Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nad Českem půlměsíc (No. 1)

    Každý rok je to stejné: Týden, čtrnáct dnů před konáním festivalu s ryze poetickým názvem Nad Prahou půlměsíc se vyrojí nejrůznější šťouralové, kteří v dobré či zlé víře zkoumají ideologickou bezúhonnost festivalového názvu v tom smyslu, zda-li to je či není (Nedej Alláh!) propagace islámu (to v té umírněnější verzi) či dokonce terorismu (v té fantasmagoričtější podobě). Novináři a redaktorky se vás pak pořád ptají, zdali jsou či nejsou Češi islamo- a arabo- fobové a vám nezbývá než znovu a znovu zdvořile a trpělivě vysvětlovat, obhajovat svůj mírumilovný, nejen Alláhu milý, veskrze kulturní, především na divadlo orientovaný projekt, který už zubynehty táhnete čtvrtý rok.

    Ano, Nad Prahou půlměsíc je… jiný, výlučný, ojedinělý festival. A věru potřebný! Zdá se, že jedním z jeho specifik je právě to, že musí pořád dokola bránit a obhajovat svou podstatu, svou existenci a již zmíněnou „ideologickou bezúhonnost“. Takovou cenzuru jiné festivaly nemají. Prostě se a priori předpokládá, že tančit, dělat loutkové divadlo, ba dokonce věnovat se divadlu alternativnímu není úchylka, že je to zdravé, a je tudíž zdravé podpořit či navštívit příslušně zaměřený festival. Festival s půlměsícem v názvu je však podezřelý. Takže co myslíte, jsou nebo nejsou Češi arabo- či islamo- fobové?

    Intermezzo: A tenhle vtip znáte?

    Víte, proč není v Čechách islám oblíbený? Protože vyznává právo šaría! A podle šaríi každý, kdo krade, přijde o ruku.

     ///

    Po stopách Arabů v Praze

    Vždyť jsem vám říkal, že o arabskou kulturu je v Čechách velký zájem… FOTO IRENA VODÁKOVÁ

    Obrněni trpělivostí, vyzbrojeni optimismem a humorem, který se již osvědčil v mnohé absurdní životní situaci, vyrážíme v neděli 4. listopadu ve dvě hodiny odpoledne vstříc čtvrtému festivalovému ročníku.

    Začínáme netradičně, interaktivně – procházkou „po stopách Arabů v Praze“. Průvodcem Prahou arabskou je Charif Bahbouh, český Arab, který v Čechách žije od roku 1959, a od té doby má také zakázáno vrátit se do rodné Sýrie. Je nakladatel, učitel arabštiny, básník a znalec arabsko-českých vztahů. Jeho sbírka milostné poezie Nad Prahou hořký půlměsíc inspirovala i název celého festivalu.

    Ještě za pět minut dvě to vypadá, že půjdeme s Charifem na procházku sami. Během následujících deseti minut se však ze všech možných směrů postupně vynoří asi padesát lidí, všichni odhodláni dozvědět se něco víc o tom, co pojí Čechy a Araby. Jak vyjde najevo, právě proto, že se všude kolem spíš dozvídají, co nás odděluje. Je nás pěkný chumel, až jsme takovou hojnou návštěvou poněkud zaskočeni. Jen Charif se potutelně usmívá: Vždyť jsem vám říkal, že o arabskou kulturu je v Čechách velký zájem. Měl pravdu! Bylo nás tolik, že když jsme se napasovali do Týnské uličky, tak dva kolemjdoucí občané nás ohodnotili jako demonstraci. Šlo se, místy běželo. Od Karolina přes Ovocný trh na Staroměstské náměstí, odtud do Klementina a na Betlémské náměstí a končilo se na Národní třídě. Mnozí z účastníků si procházku dokumentovali na diktafon, kameru či aspoň fotoaparát. Bohužel, ne vždy bylo výklad dobře slyšet, ale kdo se probojoval do předních řad, nedal se odradit a vydržel, ten si soustředěněji mohl Charifa vyslechnout během následné spontánní asi hodinové debaty, kterou jsme na závěr dvouhodinové procházky nasměrovali do Rock-Café.

    Průvodcem Prahou arabskou je Charif Bahbouh. FOTO IRENA VODÁKOVÁ

    Těch nových informací bylo tolik, že než bych je všechny vypsala, i nekonečnost internetu by se stala pojmem relativním. Tak vybírám jen namátkou několik perliček. Věděli jste například, že: Nejstarší známou písemnou zprávu o Praze napsal v arabštině Ibrahim Ibn Jakub? Že Karel IV. zval do Čech Peršany i Araby, aby postavili manufakturu na výrobu koberců a také papírnu na Zbraslavi? Že Národní knihovna skrývá na 200 vzácných arabských rukopisů? Že podle učebnice Aliho Ibn Abí´r-Rižála se v 15. století učilo na Karlově univerzitě? Že Jan Hus napsal pojednání o filozofovi al-Ghazzálím? Že básník al-Achtal opěvoval krásu Slovanek? A Jaroslav Vrchlický básnil o Prorokovi i o druhém chalífovi Omarovi? Že mnoho muslimů slovanského původu hrálo významné role v islámské Andaluzii a že zakladatel Káhiry má též slovanské kořeny? Že nejvíc papežů pochází ze Sýrie? Že na Letné měla stát mešita? Že kompletní Kunderovo dílo je přeloženo do arabštiny? Že nejoblíbenějším dramatikem v arabských zemích je Karel Čapek? Nakonec jsme museli slíbit, že za rok připravíme procházku zas.

    Intermezzo: A tenhle jste už slyšeli?

    Jistý Čech žijící v Káhiře si dal vyprat prádlo v místní prádelně. Když si přijde pro čisté prádlo, přinese mu je malý hošík. Na balíčku s prádlem je napsáno několik arabských slov a muž se ptá, co ta slova znamenají. Chlapeček odpovídá: „Tlustý pán s hloupým výrazem v obličeji.“

    ///

    Fotografie ze zapovězené země

    Jiří Prokop je dobrodruh a cestovatel, fotograf. FOTO IRENA VODÁKOVÁ

    Jiří Prokop je dobrodruh a cestovatel. Fotograf. Jako redaktor spolupracuje s časopisem Velbloud a je též členem předsednictva společnosti Opus Arabicum. Když před dvěma lety začala nedostupná Saúdská Arábie vysílat signály o své o poznání větší otevřenosti, dostal se onou skulinkou, která se tím pádem vytvořila, do tzv. zapovězené země. Vězte, že Saúdská Arábie vydává tak dvě stovky cizinecký víz za rok. Pro celý svět. Země, která bývá přirovnávána k horší verzi putinovského Ruska, je však zároveň zemí neskutečných krás a milých obyčejných lidí. Ty především zajímaly fotografa Prokopa, který fotil nejen v hlavním městě Rijádu, ale také v přístavu Džidda, v městě Nadžránu na Kadidlové stezce u jemenských hranic, v nabatejském skalním městě Madain Saleh, kterému se přezdívá „saúdská Petra“ a také na folklórním festivalu Al-Džanadríja.

    Jednomu přítomnému Arabovi se fotografie zdály být příliš chladné, pro druhého zas nezachycovaly vyhlášený obří festival Al-Džanadríja v celé jeho šíři, starší členky Společnosti česko-arabské zas nad Prokopovými komentáři zasněně pokyvovaly hlavou, vydechujíce: Tam jsme taky kdysi byli… čtyřikrát. A my všichni ostatní jsme jen valili oči. Ty záběry – ať si kdo chce co chce říká – jsou úchvatné a – jistě – velmi subjektivní. Vždyť je pořídil subjektivní tvůrce Jiří Prokop. Že fotit krásu v zemi, která porušuje lidská práva, je nepřípustné alibi? Ano, za návštěvu zapovězené země se jistě platí. Ale na druhou stranu, kdybyste byli cizinci, taky byste možná valili oči na Hradčana při západu Slunce nebo na zasněženou Vltavu a Pražský orloj… A jako československým občanům bývalého režimu by vám mohlo lichot, že někdo „zvenčí“ je schopen vidět tu naši krásu a neodsoudit nás šmahem jako stát nenapravitelných komunistů… železné oponě navzdory.

    Intermezzo: A co tenhle,

    Dva hašišoví narkomani přišli k vladaři země s žádostí, aby povolil beztrestný prodej hašiše. Snažili se ho všemožně přesvědčit. Jeden z nich řekl: „Koupí-li závislý na hašiši kilogram rajčat, uvidí před sebou dva kilogramy. Koupí-li láhev olivového oleje, uvidí před sebou dvě láhve.“

    Druhý dodal: „Koupí-li hašišák litr mléka, uvidí před sebou dva litry. Bude-li mít ženu, uvidí dvě.“ Vladař promluvil: „A proč jste mě přišli přesvědčovat právě čtyři?“

    ///

    První české (ne)divadlo hrající v arabštině

    Jaký má divadlo smysl? FOTO IRENA VODÁKOVÁ

    Jestli má divadlo smysl? Zeptejte se nějakého studenta či studentky divadelní vědy a dám krk na to, že bude chvíli váhat. Když tu samou otázku položíte studentu/ce arabistiky z Ústavu Blízkého východu a Afriky FF UK, jsem přesvědčená, že bez váhání odpoví, že ano, že smysl má. Má pro to svůj důvod. Divadlo mu pomáhá při výuce arabštiny. A nejen to. Pomocí divadla se učí vystupovat na veřejnosti, správně mluvit, pracovat s energií, dechem, vnějším vzhledem.

    Během asi dvou hodin sehráli studenti v arabštině, češtině a slovenštině několik tzv. maqám, tedy humorných příběhů z arabského středověku vycházejících z tradičních vyprávění. FOTO IRENA VODÁKOVÁ

    S nápadem hrát divadlo se studenty v arabštině přišel docent František Ondráš, náš přední arabista a znalec arabské literatury. Není nějakým zvláštním milovníkem Thálie, ale ani suchopárným akademikem. Je to však kulturní, kultivovaný a invenční člověk, který dává svým studentům daleko víc, než vymezují i ty nejnáročnější studijní plány. Studovat u něj je radost a zábava.

    Mohli jsme se o tom na vlastní oči přesvědčit první festivalový večer v Divadle Kampa. A že těch zvědavých očí bylo! Nejen kamarádů, kolegů profesorů, bývalých studentů, rodinných příslušníků a přátel. Kampa praskala doslova ve švech. Přišlo také několik arabských velvyslanců i zvědavců tzv. z ulice. Jen divadelníci, kteří se zřejmě cítí nad takovými věcmi povzneseni, v hledišti chyběli. Během asi dvou hodin – s krátkou přestávkou – sehráli studenti v arabštině, češtině a slovenštině několik tzv. maqám, tedy humorných příběhů z arabského středověku vycházejících z tradičních vyprávění.

    Pozornost upoutávají vlastnoručně vyrobené či autentické orientální kostýmy, které doplňuje nápaditá jednoduchá scéna krámku evokující tržiště či rekvizity v podobě modlicích koberečků. FOTO IRENA VODÁKOVÁ

    Kupec ´Ísá ibn Hišám vypráví, co všechno viděl a zažil na svých obchodních cestách po arabských krajích. Potulný literát Abú al-Fath, jediný oblečený po evropském způsobu, v saku a košili, nad jeho vyprávěním žasne a chce se dozvědět víc o těch pozoruhodných zemích a lidech. Vydává se tedy s kupcem na cestu za převážně humornými příběhy – např. o opilém imámovi, o zlaté arabské mládeži, o žebračce či hvězdáři a ďáblu. Pozornost upoutávají vlastnoručně vyrobené či autentické orientální kostýmy, které doplňuje nápaditá jednoduchá scéna krámku evokující tržiště, rekvizity v podobě modlicích koberečků, nádherně zdobených skleniček či papundeklových velbloudů a oslíka. Arabské publikum je obvykle spontánnější než české. Když vstoupí na scénu postava kupce a pozdraví Salam Alejkum, odpovídají přítomní diváci Alejkum Salam. Svým potleskem oceňují nejen herecké výkony, ale i rytmizují některé scény podbarvené hudbou. Všichni se dobře baví. Po ovacích se nikomu ani nechce ze sálu, a to přitom diváky ve foyeru čeká stylové pohoštění, které připravili studenti se svým pedagogem. To po chvíli sice vezme za své, ale debaty a následná setkání po představení neberou konce. Studenti z Arabského nedivadla, jak si říkají, mají šťastně za sebou třetí představení své inscenace Maqámy (hráli ji už na arabském festivalu v Plzni a v karlovarském Thermalu pro místní arabskou klientelu) a já se už dnes těším za rok na jejich druhou inscenaci. Co to bude? To zatím František Ondráš neprozradí. Prý to bude velké překvapení!

    Lucie Němečková, dramaturgyně a ředitelka festivalu Nad Prahou půlměsíc

    Více o festivalu: Nad čtyřmi českými městy vyjde půlměsíc


    Komentáře k článku: Nad Českem půlměsíc (No. 1)

    1. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Víte,
      proč není mezi českými ženami islám oblíbený? Protože vyznává právo šaría! A podle šaríi je každému islámskému muži povoleno (ne-li přímo nařízeno) mnohoženství.

      05.11.2012 (21.06), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Věděli jste například,
      že Ibrahim Ibn Jakub, který napsal v arabštině nejstarší známou písemnou zprávu o Praze, byl židovský obchodník, který konvertoval k islámu?

      05.11.2012 (21.13), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Všechny významné divadelní kultury
      obohatily lidstvo o klasická dramata, resp. divadelní texty. Platí to i o divadle orientálním, indickém, čínském i japonském. Platí to i o divadle arabském? Které inscenace klasických arabských her jsou nebo byly u nás k vidění? (Resp. jejich představení. Nebo je snad islamofobové zcenzurovali?)

      06.11.2012 (4.45), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Lucie Němečková

      Profilový obrázek

      Pokusím se na vaši otázku
      stručně odpovědět, i když nejsem specialista na arabské divadlo. Jsem spíš česká dramaturgyně, která se snaží do našeho prostředí přinášet impulsy odjinud. Ať už jde o Francii, subsaharskou Afriku či nyní arabské země. Myslím, že je to velmi zdravé a obohacující, neboť zejména současný vývoj v posledních dvou jmenovaných oblastech je velice dynamický. Je potěšitelné, že i některé záchvěvy dorazí občas i k nám.
      Z nedávné doby bych jmenovala např. Svatou zemi Mohameda Kacimi, Popravčí č. 14 Adela Hakima, Zpověď nepovedeného muslima Slimana Benaissy, Černé panny Senkela a Zaimoglu, což je sice německo-turecká dvojice, nicméně zpracovává otázku žen v muslimském světě, Pobřeží Wajdi Mouawada vyšlo ve Větrných mlýnech dokonce ještě dřív než se autor stal světovou divadelní star…
      Ale máte pravdu, mohlo by toho být samozřejmě daleko víc. Jenže to už souvisí s odvahou českých divadelníků vydat se neznámým, novým směrem a obecným opatrnictvím, které se netýká jen arabských či afrických textů. Ale nechci si naříkat.

      Pokud vím,
      s divadelní kulturou, tak jak ji vnímáme my, se to má v arabských zemích podobně jako v Africe. Rozvíjela se díky stykům s Evropou, včetně těch koloniálních. Jisté divadelní formy existovaly i před psanou formou, např. v podobě stínového divadla, loutkového divadla, lidových vyprávění, frašek – některé z nich, pozdější maqámy, jsme mohli například vidět v rámci nedělního představení v Divadle Kampa.
      Pak je tu samozřejmě jedno arabské specifikum, a tím je islám, který zakazoval zobrazování náboženských motivů, což postihlo nejen divadlo, ale také výtvarné umění. Na druhou stranu jsou v Evropě slavné, nejen díky Peteru Brookovi, ale také Jerzy Grotowskému, „islámské pašijové hry“ ta´zíje.
      V devatenáctém století sice došlo k posunu v toleranci božího zobrazování, ale divadlo nezakazoval jen islám. Byli to také francouzští kolonizátoři, kteří třeba v Alžírsku brojili proti „podvratnému protifrancouzskému“ stínovému divadlu.
      Velice oblíbené bylo a je siah bazi – ať už v loutkové či v živé podobě – perská obdoba commedie dell arte, která se rozšířila také v arabských zemích a jejíž evropskou propagátorkou byla i Arianne Mnouchkine. V Čechách jsme se mohli s oběma podobami seznámit před třemi lety v rámci festivalu Nad Prahou půlměsíc. A nejen atam, ale také během liberecké Mateřinky.

      08.11.2012 (1.31), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Na diskusi reaguje
      Doc. Dr. František Ondráš, PhD., vedoucí oboru arabistika Ústavu Blízkého východu a Afriky FF UK v Praze speciálním textem publikovaným na i-DN: http://www.divadelni-noviny.cz/myslenky-odene-v-sat-symbolu

      08.11.2012 (2.41), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    6. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Lucie,
      nevíte, proč není na iDN Váš skvělý rozhovor s Arezki Mellalem?
      Dokud hovoří o svém ideálu režimu ve státě „jsem pro absolutní laickost… zastávám názor, že náboženství nesmí hrát politickou roli“, mám chuť říci s Mauglím „jsme jedné krve, ty a já“. (V cestě k tomuto ideálu až bychom se asi zcela neshodli.)
      iDN se tváří, jako kdyby tento text v DN nebyl. Nebo jej neumím najít?

      14.12.2012 (21.01), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Vladimír Hulec

        Vladimír Hulec

        Petře,
        omlouvám se Ti, Lucii i čtenářům. Administrátor, který má „zavěšování“ čísla na starosti, z důvodů problémů se serverem nestihl zatím celé číslo DN 21/2012 na net – tedy na i-DN – dát. Snad to během víkendu napraví.

        15.12.2012 (3.49), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,