Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    REPORTÁŽ: V náruči laskavého Zlína (No. 2)

    Druhý den 28. ročníku mezinárodního česko-slovenského festivalu Setkání-Stretnutie jsem odstartoval v ponuře vysídleném prostoru šatny orchestru MdZ.  Inscenace jednoho z nejmladších brněnských divadel Kam jdeš?, za nímž ovšem stojí zkušená umělecká i manželská dvojice, režiséra a někdejšího ředitele zlínského divadla Petra Michálka a herečky Kateřiny Liďákové, adaptuje slovenský literární bestseller Nicol Hochholczerové Tento pokoj se nedá sníst  jako sugestivní lekci z komorní činohry.

    Foto: archiv festivalu

    S vynikající gradací postupně obnažované téma dlouholetého toxického soužití dívky na prahu dospívání a podstatně staršího muže, s nímž je navíc i v podřízeném vztahu žačky a pedagoga, je zcela prosto plané bulvárnosti. Autorčina hluboce osobní zpověď, která z hlediska formálního suverénně osciluje mezi prózou, poezií a výtvarným artefaktem,    se v zemi svého zrodu se stala mimořádnou kulturní událostí, a vyvolala společenský skandál, byla jednoduchými, leč fatálně účinnými prostředky přetavena v divadlo pokorné i bezprostředně komunikující. Soustředěná dramaturgie Ivy Mikulové, z pozice spolupracovníka jištěné Karlem Tománkem, výtečně kooperuje s detailním režijním vedením Petra Michálka, které se sice nezříká i značně ošuntělých žánrových propriet (mj. křídou psané číslice coby znak probíhajícího času), používá je však střídmě, a se zjevným nadhledem.  Středobodem inspirativní produkce je však precizní kreace Kateřiny Liďákové, jež představuje strhující studii možností transformace autentické výpovědi v komplexní herecký výkon. Umělkyně s obdivuhodnou přesností přehledně střídá perspektivy vyprávění, a depresivní introspekce účelně koření očistnou přítomností nadhledu. Monodramatickou strukturu inscenace neinvazivně narušují lyrické vstupy  Yuliiy Yabletske, jejíž androgynní němá postava je jakýmsi fámulem ústředního charakteru, jehož zdánlivě neargumentovaná přítomnost diváka přirozeně stimuluje k vlastním výkladům. Z původní skromné kaple, se překvapivě vyloupne nádherná katedrála, jež vyvolává silné emoce, a provokuje k diskusím. První obří šupa letošního ročníku. Skláním se!

    AI: naše zkáza, nebo šance pro budoucnost?

    Brněnská středa pak pokračovala příspěvkem činohry Národního divadla Brno. Jinak progresivní slovenský divadelník Lukáš Brutovský se v jihomoravské metropoli v poslední době profiluje především coby komediální tvůrce. Nejinak je tomu i v případě zbytečně krotkého „distopického“ kabaretu (R)Evoluce. Brněnští umělci si sice mohou připsat body za rychlost, se kterou následovali světovou premiéru textu původem izraelské dramatičky a režisérky Yael Ronen, a částečně i za volbu ústředního tématu, jímž je umělá inteligence, forma i obsah rozvrkočené inscenace však zůstaly daleko za očekáváním, i ideově a poeticky spřízněnými projekty, které je v Redutě předcházely, zejména Černou labutí (premiéra 2015) a Kmeny (2017), režiséra Braňa Holička. Škoda!

    Protože o scénických adaptacích Bílé vody Kateřiny Tučkové, v současné době okupujících hned dvě významné domácí scény, chystám rozsáhlý samostatný materiál, o Gombárově inscenaci z Městského divadla Brno, jež druhý den festivalového divočení uzavřela ve velkém sále MdZ, se tentokrát zmíním víceméně telegraficky – od své premiéry dosáhla vysoké úrovně herecké kompaktnosti a srdnatě se snaží respektovat nechronologický způsob vyprávění románového děje, což ale vede k tomu, že pragmatická literatura v mnoha statických obrazech jednoznačně poráží múzickou imaginaci. Zlínské publikum však autorku i režiséra zjevně obdivuje, o čemž jasně svědčí nejen do posledního místa vyprodané hlediště, ale i bouřlivý potlesk, následující náročný, více než tříhodinový epos.

    ///

    Pokračování příště!

    ///

    REPORTÁŽ: V náruči laskavého Zlína (No. 1)


    Komentáře k článku: REPORTÁŽ: V náruči laskavého Zlína (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,