Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    REPORTÁŽ: Prague Fringe 2024 (No. 4)

    Stále populárnějším tématem nejen alternativních produkcí se stává smrt a vše, co s ní souvisí. Možná, že toto téma ještě více eskalovalo po covidové pandemii, kdy se ukázalo, jak jeden virus dokáže zdevastovat a zahubit miliony lidí. S covidem souvisely i další oběti – byť ne smrtelné; totální vyčerpání všech, kdo se o nemocné za nepředvídatelných podmínek starali. Právě covidová pandemie a problémy s ní spojené se staly inspirací pro představení Let the Bodies Pile (Ať padají jak mouchy), kterou napsal Henry Naylor pro edinburský Fringe festival. Zahrál si v něm společně s další stálou účastnicí Prague Fringe Emily Carding. Hodinový monolog Alexandry Donnachie má onu „kmotřičku smrt“ přímo v názvu: When we died (Když jsme zemřeli). Obě inscenace samozřejmě zahrnují více motivů, a přiznám se, že pro cizince, který neovládá angličtinu na úrovni rodilého mluvčího, a navíc tápe v některých reáliích, není ani jedna z inscenací pochopitelná na první dobrou. Je třeba si mnohé domýšlet, odhadovat děj a jeho detaily, ty při rychlém tempu řeči navíc snadno uniknou.

    Let the Bodies Pile (Ať padají jak mouchy) napsal Henry Naylor pro edinburský Fringe festival. Foto: archiv Prague Fringe

    Henry Naylor (Pipeline Production) je stálým účastníkem Prague Fringe, od komediálních titulů se postupně posunul k vážnějším tématům a dá se říci, že tento kus je patrně tím nejchmurnějším. Na Prague Fringe se autor a performer seznámil s jinou britskou performerkou Emily Carding, a ta se stala doslova hvězdou jeho nejnovější inscenace, zatímco Naylor na scéně spíše „přihrává“. Jak autor přiznal v rozhovoru pro DN, k napsání hry jej inspiroval příběh zdravotní sestry, která sloužila v domově pro seniory v době covidové pandemie až do úplného vyčerpání a denně čelila několikanásobnému umírání. Nicméně rámec Naylorova příběhu je širší: dává do souvislostí příběhy, které dělí 27 let.

    Téma je ovšem společné – nevyjasněná úmrtí seniorů. Volně propojuje příběh Doktora Smrt z 90. let minulého století a situaci za covidové pandemie. Základní fakta k případu doktora Smrt jsou následující: Harold Frederick Shipman byl britský lékař, který byl odhalen jako sériový vrah s nejvyšším počtem obětí na světě. Dne 31. ledna 2000 byl za patnáctinásobnou vraždu (a nikdo neví, kolik obětí bylo doopravdy) odsouzen k doživotnímu vězení a soud doporučil, aby nikdy nedošlo k jeho propuštění.  Zemřel v roce 2004, když ve vězení spáchal sebevraždu oběšením.

    V první části příběhu, který vypráví Emily Carding, přijede dcera do svého rodiště po smrti matky, o níž se staral její bratr Frank a obviní doktora z její záhuby. Případ je to diskutabilní, protože paní byla opravdu hodně stará a jak se ukazuje, vztahy v rodině nebyly nejlepší (dcera s matkou nekomunikovala několik desítek let). Při konfrontaci s doktorem ovšem dojde k tomu, že i jí je dána smrtící injekce.  V druhé části příběhu se ocitáme v domově důchodců a vyprávění příběhu se ujímá zdravotní sestra – pečovatelka, opět ztvárněná Emily Carding, zatímco jedním z pacientů je právě Frank (Naylor), který jako by zamrznul – vůbec nekomunikuje.  A tak se stane tichým společníkem vyčerpané zdravotní sestry, pro kterou je jakousi zpovědní vrbou. Žena je zoufalá ze své situace, kterou někdy řeší tím, že zdejší stařečky a stařenky prostě nechává bez pomoci, dokud neumřou.

    Mlčící Frank sem tam zamumlá jako věšteckou kletbu slovo „Murderer“ – stejně jako před lety jeho sestra obviňovala doktora. Není ovšem jisté, zda opravdu mluví Frank, nebo je to jen halucinace zdravotní sestry.  Eticky tato inscenace může posloužit jako podklad k diskusi o eutanázii a je připomínkou covidové pandemie.

    V obou případech se jedná o vnitřní monolog, který stojí na síle výpovědi a nepotřebuje si příliš vypomáhat dalšími hereckými prostředky.

    When we died. Foto: archiv Prague Fringe

    V druhé inscenaci When we died (Carbon Theatre) Alexandra Donnachie kombinuje přesný popis toho, co se děje s tělem po smrti, aby bylo upraveno do rakve a mohlo být předvedeno pozůstalým, s osobním příběhem. Tyto dvě roviny se pravidelně střídají. Dozvíme se tedy, jak se s mrtvým pohybuje, co vše je třeba dělat, aby byl umyt, oblečen, nalíčen. Rachel si při této práci obvykle představuje, jaký ten člověk byl za života, co dělal, jaký byl jeho příběh. V tomto případě ale bohužel mrtvého poznává. A postupně vypráví o okolnostech vlastního frustrujícího zážitku, tento člověk, otec spořádané rodiny, ji totiž před jedenácti měsíci znásilnil. To, že je nucena v rámci své práce připravit ho na poslední cestu a setkat se s jeho příbuznými, je pro ni určitou katarzí. Náhlá smrt násilníka vykonala pomstu za ni. Donnachie rozlišuje dvě roviny výpovědi. Mluví-li o jednotlivých částech přípravy mrtvého, vypráví o tom racionálně, se zaujetím pro práci s „materiálem“, který bývá i nepoddajný. V rovině osobní výpovědi je emotivnější a chvílemi se v jejím přístupu projevuje i jakýsi ambivalentní pocit, možná verze stockholmského syndromu.

    Byť obě herečky hrají suverénně a zvládají velké množství textu, jsou také hodně depresivní a je dosti obtížné představení vydržet do konce. Stísněnosti až nevolnosti napomohla i dusná atmosféra sálku A Studia Rubín.

    ///

    Více reportáží z festivalu naleznete zde.


    Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Prague Fringe 2024 (No. 4)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,