Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ostravská továrna na sny (No. 1)

    Ačkoli oficiální zahájení – tedy inscenace Vzkříšení z Dejvického divadla – nás čeká teprve dnes, už včera se v ostravském Divadle Petra Bezruče rozezněla známá znělka divadelního festivalu Dream Factory Ostrava a na pomyslné festivalové forbíně se představily silné postavy. Obě včerejší inscenace byly loutkové. Jako první byl uveden výsledek spolupráce režiséra Jiřího Havelky s polským loutkovým souborem Wroclawski Teatr Lalek, inscenace Pomník. A poté poněkud mysteriózně a balkánsky laděná představa Matiji Solceho a jeho Fekete Seretlek o Anně Karenině KAR. Fekete Seretlek se nakonec postarali i o závěr večera v divadelním klubu.

    Pomník vypráví o stavbě a zbourání Stalinova pomníku na Letné FOTO LUKÁŠ HORKÝ

    Ke spolupráci s polským loutkovým souborem Wroclawski Teatr Lalek oslovil Jiřího Havelku Jakub Krofta, který zde od roku 2012 působí na postu uměleckého ředitele. Výběr tématu a konečná realizace Pomníku údajně nebyly vůbec jednoduché, nicméně výsledkem je výrazná didaktická inscenace neotřelou formou se vracející k ne moc známému milníku českých a v kontextu možná i evropských dějin. K okolnostem stavby a následného zbourání Stalinova pomníku na pražské Letenské pláni. Téměř by se chtělo říct, že inscenace má jedinou vadu – že ji hrají Poláci v Polsku pro polské publikum. Jakožto rodilý Pražák sám o dějinných piruetách kolem pomníku vím jen základní informace. Předpokládám, že ostravské publikum už bude mít povědomí o pomníku zredukováno jen na samotný fakt, že nějaký vůbec v Praze stál. I díky debatě s herci po představení je zjevné, že v Polsku mnozí ani netuší, že je v Praze něco jako Letenská pláň coby místo, kde se odehrál nejeden důležitý moment českých dějin. Nejen výstavba a následné zbourání pomníku jednoho pomateného vůdce a masového vraha. Přesto tu styčné plochy jsou.

    Havelka ve spolupráci s Markem Zákosteleckým, scénografem inscenace, pojal celek jako obraz, fragmentární průhled do historie. Scéně vévodí obrovský rám, v němž je dlouhý zasedací stůl trochu připomínající tentýž z Dechovky, podobně laděné inscenace Havelkova domovského souboru VOSTO5. Na zdi za stolem je další rám, v němž se během představení promítají různé obrazy. Nejčastěji je to J. V. Stalin. Tři herci (Radosław Kasiukiewicz, Anna Makowska-Kowalczyk, Tomasz Maśląkowski) se ukazovali v rolích Stalina, Gottwalda, členů českého i sovětského politbyra, sochařů a dalších postav, které měly co s okolnostmi vzniku a zániku ve své době největšího sousoší v Evropě do činění. A to, co se na jevišti řekne, je v podstatě dramatizací zdá se stále nevyčerpatelné úspěšné reportážní publikace Gottland Mariusze Szczygieła.

    Tvůrci sledují rok po roce vznik myšlenky postavit tak velký pomník, výběr sochaře, který se ho zhostí i nutnost jej po sedmi letech opět zbourat. Svou dikcí pak skutečně vypadá jako vzdělávací divadlo, které má především za úkol hravou formou představit úsek dějin. Každý encyklopedický údaj má svoji vizuální reprezentaci. Nejde však o sled skečů, nýbrž o promyšleně vystavěný příběh s jasně odlišitelnými postavami, kde samozřejmě, vzhledem k loutkovému založení divadla, hrají prim loutky. Respektive předměty. Tím, jak se se scénou pracuje, s velkým důrazem na překvapivost, hravost a spolupráci živého herce s loutkou a v konečnosti i tématem připomíná Pomník poměrně intenzivně úspěšnou inscenaci Divadla Líšeň Putin lyžuje. Téma je sice pro mnoho diváků především v Polsku naprosto neznámým, mnoho „vtipů“ jim tak nutně musí uniknout, přesto se Havelkovi a jeho spolupracovníkům podařilo z něho vykutat nadčasovou a nadregionální alegorii politické tuposti, která samozřejmě ve vyhrocené komunistické totalitě našla velmi živou půdu, nicméně neustále se nejen v českých zemích přesvědčujeme, že se jí stále daří dobře. V Polsku podle všeho je téma stavby pomníků různým vůdcům dnes opět aktuální, takže potud je pro ně Havelkův Pomník v podstatě angažovaným politickým divadlem.

    Fekete Seretlek – to jsou uhrančiví tvůrci, herci, hudebníci a zpěváci v jednom… FOTO LUKÁŠ HORKÝ

    Rovněž loutkovým, resp. předmětovým, nikoli však už politickým, bylo i druhé představení prvního dne festivalu. Byl jím KAR souboru Fekete Seretlek a Studia Damúza v režii Matiji Solceho. Kdo má aspoň základní zkušenost s Matijovou tvorbou a inscenacemi Fekete Seretlek, KAR ho nijak nepřekvapí. Opět se tu spíše hraje a zpívá, než mluví. Opět je kladen veliký důraz na rozpohybování nerozpohybovatelného, na komiku, která tímto vzniká, na překvapivost a uhrančivost zdá se nevyčerpatelné imaginaci tvůrců. A opět je to energická a neuvěřitelně zábavná inscenace, takže ani není divu, že byla nominována na Cenu Divadelních novin za sezonu 2015/2016 v kategorii Loutkové a výtvarné divadlo.

    Mnohé už bylo o inscenaci napsáno, doplním tedy jen pár poznatků z ostravské reprízy. Skutečně je pozoruhodná a mírně vyšinutá vize pohřební hostiny spojené s fragmenty Tolstého Anny Kareniny postavená především na extrémně až dekadentně pojaté scéně a hudební složce. S odstupem mám pocit, že tam snad nebylo proluky, tichého místa. Na scéně se neustále něco děje, hraje, zpívá, pije vodka a pohybuje s různými věcmi, jež na jevišti ožívají a diváka naprosto pohlcují do divného expresivně pojatého světa na hranici snu, života a literatury. Ve výsledku je vlastně docela těžké říct, o čem to je. Postihnout děj, nebo snad dokonce nějaké sdělení. To vše je podřízeno vizualitě vybičované na hranici jejích možností. Ale kdo zná projekty tohoto souboru, tak tuší, že ty možnosti jsou evidentně nedosažitelné. Stále objevují nové a nové, překvapují a především baví.

    KAR – takhle jsme se sešli na smuteční hostině a vzpomněli na Annu Kareninu FOTO LUKÁŠ HORKÝ

    Anna Karenina probleskuje představením spíše jako princip než postava. Spíš jako ospravedlnění dalších postav, například velmi vtipně se opíjejících Vronských. Pohřební hostina zas jako rámec ospravedlňující podobu scény (tedy stůl nejprve sloužící jako místo posledního starcova odpočinku, poté jako herní plocha pro nejrůznější loutkové kejkle). Souvislosti se zdají být přinejmenším výsledkem práce chorého mozku, po čase vám ale dojde, že je to dokonale promyšlená soustava jednotlivin, koláž vizí, dávající dohromady srozumitelný spíše pocit než informaci. Vzpomínku na Annu ve střepech stakanů.

    ///

    Ostatní díly festivalových zpravodajství:

    Ostravská továrna na sny (No. 2)

    Ostravská továrna na sny (No. 3)

    Ostravská továrna na sny (No. 4)

    Ostravská továrna na sny (No. 5)

    Ostravská továrna na sny (No. 6)


    Komentáře k článku: Ostravská továrna na sny (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,