Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ostravská továrna na sny (No. 5)

    Sobotní náplň festivalu Dream Factory se z větší části odehrála v rozlehlém areálu bývalého dolu Hlubina. Mezi jednotlivými představeními si tak diváci mohli ukrátit čas procházkou bludištěm hal, věží a komínů. Nebo se jen tak natáhli na trávu a kochali se industriálním půvabem lokality vleže s osvěžujícím drinkem v ruce.

    Mezi jednotlivými představeními si diváci mohli ukrátit čas procházkou bludištěm hal, věží a komínů… FOTO LUKÁŠ HORKÝ

    Nabitý program zahájila loutková pohádka O ošklivém kačátku určená těm nejmladším divákům. Následoval hit letošní sezony, inscenace Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny pražského Studia Hrdinů. Brněnská Husa na provázku přivezla panoptikální Tango Macabre režiséra Vladimíra Morávka. Den uzavřela hudebně-dramatická výpověď pražských buskerů Busking Un/Limited, společný projekt skupiny Spielraum Kollektiv a Divadla Archa. A kdo ještě nebyl zcela zmožen, mohl zůstat na promítání Herzova Spalovače mrtvol.

    Jana Vyšohlídová animuje loutky s velkou něhou FOTO LUKÁŠ HORKÝ

    Pohádku O ošklivém kačátku jistě všichni známe. Divadlo U staré herečky ji v Ostravě bez větších změn odvyprávělo pomocí půvabných loutek Luďka Joska, které spíše než maňásky či marionety připomínají dětské hračky, ať už vyřezávané ze dřeva (šedivé Kačátko i jeho tři zářivě žlutí nevlastní sourozenci) nebo plyšové (Prasátko, Kocour, Myška). Jana Vyšohlídová je animuje s velkou něhou, v její mimice se odrážejí pocity Ošklivého Kačátka jako v zrcadle. Komické situace (klokotavé líhnutí káčátek, pokus hrát si s líným Prasátkem ústící v chrochtavého šlofíka) střídají lyrické pasáže, které herečka doplňuje půvabným zpěvem (střídání ročních období). Pohádka v režii Jiřího Vyšohlída upoutá také několika invenčními nápady: rybník například tvoří zrcadlová plocha, která zároveň funguje jako magnet, což umožnilo iluzivně animovat plavbu Kačátka po vodní hladině. K sugestivnímu znázornění zamrzání vodní hladiny pak stačilo postříkat zrcadlovou plochu bílým sprejem. Kačátko opuštěné uprostřed ledové plochy v této chvíli nešlo nepolitovat. Po zimě však naštěstí přišlo jaro a šťastný konec na sebe nenechal dlouho čekat. Z hladiny vzlétla krásná bílá labuť.

    O poměrně kontroverzní inscenaci textu Davida Zábranského Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny se už toho napsalo hodně. Toto monodrama napsané přímo pro režisérku Kamilu Polívkovou a herce Stanislava Majera mě nejvíce zaujalo svou umnou, takřka schizofrenní hrou s identitou vypravěče, která vlastně velice zábavně odráží rozdvojení českého lidu ve věcech politických. Na jevišti vidíme Stanislava Majera, který však rozhodně nepředstavuje herce a truhláře Majera. Spíš je jakýmsi jevištním alteregem Davida Zábranského, který vypráví nejen o stavu své domoviny, ale třeba také o tom, jak vznikala tato kontroverzní politická hra. Postava zdůrazňuje, že se staví na stranu levicového, prozemanovského „lidu“, můžeme-li převzít z inscenace toto označení. Smýšlení, které zastupuje Stanislav Majer i režisérka Polívková, naopak rezolutně, rozohněně odmítá. Nabízí proti jejich postojům roztodivnou směs chvílemi absurdních a komických, chvílemi docela pronikavých argumentů. Osmdesátiminutový monolog vynikajícího, energií překypujícího Majera nicméně nakonec vyznívá spíše v neprospěch zapáleného obhájce lidové domoviny.

    Divák tak ve finále inscenaci vnímá jako kritiku smýšlení skupiny obyvatel, s kterou se postava hraná Majerem ztotožňuje. Nebo snad k tomuto výkladu dospějí pouze diváci, kteří patří k řadám zastoupených právě režisérkou Polívkovou a Majerem? Ostatně i Zábranského alterego se v rámci monologu vyjádří, že recepce inscenace takto bezpochyby dopadne… byl to tedy nakonec účel? Vnímavý divák ochotný promýšlet stav věcí (na což Majer-Zábranský celou dobu apeluje) tak ze sálu rozhodně vychází s mozkem pracujícím na plné závity. A o to tvůrcům pravděpodobně také šlo.

    Tango Macabre – režisér Vladimír Morávek si na jevišti nic neodepře… FOTO LUKÁŠ HORKÝ

    Tango Macabre brněnské Husy na provázku je inscenací absurdního dramatu polského autora Sławomira Mrożka. Hra z roku 1964 vypovídá o ztrátě hodnot, o rozpadu instituce rodiny, o světě, ve kterém je takřka vše dovoleno. Také inscenace Vladimíra Morávka na mě dělala dojem, že režisér si na jevišti nic neodepře, a to bohužel v negativním smyslu. Na rozpačitém dojmu z ostravského představení možná nese díl viny také to, že se odehrávalo v nevyhovujícím prostoru. Režisér před začátkem vystoupil před diváky se sdělením, že se inscenaci během pětihodinové zkoušky pokusili co nejlépe přizpůsobit prostoru rozlehlé, vzdušné a světlé haly v areálu dolu Hlubina. Veškeré jevištní dění odehrávající se často simultánně v několika částech prostoru však působilo až příliš chaotickým, neuspořádaným dojmem.

    Herci stylizovaní kostýmem a líčením do postav jako vystřižených ze žolíkových karet ze začátku svým umným klaunským projevem zaujali, jenže dvouhodinovou inscenaci pouze svými silami utáhnout nedokázali. Smysl Morávkova drastického panoptika tonul v neuvnímatelné záplavě slov, pohybů a zvuků. Neustálé výkřiky, pobíhání herců, hlasité padání věcí a lidí a především nespočet ohlušujících (a dosti zbytečných) výstřelů diváka spíše otupily, než aby ho atakováním jeho smyslů aktivizovaly. Groteskní panoptikální hemžení všech a všeho se tudíž spíše minulo účinkem. Vyprázdněná forma zvítězila nad obsahem.

    Busking Un/Limited je divadelní představení a buskerský koncert v jednom FOTO LUKÁŠ HORKÝ

    Busking Un/Limited, divadelní představení a buskerský koncert v jednom, zprvu působily velice slibným dojmem. Busking, tedy činnost pouličních umělců, v tomto případě zejména hudebníků, představuje na českých jevištích velice ojedinělé téma. Kdo se však nenechal strhnout upřímností výpovědí a většinou povedenými hudebními čísly, nemohl nepostřehnout, že téma tvůrci předkládají poněkud schematicky a jednostranně. Každý z buskerů (Tereza Bártová, Petr Krumphanzl, Juraj Hellebrandt, Jiří Wehle) líčí, jak obtížná je domluva s úřady, které jim neustále hází klacky pod nohy. Zároveň divákům za doprovodu písňových čísel vyprávějí, kterak k buskingu přišli. Všichni do jednoho svou uměleckou pouliční činnost pojímají jako téměř návykový koníček, kterého se přes všechny útrapy odmítají vzdát. Dělají to přece z vášně, ne pro peníze… Žádná z postav toto tvrzení nezpochybní a ani Jakub Čermák v roli nekompromisního zástupce úřadů a policie, tedy institucí vystupujících proti činnosti buskerů, nevytvoří žádoucí protiváhu. Nenabízí totiž žádné protiargumenty, pouze plní funkci ničitele snah amatérských hudebníků. Jakub Čermák sice publiku v průběhu klade otázky k tématu, na něž mají odpovídat pomocí červené nebo zelené figurky (červená zatupuje odpověď ne, zelená ano). Když se však publika zeptá, zda by měl mít možnost vystupovat na ulici každý bez ohledu na kvalitu produkce, je až příliš jasné, k jaké odpovědi tvůrci všechny směrují. Busking Un/Limited tak v důsledku nejvíce zaujme diváka, který o problematice ví jen velmi málo. Inscenace Lindy Straub funguje zejména jako sugestivní náhled do života pražských buskerů, autentické výpovědi však postrádají argumentační sílu. Originální téma by si jistě zasloužilo komplexnější, méně zaujatý pohled na věc.

    ///

    Ostatní díly festivalových zpravodajství:

    Ostravská továrna na sny (No. 1)

    Ostravská továrna na sny (No. 2)

    Ostravská továrna na sny (No. 3)

    Ostravská továrna na sny (No. 4)

    Ostravská továrna na sny (No. 6)


    Komentáře k článku: Ostravská továrna na sny (No. 5)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,