Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
V náruči laskavého Zlína (No. 5)
Závěrečný den 28. ročníku Setkání/Stretnutie konečně přinesl zážitek i nejmenším divákům a jejich rodičům v podobě atmosférické „velrybí“ inscenace Eyjú, v podání pražské Damúzy.
O olomouckém Krobotově retro muzikálu Liška B., jsem se již podrobně rozepsal zde, a proto jsem svá největší očekávání směřoval ke slavnostnímu zakončení festivalu, jež se odehrálo plně v režii domácího souboru. Městské divadlo Zlín se tentokrát blýsklo ambiciózním crossoverem s Filharmonií Bohuslava Martinů. Hra zlínského rodáka Toma Stopparda EGBDF (Kdo se naladí na správnou notu), jenž zlínské uvedení uvedl originální video zdravicí, je sice v mnoha ohledech poplatná době svého vzniku, její nepřehlédnutelný morální apel si však i po téměř padesáti letech zachovává nadčasovou platnost. Filharmonici se na rozměrném jevišti MnZ zabydleli skvěle, dramatická hudba mnohonásobného laureáta prestižních cen Andre Previna je pod taktovkou Jakuba Kleckera interpretována lehce i věrně, výtečně obstála i jindy značně proměnlivá akustika sálu. Problém ovšem vyvstává s některými jevištními polopatismy, jež nesou zejména kostýmy Michaely Semotánové a orwellovská scénografie Michala Syrového. Režie Patrika Lančariče si nezřídka libuje v nepříliš funkčním fúzování stereotypizujících groteskních postupů a obřím patosu. Z hereckého obsazení kromě zasloužilých veteránů mladšího věku Zdeňka Lambory a Pavla Vacka, pohodově spolupracujících v kontrastních partech tandemu psychiatrických pacientů, zaujme především hostující konzervatorista Metoděj Návrat, jenž úlohu Syna obdařil niternou motivací a v řadě neposlední i precizní mluvou. Je velmi dobře, že i regionální divadlo se setrvale pokouší překračovat svůj stín a nabízet svým divákům i výlety do méně obvyklých sfér.
Hra zlínského rodáka Toma Stopparda EGBDF (Kdo se naladí na správnou notu). Foto: archiv divadla
Do cílové stanice letošní edice Setkání/Stretnutie nás doprovodila respektovaná taneční grupa Golden Delicious, jež sice tentokrát dorazila bez obvyklých tahounů Tomáše Davida, jenž právě dokončoval svou metamorfózu v jistého dánského kralevice, a Tamary Dikyové, ale i tak nás oblažila dostatkem radosti a energie, jež zavírací večírek protáhla až do brzkých ranních hodin. Děkuji bláznivě!
28. ročník je tedy za námi, a bohužel musím konstatovat, že z hlediska předloženého programu patřil mezi ty nejméně výrazné. Jsem přesvědčen že zlínští dramaturgové jsou během sezony dosti vytížení svými běžnými pracovními úkoly a na pečlivý výběr festivalového menu jim už nezbývá dostatek času. I proto opět dominoval Brno centrismus a další spřátelené subjekty a ze Slovenska byly přizvány nepříliš výbojné projekty. Dlouholetá unikátní profilace festivalu naopak prahne po čerstvém pohledu a šťavnatém mase. Snad se ho dočkáme v budoucích letech. Palce jsou drženy!
///
Více reportáží z festivalu zde:
V náruči laskavého Zlína (No. 1)
V náruči laskavého Zlína (No. 2)
V náručí laskavého Zlína (No. 3)
V náruči laskavého Zlína (No. 4)
Komentáře k článku: V náruči laskavého Zlína (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
