Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Plzeň s pěnou i bez pěny (No. 2)

    Čtvrteční program plzeňského festivalu byl skutečně nabitý, a to představeními, o které by divák nechtěl přijít. A tak se divadelní dění sledovalo od rána do noci a po burcující polské inscenaci v industriálním prostoru DEPO se diskutovalo o věcech na pozdní hodinu možná až příliš závažných…

    Komorní scéna Arena – Zabiják Joe. Foto archiv divadla

    První představení, klasiku coolness dramatiky, totiž inscenaci černočerné grotesky Tracyho Lettse Zabiják Joe, přivezla Komorní scéna Ostrava. Znovu se ukázal dramatický potenciál jednotlivých situací i celé struktury této dnes už legendární hry, která poskytuje hercům dostatečný prostor k „exhibici“.  V režii Jiřího Pokorného vystřihli herci přesné typy podivných postav z předměstí, které se (marně) snaží dát do pořádku své životy, a uchytit si pro sebe aspoň malý kousek štěstí. Problém je v tom, že každý z těch hořkosměšných hrdinů má jiný ideál a jiné vidění světa, a jsou to vesměs smolaři a outsideři. V komorním obsazení inscenace, která je působivá tím, že veškeré absurdní i černohumorné situace jsou hrány v podstatě realisticky, bez velkého přehánění, si každý najde své místo na slunci. A to od nejméně nápadného otce Ansela Michala Čapky, dosti nedůvtipného  taťky v trenkách a tílku, který s ostravským přízvukem evokuje možnost, že něco podobného by se klidně mohlo odehrát i u nás (jen ty životní pojistky nejsou tak velké, ale vraždí se i pro menší peníz), přes sexuálně rozbujelou Charlu Terezy Cisovské, zdivočelého, nervního Chrise Šimona Krupy, až po ústřední dvojici, mezi níž se nenápadně rozvíjí opravdový vztah. Totiž lehce zaostalou, ale v jistých věcech jasnozřivou Vicki, balancující na pomezí naivity dětství a odvěké ženské moudrosti, kterou se samozřejmou autenticitou hraje Zuzana Truplová; a samotného zabijáka Joea Josefa Kaluži, který se stylizuje do póz a gest westernových hrdinů, a hrdě se nosí v kýčovitých kostýmních kreacích  Petra B. Nováka. Dobro a zlo v jejich podání získává nové valéry, a nic není takové, jak se na první pohled může zdát,  Někteří diváci možná stěží zkousnou spršku sprostých slov, neoddělitelnou součást coolness dramatiky, ale to už jaksi k věci patří. Stejně jako krvavé stříkance a hromada mrtvol. Samotná podstata inscenace však zasahuje dál –  pod touhle drsnou slupkou ukazuje touhu po obyčejných lidských citech, po lásce, přátelství, a dobrých vztazích ve fungující rodině.

    Slovácké divadlo – Kříž u potoka. Foto archiv divadla

    Mohlo by se zdát, že venkovská tematika z českého venkova 19.století už dnes nikomu nic nemůže říci. Ale opak je pravdou. Právě venkovská témata, konfrontující drsný život na vesnici, každodenní boj o přežití, s vášnivými vztahy, bublajícími pod zdánlivě klidným povrchem, neobyčejně silně rezonují. Snad proto, že právě tyto kontrasty přinášejí archetypální vzorce chování, neustálé opakování chyb, dané genetickým poselstvím. A je to i případ variace Lenky Lagronové na román Karolíny Světlé Kříž u potoka, jehož inscenaci přivezlo Slovácké divadlo Uherské Hradiště. Režisér Martin Františák je mistrem právě v oboru venkovských dramat, které má jako zemitý Valach pod kůží. V inscenaci výborně funguje i propojení mystického rámce rodového prokletí, nad kterým může zvítězit jen nezištná láska, s realistickým prostředím vesnice, kde každý každému vidí do kuchyně i do postele.  Na počátku představení si mladá dívka obřadně nasazuje věneček a tančí, zatímco z úst ženy stojící k nám zády se dozvídáme o kletbě, kterou na rod uvalila jistá Józa (hostující Drahomíra Hofmanová). Ta pak jako stín a voyeur děje sleduje boj mladé nevěsty, která se přes překážky pokouší kletbu zlomit.  I když je to inscenace, v níž výprava Evy Jiřikovské a hudba Nikose Engonidise hraje významnou atmosférotvornou roli, přece jen nejdůležitější jsou opět herecké výkony, kterých si nikoli náhodou všimla i odborná komise Cen Thálie. V ústřední roli Evy se v Plzni sice nepředstavila nominovaná Klára Vojtková a roli za ní ovšem převzala stejně kvalitní Pavla Gajdošíková, která dokáže dát postavě pravdivost, ukázat její nevtíravou, ale tvrdohlavou sílu ženskosti, v tomto případě ženskosti obětující sebe sama a své cíty „vyššímu cíli“, zlomení kletby rodu.  Pozoruhodný je také bratrský duel, temperamentnějšího a  přímočařejšího Štěpána Zdeňka Trčálka, který svým založením přesně kopíruje problémy, patrně zděděné v genech, a introvertního Ambrože Tomáše Šulaje (nominovaného na Thálii), jehož boj se odehrává především v jeho duši, do níž dá nahlédnout jen vzácně. O to silnější je moment je neokázalý moment jeho nejvyšší oběti, Celková poetika (včetně až tanečně pojatých scén v choreografii Pavola Seriše) evokuje silnou, nostalgickou atmosféru a tragickou osudovost. Není dnes už příliš častá šance prožít si s hrdiny na scéně katarzi, ale tato inscenace jí poskytne v plné míře.

    Inscenace Kde domov můj. Foto Josef Ptáček

    Inscenace Kde domov můj (Milostný  dopis Československu) z plzeňské Alfy, z tvůrčí dílny Tomáše Jarkovského a Jakuba Vašíčka, přesně splňuje představu zábavně edukativního představení k výročí. V tomto případě ke 100.výročí  Československa, paradoxně státu, který dnes už neexistuje. Ale i tato připomínka a závěrečná anketa mezi občany dává odpověď na otázku, proč toto výročí připomínat. Na plzeňské Alfě je sympatické, že ve svých –  především na děti a mládež cílených – inscenacích bere v úvahu regionální kontext, takže i zde se v mozaice historických událostí důrazně připomínají události spojené s Plzní, a to mnohdy i takové, o nichž možná sami Plzeňáci nevěděli. Tento digest z československé historie (hraje se tu i s češtinou a slovenštinou), pracuje velmi promyšleně a zajímavě s audiovizuální složkou. Ať už jde o hudební část  (Daniel Čámský), interpretovanou většinou živě samotnými herci, která v odkazech variuje hudební motivy od Ach, synku, synku po českou hymnu. Či scénografii  Kamila Bělohlávka, kombinující českou domácnost – postavy sedící a pohybující se kolem kuchyňského stolu- s umně vypracovanou projekcí. Zde se prolínají dokumentární  historické záběry, s animací a vkládáním loutkových portrétů politických činitelů prostřednictvím dvou projektorů, a také bezprostředním snímáním detailů herců a jejich činnosti na scéně prostřednictvím přenosné kamerky.  Vše je tedy sestaveno do mozaiky, která (doufám) dokáže zaujmout i teenagery, kteří dokážou ocenit nejrůznější technické vychytávky, a přitom jim sem tam utkví v paměti i nějaký historický fakt či paradox. Pro mě, jako  staršího člověka, samozřejmě záležitost v mnohém dojemná, a chvílemi dosti smutná, když si uvědomím, co vše si Češi zavinili sami, a jak se historie v různých variacích opakuje.

    Teatr Polonia – Zápisky z vyhnanství. Foto Katarzyna Sadowska

    Na závěr dne představilo Divadlo Polonia z Varšavy až rituálně pojatou inscenace Zápisky z vyhnanství přibližující méně známou kapitolu ze života poválečných židovských emigrantů z Polska.  A to v přednesu polské divadelní a filmové hvězdy Krystyny Jandy  za doprovodu šestičlenného orchestru, Janusz Bogacki Band. Tento stominutový projekt posbíral od svého vzniku ceny na všech polských divadelních festivalech. A má za sebou desítky repríz. Jak herečka řekla po představení, hraje se často pro školy, protože právě mládeži je určen nejvíce. Aby mladá generace nezapomněla. Téma nabídnuté (ale vlastně nucené), a značně znesnadňované emigrace židovských rodin z Polska v roce 1968 inscenátoři vzali  z biografické knihy Sabiny Baral (na úpravě se podílela herečka Krystyna Janda a režisérka Magda Umer). I když kritik Rem Myers z The Theatre Times tvrdí, že Zápisky z vyhnanství ukazují, jak má vypadat divadlo (citováno v publikaci vydané k plzeňskému festivalu), já sama  tento tvar za příliš divadelní nepokládám. Dle mého názoru má blíže k hudební struktuře, oratoriu či experimentálně pojatému audio-vizuálnímu projektu. Celé vystoupení herečky (je obdivuhodné, že rozsáhlý text zvládá interpretovat zpaměti) se odehrává za průhledným plátnem, na které je promítám detail její tváře kombinovaný s dokumentárními záběry minulosti, ale i dneška. Herečka po celou dobu zůstává sice osvětlena bodovým reflektorem, ale zároveň je ponořená jakoby do snu a vzpomínek za oponou.

    Vydatné divadelní dávky všech chutí a barev, které nabízí plzeňský festival, jsou opravdu silné. Tak vzhůru do zážitků nového dne…

    ///

    Plzeň s pěnou i bez pěny (No. 1)

    Více o Mezinárodním festivalu Divadlo Plzeň na i-DN:

    Divadlo Plzeň


    Komentáře k článku: Plzeň s pěnou i bez pěny (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,