Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ostravská továrna na sny (No. 4)

    Páteční program ostravského festivalu Dream Factory odpoledne vylákal návštěvníky z chladu divadel do rozpálených ulic a do dolu Hlubina.

    Závěr večera obstaral koncert skupiny EMA, na snímku frontman Patrik Děrgel FOTO LUKÁŠ HORKÝ

    Skupina loutkoherců Juanitas Bananas na sluncem sžíraném Kuřím rynku před zraky neustále přibývajících diváků oživila rozličné druhy ovoce a zeleniny v inscenaci Chuťovky. Jedinci štkající nad rozčtvrcenou cibulí mohli na jiné myšlenky přijít během představení bratislavského divadla DPM Boh je DJ. To na půdorysu vztahu páru videoblogerů tematizovalo především patologické užívání internetu. O silné zakončení čtvrtého festivalového dne se postaraly dvě výrazné ženské hrdinky: Nora Terezy Dočkalové (Divadlo pod Palmovkou) a Antigona Pavlíny Štorkové z moderního zpracování antického mýtu Anti-Gone: Blackout A studia Rubín. Fanynky Patrika Děrgela zajisté potěšil večerní koncert skupiny EMA, jejímž frontmanem herec Národního divadla je.

    Okřídlení cukeťáci a jejich obtloustlý šéf lilek, mrkvový breakdancer s cibulí hlavou prchající před obřím mrkvovým chobotem či cibule jedoucí k moři: to jsou některé z postav vynalézavé inscenace Chuťovky. Loutkoherci Tilen Kožamelj, Anne-Francoise Joseph a Filip Šebšajevič skrytí za hradbou z dřevěných přepravek přesnými pohyby propůjčují kusům zeleniny a ovoce na chvíli nejen život, ale také zdařilou charakteristiku. Nejvydařenější a také nejkomičtější je v tomto ohledu asi Ananas s rajčatovýma očima přetvořený v excentrického vyletněného rappera ve vytuněném autě. Jako zkušený playboy svede naivní, ukecanou výletnici Cibuli, kterou bleskurychle vysvlékne z jejích slupek. Pod náporem vášně náruživá slečna doslova exploduje na tisíc malých kousíčků. Zejména na konci tak do inscenace prosakuje drastika. Loutkoherci se z animátorů v některých momentech proměňují v jednající postavy – například v kruté mučitele zeleniny. Pro nůž nejdou daleko; každý kus zeleniny by se proto měl mít na pozoru, aby se z něj nestala pohopouhá rozčtvrcená chuťovka.

    Inscenace jako celek nicméně působí lehce nevyváženě. V první půli na sebe tvůrci vrší jednotlivé neprovázané scénky, jež všechny spojuje kreativní metamorfóza zeleniny/ ovoce v originální bytost. V druhé části se nicméně soustředí výhradně na příběh Cibule putující k moři a závěrečný návrat okřídleného Lilku působí jako berlička snažící se dodat celku alespoň nějaký oblouk. Poetika každodenních poživatin přetvořených ve výrazné charaktery je však neskutečně zábavná. Jevišťátko bylo v Ostravě navíc umístěno hned vedle stánku se zeleninou a ovocem, což inscenaci dodalo nový rozměr. Vězte, že po zhlédnutí inscenace už se na zeleninu v nákupním košíku nikdy nebude dívat stejně…

    Barbora Andrešičová a Tomáš Pokorný v inscenaci Boh je DJ FOTO LUKÁŠ HORKÝ

    Následující představení Boh je DJ bratislavského souboru DPM vzešlého z mladých absolventů Vysoké školy múzických umení v Bratislavě bylo spíše zklamáním. Jde o inscenaci textu Falka Richtera z roku 1998, jenž tohoto německého dramatika a režiséra proslavil po celém světě. Jedinými postavami hry, a tedy i slovenské inscenace jsou On a Ona, vlastně běžný, ničím výjimečný mladý pár. Od ostatních je však přece jen něco odlišuje: po svém seznámení si založili videoblog, díky kterému vydělávají spoustu peněz jen tím, že natáčejí své intimní soužití na kameru. A v tom právě tkví jádro problému: lze vztah páru ještě označit za autentický, nebo veškeré jejich chování a jednání ovlivňuje touha vytvořit co nejzajímavější internetový příspěvek, a sehnat tak ještě více fanoušků? Ona například prohlašuje, že čeká dítě, jenže tato informace je v průběhu děje několikrát zpochybněna. Nejde jen o umělou zápletku sloužící k navýšení sledovanosti? Richter bezpochyby cílí na kritiku současné společnosti parazitující na fatamorgánách internetových a mediálních senzací. V různých reality show a internetových postech se reálné prožívání člověka mění v kalkul.

    Slovenská inscenace v režii Šimona Ferstla nicméně toto zásadní téma zaobalila do nezáživné formy, která si alespoň v Ostravě diváka nedokázala získat. Na jevišti vidíme pohovku, videokameru a několik obrazovek, herci (Tomáš Pokorný a Barbora Andrešičová) sami sebe natáčejí a diváci jejich obličeje zároveň mohou sledovat na obrazovce z jiného úhlu. Toto řešení je však vzhledem k tématu poněkud prvoplánové, podobně jako umístění zvukařského pultu i s DJem (Radovan Kuštek) na jeviště. Do dění tento DJ však zasáhne pouze potrhlým tanečkem, jinak pouští písně, které mají bohužel charakter nicneříkajícího podkresu. Na hercích je vidět plné nasazení, ale realisticky provedené dialogy jsou místy ubíjející, především pak tím, že se postavy berou až příliš vážně. Divákovi tak bohužel ve výsledku přijdou jako protivné a povrchní pseudocelebrity. Nadsázka kusu prostě chybí. Škoda, protože téma inscenace by mohlo oslovit široké spektrum diváků především z mladších generací.

    Sladká Nora (Teraza Dočkalová) a nadsamec Torvald (Jan Teplý) FOTO LUKÁŠ HORKÝ

    Veliký úspěch v Ostravě měla Ibsenova Nora (Domeček pro panenky) v režii Jana Nebeského. Hlavní devízou inscenace je bezpochyby výkon Terezy Dočkalové, která v titulní roli vytvořila podmanivý portrét roztomilé, zhýčkané a lehkovážné paničky. Nora svým založením přímo vybízí muže, aby s ní manipulovali. I její muž Torvald (Jan Teplý), prototyp úspěšného vysportovaného nadsamce, ji tudíž pojímá pouze jako věc a odpírá jí jakoukoliv možnost vlastního názoru. Ostatně Nora i svým vzhledem připomíná panenku na hraní: po jevišti ťapká v narůžovělém kostýmku, vysokých podpatcích a blonďatém mikádu. Středobodem jejího světa – i scény – je vysoká prosklená skříň (spíše věž), v níž vystavuje sbírku drahých bot a schovává zakázané makronky, slaďoučké jako ona. Se svým nadřazeným mužem má však společnou jednu výraznou vlastnost: oběma záleží především na sobě samých, druzí včetně dětí jsou vždycky až na druhém místě. Dočkalová se přitom nebrání veliké nadsázce místy směřující až k jemné karikatuře. V paměti utkví zejména její zoufalý tanec stylizovaný do mechanických loutkovitých pohybů a pak závěrečná scéna Nořina prozření.

    Dočkalová odkládá blonďatou paruku i zlatý kostým anděla štěstěny. Hrdinka před námi stojí pouze ve spodním prádle a obyčejném trenčkotu a konečně odhaluje svou přirozenou tvář; oproštěná od všeho pozlátka je obyčejnou, velice mladě a křehce vypadající ženou. Vysvětluje několikrát polopatě Torvaldovi, proč od něj musí odejít. Projev Dočkalovéje nyní mnohem civilnější, věcnější; veškerá přetvářka Nory mizí. Závěrečný rozchod manželů však uvízne ve smyčce neustálých otázek a nejistých odpovědí. Nebeského povedená inscenace tak nabízí důslednou interpretaci zpochybňující možnost nových začátků. Vynikající herecké výkony ústřední dvojice toto řešení opodstatňují v každém okamžiku představení.

    Souboj Kreóna (Lukáš Horký) a Antigony (Pavlína Štorková) FOTO LUKÁŠ HORKÝ

    Anti-Gone: Blackout režiséra Jana Friče pak působila ve „sklepní scéně“ dolu Hlubina jako zjevení, nebo, chcete-li, jako rána elektrickým proudem. Dramatizace Lucie Ferenzové přesouvá mýtus o Antigoné do 21. století, do světa protkaného dráty elektrického napětí, v němž však stále přežívá platónský mýtus o jeskyni; lidé umírají za hodnoty, jež se však zpětně ukazují být pouhými stíny. Kreón vynikajícího Ondřeje Pavelky je populistickým vladařem, jenž upokojuje lid rozdáváním hroznového vína a v televizním projevu se ohání citáty svého blízkého přítele Platóna. Propaguje racionalismus a obranu vlasti.

    A proti němu stojí Antigoné Pavlíny Štorkové: uvnitř této navenek křehké dívky dřímá nesmírné přesvědčení, že zákony bohů se musí ctít; pro ni ční vysoko nad Kreóntovým pojmem vlasti. A kromě toho si, zdá se, Antigona vyhlídku své smělé oběti užívá. Oděná v montérkách, ukryta v podzemní jeskyni pájí drátky a instaluje kabely: připravuje si působivou scénu smrti. Ve své vynálezecké a zároveň destruktivní posedlosti od sebe odhání svého nastávajícího Haimóna a přivádí jej do náruče své mnohem pragmatičtější a smířlivější sestry Ismény. Zmodernizovaný mýtus spěje ke svému nevyhnutelnému naplnění ústícímu v totální blackout; symbol smrti, zániku hodnot i paralýzy moderní civilizace. Stoický Kreón však přežívá dál. K čemu pak byla Antigonina oběť? Fričova moderní Antigona je fascinujícím projektem, jenž dokázal propojit originální, futuristicky působící formu s prastarým, věčným mýtem o lidské odpovědnosti za činy své i svých blízkých. Pavlína Štorková vytvořila podmanivou studii odhodlanosti hraničící s nesmyslnou posedlostí, jež pronikavě odhalila dvojlomnost individuální, vlastně ideologické oběti. Pro mnohé šlo bezpochyby o vrchol pátečního dne.

    ///

    Ostatní díly festivalových zpravodajství:

    Ostravská továrna na sny (No. 1)

    Ostravská továrna na sny (No. 2)

    Ostravská továrna na sny (No. 3)

    Ostravská továrna na sny (No. 5)

    Ostravská továrna na sny (No. 6)


    Komentáře k článku: Ostravská továrna na sny (No. 4)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,