovanějších afrických herců a dramatiků, Konžana Dieudonného Niangouny, jakýmsi dystopickým vesmírným kabaretem zobrazujícím neustálý boj utlačovatelů a utlačovaných, těch, kdo žijí v místě, a nově přicházejících. Potřebu humanismu v současném světě vyzdvihla inscenace Parole due (Dlužené slovo) sestavená z básnických textů Aimého Cesaira v režii Odile Sankary.

    Snad nejvíc diváky zaujala Unwanted rwandské performerky Dorothée Munyanezy, která jako zázrakem přežila genocidu ve své rodné zemi. Prostřednictvím slova, pohybu a zvuku vydala bez patosu, ale emocionálně silné a cenné lidské i umělecké svědectví o znásilněních na ženách a dětech, které se z těchto znásilnění narodily.

    Zážitek totálního divadla v kombinaci slova, zpěvu, tance a živé hudby s několika desítkami komparsistů dovedla k dokonalosti velkolepá show Kirina v choreografii Sergeho Aimého Coulibalyho a s hudbou ikony malijské world music Rokii Traoré. Inscenace vychází z libreta senegalského ekonoma a spisovatele Felwina Sarra a jednoho z nejpopulárnějších afrických eposů o zakladateli říše Mali Sundžátovi, který roku 1235 porazil v bitvě u Kiriny sóského krále Sumangaru a vyhlásil Mandenskou chartu, která je považována za předchůdce Všeobecné deklarace lidských práv.

    Mnohdy novátorské, překvapivé postupy, mísící nejrůznější druhy a žánry, neznámé příběhy, zásadní témata a bytostný vztah afrických divadelníků k divadlu, jsou tak pro nás, Evropany, obrovskou lekcí při hledání smyslu divadla a umění v dnešní době. Navzdory materiálním těžkostem, finančním obtížím a politickým a náboženským tabu.

    A ještě jedno poznání na závěr:

    Récréâtrales je událostí s mezinárodní prestiží. Ze zahraničí se sem loni sjelo na devadesát hostů, ředitelů různých významných institucí a festivalů. Kromě Afriky také z Francie, Belgie, Kanady, USA, Německa, Švýcarska. Mezi nimi jsem byla jedinou zástupkyní České republiky a střední či východní Evropy vůbec. Nezastírám, že to byl povznášející pocit. Pro mnoho Afričanů jsme tak utvářeli povědomí, že i naše země, navzdory trochu pošramocené mezinárodní pověsti poslední doby, patří – pokud jde o vztah k africkým divadlům a Africe jako takové – aspoň v tomto kontextu k té otevřenější, civilizovanější a vzdělanější části světa. Málo platné, naše cesta do Evropy vede i přes Afriku.


    Komentáře k článku: Země odvážných divadelníků

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,