Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    REPORTÁŽ: Vize divaadla 2024 (No. 5)

    Návštěvu letošního Bazaar Festivalu mám spojenou s ukázkou hraničních případů performativního umění i platformou pro sdílení mladého uměleckého výzkumu. Kolektiv PYL zkoumal skrze vizuální performanci Reality Surfing možnosti alternativního soužití lidí s neživými předměty. Objekty byly v pojetí dvou performerek (Světlany Silič a Marii Komarove) autonomními jevištními komponenty. Pohybovaly se samy po scéně bez tlaku na efektivitu svého počínání a nutného estetického prožitku, jež by z něj měl pro lidské pozorovatele plynout. Performerky přinášely na scénu barevný sliz, který ji posléze svým nezastavitelným kapáním ovládl. Z krabic od mobilních telefonů místo zařízení za desítky tisíc vytahovaly slepené školní houby s vibrujícími motorky uvnitř. Ty se samovolně pohybovaly po scéně v kontrastu ke statickým performerkám.

    Reality Surfing. Foto: Martin Špelda

    Zpochybňování antropocentrického pohledu na svět a přenesení fokusu na neživé objekty vyvrcholilo momentem, kdy ženy rozdaly dálková ovládání od plastových elektrických housenek pohybujících se po scéně mezi diváky. Mezitím, co si diváci začínali s robotickými housenkami hrát, performerky ze sálu tiše odešly. Následovaly dlouhé chvíle tápání. Pokračovala stále performance, pokud performerky nezůstaly přítomny? A proč by performovat museli jen lidé? Mé tápání se ale bohužel neobjevilo jen na konci večera. Opakující se obrazy, jež mi evokovaly stále ty samé úvahy, mi při pomalejším tempu performance již připadaly dlouhé. Reality Surfing nicméně určitě pokládá podnětné otázky. Za performerkami zůstala scéna, která vyvolávala dojem nadcházejícího několikahodinového úklidu. Právě v době extrémní nadprodukce předmětů vzniká potřeba hledání alternativního řešení a přehodnocování antropocentrického zaměření.

    Film Adama Draguna. Foto: archiv festivalu

    V rámci programové linky Odvážné praxe se do uměleckého bádání pustil i Adam Dragun. Ve svém filmu Prcat otevřel mezigenerační dialog se svými prarodiči o sexu, sexualitě a otázkách s ní spojených. Odpovědi, které od dvou starších manželských párů dostal, nebyly nikterak překvapivé, film se tak pro mě stal spíše vizuálně intimním gestem. Dragun se sám v performativní přednášce před projekcí odkazoval na tezi Waltera Benjamina, jenž se vztahuje k důležitosti akcentování autorství a umělcovy osobnosti v každém jeho díle. Nezáleží tedy ve výsledku tolik na tom, že by konzervativní odpovědi Dragun dostal jistě od prarodičů mnoha svých spolužáků, ale na tom, že se ptá právě svých prarodičů a momenty ostychu či přímo trapnosti prožívá s nimi.

    V tomto ohledu mě ale trochu mrzelo, že Dragun zůstal v roli pasivního tazatele. Přišlo by mi možná více zajímavé, kdyby pohled svých prarodičů konfrontoval s názory a zkušenostmi svými. Zvláště pokud sám sympatizuje se zviditelňováním osobnosti autora. Zároveň při zmíněné předcházející performativní přednášce na jevišti nebyl ani přítomný fyzicky. Slidy své prezentace na plátně doplňovat pouze hlasovým projevem. Podobně jako Kolektiv PYL na konci své vizuální performance rozvolňoval hranice toho, co ještě lze považovat za performativní umění. A kdy jde spíše o ne tak důležité zastřešující označení uměleckých gest.

    ///

    Více reportáží najdeš zde.


    Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Vize divaadla 2024 (No. 5)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,