Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    Z ulit do ulic (No. 9)

    Volaný účastník není dostupný!

    Páteční odpoledne patřilo telefonním budkám. V odpoledních hodinách se nejprve na úpatí Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí sešla velmi různorodá skupina demonstrujících za svobodu komunikace. Poté se ve Skautském institutu posedělo s retro pochutinami a historkami z dobrých starých časů. Demonstraci, která si ve své bizarnosti, trapnosti a množství hesel a vydaných naturálií zdarma nezadala se skutečnými kampaněmi některých politických stran, provázely po celou dobu trvání, velmi příznačně, technické potíže.

    Za svobodu komunikace. Foto: Kamil Košun

    Zdeněk Piškula vybrnkával u Mariánského sloupu na kytaru jemnou melodii, zatímco se k němu blížila skupinka čtyř mladíků nesoucí telefonní budku. Kromě ní sestávalo veškeré vybavení moderátorů demonstrace Tomáše Loužného, Vojtěcha Hrabáka a Vaška Marholda ze stolku, židle, jednoho reproduktoru, notebooku, mikrofonu se stojanem a piva zdarma ve velké tašce, jakou člověk dostane, když jde nakupovat do IKEI. Nejprve zazněla část soundtracku z filmu Návrat do budoucnosti, následována českou a slovenskou hymnou. Poté vyzval po svém prvním plamenném projevu Vašek Marhold všechny demonstranty, aby se nebáli vyjádřit názor, vstoupili do budky a na její průhledné stěně zanechali vzkaz, zda „je to tu fajn“, nebo mají naopak s něčím problém. Každá taková aktivita byla odměněna plechovkou piva. Kromě několika odvážlivců z řad česky mluvících občanů se do budky vydalo i pár zvědavých cizinců. Zájem ale nebyl dostatečný, aby se rozdala veškerá zásoba alkoholu, takže posléze Vojtěch Hrabák obcházel postávající skupinky a nabízel ho prostě každému, kdo měl zájem. Program demonstrace byl rozdělen do několika částí. Mezi vášnivě čtenými hesly a promluvami Vaška Marholda, jako „Bude dobře!“ nebo „Vždycky! Pořád! Do ulic!“, zpíval a hrál na kytaru Zdeněk Piškula. Z jeho repertoáru bych vyzdvihla zejména skladbu Žili byli bratři tři z filmu Tři bratři. Kromě toho, že volba skladby měla nejspíše připomenout, že v pohádce sám Piškula před pár lety hrál, neměla s programem demonstrace pranic společného. Občas, když se ve slunečních brýlích a s povýšeným výrazem Piškula blížil k mikrofonu, byl taktně upozorněn Marholdem, že „dostal prachy, tak ať drží hubu“. Vojtěch Hrabák nejprve sloužil jako roznašeč piva, držák na noty, poté jako prostý muž z lidu, nakonec ale dostal prostor vystoupit se svou poezií. Básně jako O zhoubném vlivu pohádkových čertů nemusely sednout každému, nejvíce nespokojený byl ale opět Marhold, který po zaznění několika vulgarismů začal Hrabáka pronásledoval a snažil se jeho produkci přerušit.

    Za svobodu komunikace. Foto: Kamil Košun

    Patřičná dávka ironie a odkazy na konkrétní politické strany a politiky samotné byla čitelná už z anotace k události. Přesto se organizátorům (ve spolupráci s přihlížejícími „demonstranty“) podařilo vytvořit atmosféru, v níž chvílemi opravdu nebylo příjemné se nacházet. Přesně jako když občas sleduji záznam z propagačních akcí toho či onoho politického uskupení, na němž vystupují umělci s písněmi na objednávku, lidé stojící okolo často netuší, čemu a komu vlastně tleskají, vykřikují se hesla, která neznamenají nic, a nakonec se rozdají trička, kšiltovky nebo třeba koblihy a jde se domů.

    Za svobodu komunikace. Foto: Kamil Košun

    Komičnost celé události dodali někteří diváci, kteří neměli tušení, že se jedná o vesměs umělecký výstup, a komentovali akci, jako by se jednalo o čistokrevnou demonstraci. Jeden starší pán stojící vedle mě glosoval proslovy i písně po celou dobu slovy jako „infantilní“ nebo „můžete si za to sami“, a nakonec prohlásil, že „už toho viděl hodně, ale tohle teda ještě ne“. Navíc zrovna ve chvíli, kdy Zdeněk Piškula předčítal svůj seznam věci, „co ho serou“, z nějž chtěl udělat otevřený dopis všem úřadům České republiky, prošli okolo se svou produkcí příznivci Hare Krišna. Na závěr se trojice Piškula, Hrabák, Marhold ještě poprali o telefon, který v budce začal znenadání zvonit. Než se k němu ale někdo z nich probojoval, zřejmě skončila zvuková stopa vyzvánění na Loužného notebooku, takže jsme se o budoucnosti naší země zase nedozvěděli nic. Organizátoři si posbírali to nejnutnější, odebrali se směr orloj a zanechali všechny demonstranty v koncentrovaném trapnu, které se za uběhlou třičtvrtě hodinu podařilo vytvořit.

    Konec dobrých starých časů. Foto: Kamil Košun

    Ve spojení s instalací a nostalgickým monodramatem Konec dobrých starých časů Hany Frejkové a Lenky Dombrovské v kavárně ve Skautském institutu na Staromáku se mi v mysli vybavil starý zvyk, který byl mezi lidmi znám jako přijít posedět na kus řeči. Dva stoly s připraveným ovocem, jídelní lístek s nabídkou jako Horalka, Sójový suk, chlebíčky s bramborovým salátem nebo jahodová roláda a Hana Frejková jako hospodyně s neustále se opakující otázkou: Kdo si co dá? Celá performance byla koncipována jako společné vzpomínání na staré dobré časy, v nichž se ještě využívaly k dálkové komunikaci telefonní budky. Někteří přítomní občas přispěli se svou vlastní vzpomínkou na telefonní seznam Zlaté stránky nebo na způsob, jakým se dalo telefonovat z budky zadarmo. V jednu chvíli nás Hana Frejková nechala v prostoru o samotě, se slovy, že si jde zakouřit, ať si zatím rozmyslíme, kdo má na co chuť. Než se vrátila, promítalo se na stěnu krátké video ve smyčce, v němž se na sídlišti mezi paneláky dohadovala hrstka lidí o to, kdo bude telefonovat z budky. Přes tento záznam se objevovaly ještě nápisy jako „dialog je komunikace mezi dvěma lidmi“. Poté následovala několikaminutová scéna, v níž jsme sledovali Frejkovou, jak telefonuje se synem – v polosedu ve výklenku ve zdi, s telefonem, který mohl být klidně sejmut z opravdové telefonní budky. Paradoxně, hned poté, co se promítá na zeď slovo dialog, sledujeme jednostranný monolog do odpojeného sluchátka. „Hovor“ ukončuje Hana Frejková v slzách, neboť je jí vlivem překrývání linek a hovorů znemožněno se synem, volajícím z Vídně, hovořit. Výjev, který z dnešního hlediska působí úsměvně. Nejeden člen „mladé generace“ by nad tím roloval oči. Místo telefonování se teď přeci může Skypovat nebo FaceTimovat, a to třeba i na Sibiř. Je to stejné jako s hudbou, když si chtěl člověk před šedesáti lety poslechnout muziku, musel jít a koupit si vinylovou desku. A to ještě za předpokladu, že se nejednalo o těžko dostupné západní melodie. Dneska si na Spotify pustí kdokoliv kdykoliv cokoliv. Námaha veškerá žádná. Jenže nebyly přesně tohle ty staré dobré časy? Lidé si tehdy přeci jen víc vážili všeho, co měli, protože nebylo snadné se k věcem dostat.

    Podobně jako v případě demonstrace i zde docházelo k momentům trapna, které zaháněla Hana Frejková nevinnými konstatováními plnými až kýčovité nostalgie. Když například nikoho nenapadala další telefonická vzpomínka, snažila se zabránit trapné situaci a tichu poukazováním na krásy podvečerní Prahy v oknech nebo si povzdechla, že to kdysi možná nebylo tak hrozné, jak se dnes popisuje. Chvílemi nebylo úplně zřejmé, zda je přílišný sentiment myšlen vážně, nebo se jím Frejková naopak snaží poukazovat na to, jakým způsobem si lze idealizovat minulost. Přímo se k tomuto problému odkázala ve spojení s psaním memoárů, v nichž jde často právě o to, zapomenout a přibarvit si minulost, jak je potřeba. Myslím, že nejsem jediná, kdo od svých prarodičů nebo rodičů slyšel opakovaně jednu a tutéž historku. Taková vyprávění se s každou další prezentací zdokonalují a košatí, až je nakonec těžké posoudit, nakolik jsou pravdivá a jak moc jim sám vypravěč věří.

    Páteční odpolední a večerní program se nesl ve znamení momentů, při nichž se člověk musel sám sebe ptát slovy génia Cimrmana: Kde to sakra zase jsem, kam jsem se to, sakra, zase dostal? Troufám si ale tvrdit, že ve většině případech byl tento efekt v divácích vyvoláván zcela úmyslně. Ono totiž občas neuškodí připomenout si, jak směšná a trapná umí být naše každodenní realita.

    ///

    Text vyšel ve zpravodaji festivalu Tsunami.


    Komentáře k článku: Z ulit do ulic (No. 9)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,