Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    Venušiny dny (No. 3)

    Sobota 29. dubna je deštivá a ponurá, ale večer se naštěstí vyčasí. Festival Venušiny dny je v plném proudu, mateřství a těhotenství dnes vystřídá téma stáří v podobě performance pro jednoho diváka From Above – Do Alto portugalské umělkyně Sylvie Almeidy a inscenace Odkaz od Spielraum Kollektiv. V 18:20 přicházím k Venuši ve Švehlovce a hned u vchodu mě zaujmou na zemi položené černobílé fotografie různých laviček, při čemž na některých je zobrazená právě i již zmíněná Sylvie Almeida. Pozastavím se u nich a pečlivě si je prohlížím. Kompozičně i kontrastně se mi líbí, již teď tuším, že jedním z motivům From Above bude vztah k místu.

    Silvia Almeida začíná svou performanci na židli… Snímek je z uvedení na 16. ročníku festivalu International Art Fair v roce 2022 v Benátkách. Foto archiv

    Z lavičky můžeš pozorovat celý svět…

    Musím se přiznat, že jsem divák poněkud plachý a vyhýbám se kontaktu s účinkujícími, takže performanci From Above – Do Alto Sylvie Almeidy považuji za osobní výzvu. Ta již, když přicházím k pokladně, stojí ve foyer v černých šatech a mile mě pozdraví. Zdráhavě se přihlásím, že přicházím právě za ní. Její asistent mě odvede zpět ven před Švehlovku a nasazuje mi na uši sluchátka. Připíná mi na bundu mp3 přehrávač, při čemž mi dává instrukce. Nic nezastavovat, vše poběží samo, tak jak má, a posílá mě opět dolů za Sylvií, která stojí u zavřených mříží u vstupu do foyer. Jsem nervózní. Perfomerka mi podává ruce a jemně je stiskne. Prohlíží si je, zatímco mi v uších zní audionahrávka o její babičce, o jejím narození a původu. Nevím, na co se mám dřív soustředit. Z této části si akorát zapamatuji, že její babička velmi ráda pozorovala svět z lavičky u jejího domu a měla ráda procházky. I my se jdeme projít.

    Sylvia Almeida drží diváka/divačku za ruku a společně vycházejí ven. Foto archiv

    Sylvia Almeida mě drží za ruku a společně míjíme podchod, ve kterém jsou vystaveny fotografie, které jsem již dnes viděla. Znovu si je prohlédnu, zatímco v sluchátkách zní příjemná hudba doplněná přírodními zvuky,snažím se naladit se tempo chůze Almeidy. Pokračujeme ven, do rádoby nedivadelního světa, až dorazíme na Škroupovo náměstí, kde společně usedáme na lavičku. Těší mě ta určitá tichost, nahrávka obsahuje jen několik slov, důležité jsou zvuky zvenčí. Meditace. Zastavení. Sylvia Almeida se zvedá a začíná přede mnou tančit do rytmu hudby. Její kreace připomínají chůzi na jednom místě nebo praní na valše, což by mohlo korespondovat s návyky její babičky. Mezitím nás několikrát stihne objet kluk na elektrokoloběžce, ale ani jednoho z nás tří situace nikterak nerozhodí. Uvědomuji si, jak je Praha odlišná od měst (rodná Ostrava, studentská Olomouc), ve kterých jsem žila. Prahu charakterizuje otevřenost anonymitě a diferenci. Každý si jde tady po svém. Umělec ve veřejném prostoru? Nic zvláštního.

    Sylvia Almeida začíná před divákem/divačkou tančit. Foto archiv

    Poté mě Sylvia Almeida opět odvádí do Švehlovky, kde usedám na křeslo. Vracím mp3 přehrávač a na uši jsou mi zase nasazena sluchátka, která mají vstup do televize, tu mi performerka zapíná. A hle, na černobílém videu vidíme její babičku! Vedou spolu dialog o lásce, dětství, dospělosti a hodně vzpomínají, často mluví o banálních a všedních věcech. Avšak se zde zmiňuje i velmi podstatná událost portugalské historie, a to karafiátová revoluce v roce 1974, která přispěla k demokratizaci země. Babička si sama její výsledky pochvaluje, protože se její rodina se stala poté bohatší a spokojenější. Do rukou mi Almeida podává kávu. Ach, tu jsem potřebovala. Poděkuji. Je lahodná stejně jako cesta, kterou pro diváky ve Venuši ve Švehlovce připravila. Když performance skončí, chvíli zírám do na vypnutou televizi. Něco takového jsem ještě v divadle nezažila. Ještě jednou poděkuji. Odcházím uvolněná si sednout zpět na lavičku na Škroupovo náměstí a číst si.

    ///

    Kdo někdy nepřemýšlel nad vlastním pohřbem?… Úvod představení Odkaz souboru Spielraum Kollektiv. Foto Michaela Škvrňáková

    Představ si svůj pohřeb a …

    Po mé čtecí pauze se vracím do Venuše ve Švehlovce, kde už ve foyer stepují i ostatní diváci, kteří se nemohou dočkat dokumentární inscenace Odkaz v Praze již etablovaného souboru Spielraum Kollektiv v režii Husama Abeda. Tentokrát vstupujeme do sálu vchodem pro zaměstnance, hlediště je postaveno tam, kde většinou jeviště. Naproti němu visí plátno, pod ním je malé podium, na které vedou tři schody. Avšak nejvíce jevišti dominuje rakev, ve které leží performerka Linda Straub oděná nikoliv v černé, ale v růžové halence a tmavé sukni. Chvíli váhám, co mám od takového představení očekávat, ale přiznejme si: Kdo někdy nepřemýšlel nad vlastním pohřbem? Najednou k nám Straub začne promlouvat z rámečku obrazu promítaném na plátně a konstatuje, že ještě žije, i když i nad tím polemizuje. Opravdu mladší generace mohou mluvit o životě, když většinu času tráví spánkem, prací, ale hlavně v útrobách virtuálního světa? Co myslíte?

    Poté již „živá verze“ Lindy Straub vyskočí z rakve, se svým obrazem na plátně ale bude komunikovat i nadále. Popisuje nám svou babičku pocházející z Moravy a na playback zpívá o této lokalitě lidovou píseň, což působí komicky, protože z audionahrávky si ji také pozpěvuje samotná babička. V tu chvíli se před námi objeví dům, kde tato stará žena bydlela a její vnučka Linda Straub vlastně téměř po celou dobu představení rekonstruuje její odchod na onen svět, který se zdlouhavě vlekl přes deset let.

    Únava. Postupná ztráta paměti i jazykových dovedností. Zpomalení, ale také láska k vlastní rodině jako hnací motor tohle vydržet jsou leitmotivy inscenace. Na autenticitě všeho dění přidává fakt, že babičku všichni slyšíme z audionahrávky, s níž performerka vedla rozhovor a vede ho i nyní před námi na jevišti. Posléze ji také vidíme na promítaných fotografiích.

    Performerka se tématu smrti dotýká statečně… Linda Straub v performanci Spielraum Kollektivu Odkaz. Foto Michaela Škvrňáková

    Nejedná se o nějakou formu terapie? Možná ano. Protože zároveň do těchto vzpomínek Straub vkládá rekonstrukci vlastního pohřbu. Například jako kněz k nám promlouvá řečí o sobě samé. Není cílem této performance pokusit se vyrovnat se smrtí, nebo ji včlenit do každodenního života? Pár stovek kilometrů od nás ji lidé kvůli válečnému konfliktu vidí denně, tak proč my bychom na ni měli zapomínat?! Třeba i proto Linda Straub skáče tak často do rakve a provozuje tam činnosti všedního dne, jako je práce na počítači nebo vaření.

    Performerka se zkrátka tématu smrti dotýká statečně, obdivuji její schopnost otevřít takhle soukromí dokořán. Dokonce jeden z nás má možnost její babičku navštívit. Záhy se přihlásí mladá dívka z první řady, že by ji ráda poznala. Z rozhovoru, který přes tablet ovládá Linda Straub, se stává vtipná komická vsuvka. Dívka uvažuje úplně jinak než babička, například o dětech. Zároveň vtipně a pohotově odpovídá, přičemž popíjí kafe a láduje se buchtou.

    Na závěr konfrontuje Straub svého čtyřletého syna, jak si vzpomíná na prababičku. Jeho odpovědi rozesmějí celé publiku, protože mu v paměti utkvěly jen určité okamžiky. A jaký bude váš/náš odkaz? Jak si vás/nás lidé budou po smrti pamatovat?, jako by se nás mezi řádky nenuceně ptala performerka.

    Jestli mě něco na Venušiných dnech potěšilo, jsou to právě dnešní dvě performance, které společně „dramaturgicky vrkají“. Stáří, které někdy nepříčetně představuje tabu, se dnes odkrylo nikoli jenom ve své stinné stránce, ale ukazuje se i jako stádium, ve kterém člověk skutečně může vnímat a prožívat svět. Není to nic odpudivého, naopak. Na můj dnešní osobní zážitek mi však nestačí slova. Sama začnu cestovat ve svých vzpomínkách na mé dvě již zesnulé babičky, hlavně maminčinu mámu, která se těšila podobné vitalitě jako ta od Lindy Straub.

    Je mi smutno i veselo.


    Komentáře k článku: Venušiny dny (No. 3)

    1. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Performancí Sylvie Almeidy
      jsem si s ní prošel o den později také. A je to pro mě otázka především použitých technologií. Asi jsem z příliš přímého, fyzického světa, ale současné používání – skoro se mi chce napsat nadužívání – sluchátek pro dialog s performancí je téměř vždy retardující, odosobnělý. Insitní, velmi křehká performance portugalské umělkyně byla silná tam, kde docházelo k přímému kontaktu s ní, kdy jsme se prolnuli až v intimním setkání (kontakt rukama, pohled z očí do očí, spllečná cesta a držení rukama…). Ale hudba a slova znějící ze sluchátek, které jsme oba měli, nás od sebe vzdalovaly a smysl tohoto SETKÁNÍ, o něž jde v této performanci především, se – aspoň pro mě – vytrácel, uzavíraly nás do vlastních vnitřních světů a myšlenek. Při tanci performerky v parku jsem si pak raději sluchátka sundal a sledoval ji za zvuků ulice.
      Jiné to bylo v závěru produkce, kdy Almeida divákovi pustí video-záznam rozhovoru se svou babičkou, kde se babička zpovídá ze svého života. Tam je použití TV-záznamu v souladu s tématem a i formálně velmi dobře zasazené do prostoru. Sedíme v malém sálku před obrazovkou, dostaneme čaj, jako bychom byli u performerky (nebo dokonce u její babičky) v bytě. A skrze televizi sledujeme/posloucháme rodinný příběh. Židle, čaj a obrazovka jako by byly onou společně sdílenou rukou s performerkou. A na závěr jsme si spolu ještě chvíli povídali. Už bez sluchátek.
      V podobném duchu pracuje i Spielraum Kollektiv v inscenaci Odkaz. Viděl jsem ji při premiéře v libeňské synagoze a zasazení do tohoto prostoru bylo asi ještě působivější než v divadelním sále Švehlovky (byť nepochybuju, že i tam fungovalo). Nejprve se „pokloníme“ zesnulé procházkou kolem rakve, kde performeka leží. Pak se usadíme a ona – vystoupivše z rakve – vypráví za doprovodu videonahrávek a fotografií autentických prostředí o své babičce a vztahu s ní. Přesně využívá moderní technologie, aniž by nás vzdálila živé komunikaci, živému divadlu. Technicky (technologicky) i obsahově precizní představení.
      Obě produkce – a vlastně i většina na tomto festivalu – se týkají osobních zpovědí performerek. Zajímavé, jaký má dnes umělec pocit, že musí vyprávět o sobě, svém světě a svých trablech a pocitech, a vzdává se apelu na diváka a společnost. Obě produkce se mi moc líbily, ostatně snad všechny na tomto festivalu, přesto mám neodbytný pocit, že se dnes divadelníci až příliš často soustředí sami na sebe, aniž by měli potřebu společensky či politicky angažovat skrze své produkce sebe i diváky, komunikovat se světem kolem, natož jej utvářet či dokonce měnit. Anebo otisk reality stačí, abychom si uvědomili, kdo jsme a co chceme?
      Možná ano…

      03.05.2023 (14.28), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,