Divadelní noviny Aktuální vydání 1/2025

Kulturní měsíčník pro divadlo a jiné umělecké obory

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

1/2025

ročník 34
28. 1. 2025
Můj profil

Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

REPORTÁŽ: Jdeš na Malou? (No. 3)

Lidskou nutnost zaznamenávat, zvěčňovat, tedy pamatovat si a být pamatován, ohledává v sólové inscenaci Still Waiting Lukas Bliss. Vrací se v ní do doby analogové, kdy na rozdíl od dneška nabývaly všechny záznamy informací hmatatelné podoby. Magnetofonové pásky, vinylové desky a štosy novin pohlcují scénu Paláce Akropolis a Bliss s nimi rozehrává působivě hravou jevištní báseň. Projektem na pomezí pohybového, tanečního a objektového divadla zve k efektnímu vizuálnímu zážitku i prozkoumávání otázek na hraně existencialismu.

Foto: archiv festivalu

Ústřední z nich je pátrání po smyslu této potřeby neustálého uchovávání informací a jejich zpětného přehrávání. Většina takového materiálu je předem odsouzena k zapomnění, což výstižně symbolizují právě analogové nosiče, které podléhají rozkladu a k jejichž obsahu se dnes dostáváme jen stěží. Nekonečná magnetofonová páska, kterou se Bliss bezútěšně snaží vytáhnout ze své boty v celé její délce, a další až absurdně nekonečné hromady podobného materiálu stále čekají na svoje opětovné prozkoumání. Většina se ho však již nedočká, a pokud ano, budeme schopni najít to podstatné ve všem balastu všednosti a bezvýznamnosti?

S naší potřebou otiskovat sebe sama do kódu těchto nosičů se to totiž má stejně jako s naší neschopností mlčet. Jak už nám ukázal John Cage (k němuž se autor vedle Becketta odkazuje), absolutní ticho je nemožné a pro mnohé nepříjemné. Lakonicky to pojmenovává i poslední replika inscenace – mluvíme, i když nemáme co říct, a to je poezie. Představa ticha, prázdna či zapomínání je tak děsivá, že raději mluvíme, zaznamenáváme a tuto prázdnotu vyplňujeme, přestože často nemáme čím.

Foto: archiv festivalu

Bliss na jevišti působí vytrženě z reality, pohybuje se v jakémsi bezčasí a jeho jedinou společnost představuje změť nosičů těchto zaznamenaných vzpomínek. Přechází od jedné hromady ke druhé, s předměty různě interaguje, žongluje a nechává je znovu a znovu vyjadřovat jejich obsah. Protože – jak vypovídá i humorná scéna memorování anglických slovíček lidských částí těla – v zapomnění neupadne pouze to, co je opakováno. V posedlosti získávat informace ho nezastaví nic – na místě si dokonce spíchne funkční improvizovaný gramofon z drobné techniky, fidget spinneru a papírového kornoutu.

Navzdory intelektuálnějšímu přesahu a prací s motivy repetitivnosti a ticha si však inscenace zachovává neuvěřitelnou lehkost. A taky humor. Je jen na nás, zda si předložená témata znovu „přehrajeme“ a nenecháme je upadnout v zapomnění. Byla by to škoda.

///

Více reportáží z festivalu zde:

REPORTÁŽ: Jdeš na Malou? (No. 2)

REPORTÁŽ: Jdeš na Malou? (No. 1)


Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Jdeš na Malou? (No. 3)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*



Obsah,