Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2024

ročník 33
20. 2. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    Takový divný věci (No.1)

    Letošní, už 14. ročník festivalu Nultý bod odstartoval 11.července ve 20.00 hodin v Divadle X10 a zájemci o nové scénické formy zajásali, zatímco někteří diváci prchli.  První odvážnou performerkou byla Mexičanka, žijící v Norsku Maritea Dæhlin, která přivezla svůj sólový autorský projekt z let 2018-19 pod názvem I want to be traditional. Po celých 90 minut na jevišti Maritea doslova bombardovala diváky svou nezdolnou energií, chvílemi až šokující bizarností, kulometnou palbou různých jazyků, plejádou pohybů spojených s rituálními technikami, rozmanitým využíváním svého těla a hlasu, a mnoha dalšími překvapeními.

    Vynalézavé kostýmní kreace jsou součástí performance. Kostým je nejen vizuálně, ale i zvukově působivý. Foto: Hans Petter Eliassen

    Maritea Dæhlin (*1986) je od raného věku světoběžnicí, ale zároveň mnohonásobně vystudovanou specialistkou v různých oborech divadla a performačních umění. Má za sebou mj. studium na Mexické škole psychodramatu, ale také diplomový kurz v experimentální literatuře, čtyřleté studium věnované divadelnímu a digitálnímu umění na britské Dartington College of Arts a performační studie na Nordic Black Express v Oslo. A k tomu množství rezidencí po celém světě. Sama o sobě a své tvorbě říká:

    Můj život byl vždycky nomádský, od dětství jsem se musela neustále přizpůsobovat velmi odlišným kontextům (země, kultury, jazyky). To se také stalo ústředním bodem mé umělecké tvorby, mých myšlenek, způsobu života a toho, jak vidím svět a jak s ním komunikuji. Vždycky se sama sebe ptám, jak si udržet svou integritu, své jádro, abych dokázala být Mariteou, a zároveň kouskem měnícího se světa, který mě obklopuje a jehož jsem součástí. Svou performační praxi vnímám jako dialog s prostorem, ve kterém se pohybuji, jako způsob, jak jej zpochybnit, vnímat jeho paradoxy, přijmout to, že do něj nikdy úplně nezapadnu. I když se někde cítím jako doma, stále jsem vnímána jako cizinka. Zajímám se o lidské chování, emoce, rituály a setkání. Moje performance, která se pohybují mezi autorským divadlem, video performancemi, performačním uměním a poezií, jsou minimalistické, hravá, nelineární a absurdní. Moje sólová i kolektivní tvorba ponechává publiku otevřený prostor, aby si vytvořilo vlastní úhly pohledu, nechalo na sebe působit emoce a nemělo problém s tím, že třeba něčemu nerozumí.

    K rituálm patří k nahota a pomazání hlinkou. Foto: Hans Petter Eliassen

    Tento citát byl nutný jako předmluva k tomu, co jsme měli možnost sledovat na scéně Divadla X10.  V rozjasňující se záři reflektoru postupně rozeznáváme jakousi tvarově proměnlivou zlatavou hromádku, která se koulí a vlní po scéně a vydává nedefinovatelné zvuky, které jsou ukončeny prozaickou větou: Vypněte si prosím své mobily! A najednou se z té zlatavé koule do prostoru vyhrne množství modrých vlněných kuliček, s nimiž následně Maritea vykonává jakési šamanské obřady v kruhu. Výsledný dojem se podobá kruhům v obilí, jako by je vytvářel mimozemšťan. Tak ostatně vypadá performerka, když vypadne z pružného zlatavého obalu. Na hlavě má sofistikovaně vypracovanou pokrývku, která hází směrem k divákům světelná prasátka a zvláštně chřestí do rytmu. Až za chvíli odhalí performerka svůj obličej se širokým úsměvem.  Útržky textů v různých jazycích (zazní kromě angličtiny i norština a španělština a také jakýsi germánský prajazyk) se vracejí v různých variacích, v různé rychlosti, hlasitosti, pohrávání si se slovy (např. toto :  Roots are trying to dig into my skin, duele, det gjør vondt, even if I know they are only trying to get some nourishment, then they carry on floating away into a sea of sand eller av sukker o de sangre or of herbs without needing to grasp into one single spot. Som vanlig someone then comes and asks me where I am from y preguntan de dónde soy, where my mother is from, hvor faren min kommer fra, de dónde vienen mis hijos, where my phone is from, hvor katten min kommer fra.

    Sem tam snad zachytíme kousek příběhu, ale kdoví, nakolik je důležitý. Je to výmysl, pohádka nebo skutečné pátrání po minulosti, když vypráví o tom, jak měla jako devatenáctiletá v Norsku přítele o padesát let staršího, a jak se při procházce v zámeckých zahradách cítila jako princezna (což v následných epizodách ještě rozšiřuje o vyprávění mexické babičky a fantazírování o prajazycích, z nichž vznikly teprve ty současné evropské). Samozřejmě, že v takové představení, kde vše souvisí se vším, dojde i na zásadní témata života, smrti, krve, a spojení se zemí, tedy rituální svlékání a pomazání hlinkou. A také na zapojení diváků – ať už to bylo „vyvolání“ španělského překladatele (moc mu to nešlo) nebo žádost o smytí hlinky z těla a obličeje. A protože je Maritea umělkyně interdisciplinární, byly chvíle, kdy jsme ji viděli zdvojenou – vedle živé performerky naddimenzovaný nehybný obličej na plátně v pozadí, pokrytý vrstvou písku, hlíny či mechu. Vypadalo to trochu děsivě, jako by jej vykopali z hrobu (snad zombie?), postupně se projasňuje jednotlivé vrstvy se odlupují, až zůstává krvavě červená, a následně příjemně snědá přirozená pleť. Pak se ale opět vrací k onomu až nechutně působícímu mrtvolnému zaplevelení.

    Video-performance by Maritea Dæhlin. Camera and light: Isaac Díaz Valderrama

    Maritea, která se chce prodýchat ke své minulosti a vydechnout budoucnost, k tomuto pocitu dospívá skrze divošský rituální tanec s divoce se pohupujícími nahými prsy. Podobá se to šamanským rituálům Afričanů, kteří se dostávají do tranzu. Na závěr se uklízí: jako by se uklízel nejen scénický prostor, ale i duše performerky. Ulehne v hnízdečku modrých kuliček a předčítá jako modlitbu své vyznání: Chci být tradiční jako květina, chci být tradiční jako vítr, chci být tradiční jako stůl, chci být tradiční jako domov. Chci být tradiční, aby ses mohl zastavit, podívat se, usmát, udělat krok zpět a vyndat foťák (…) a pak odejít a říci světu, že jsi viděl někoho opravdu tradičního, jako opravdu, opravdu, opravdu, opravdu, tradičního, jako reprezentanta lidí, kteří jsou odsud, nosí takové šaty jako já, mluví jako já, voní jako já, a můžeš udělat hashtag #sawatrad. Chci být tradiční, abych se prodýchala ke své minulosti; chci být tradiční, abych vydechla svou budoucnost. Chci být tradiční, abych zapomněla, že mnozí jsou už mrtví, abych se přestala cítit osaměle. Chci být tradiční, abys věděl, odkud přicházíš, Chci být tradiční jako ryba.

    Jak to celé nazvat? Hybridní umění na pomezí divadla a konceptuálního umění? Společná hra v časoprostoru?  Novodobé šamanské rituály? Kdoví. V každém případě fascinující podívaná, obrazy, které se vryjí do paměti mytické momenty, závan vesmíru.


    Komentáře k článku: Takový divný věci (No.1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,