Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ostravská továrna na sny (No. 3)

    Devátý ročník divadelního festivalu Dream Factory Ostrava se přehoupl do své druhé poloviny, přežil zákaz kouření v hospodách i občasné bouřky a pomalu se chystá znovu obsadit prostory Dolu Hlubina. Ještě než se tam dnes vypravíme, vzpomeňme, co zajímavého čtvrteční program přinesl. Poprvé v rámci off-programu vystoupili Dominik Migač a Tereza Černá se svým ohromně malým Sputnikem. Následovaly dva pozoruhodné průhledy do naší minulosti – Olga (Horrory z Hrádečku) pražského Divadla Letí a Atomová kočička libereckého Divadla F. X. Šaldy. A závěr patřil komické dvojici Pavol Seriš a Filip Teller, kteří v duchu nejlepší tradice stand-up comedy odhalovali pravdu o Češích a Slovácích. V divadelním klubu Divadla Petra Bezruče už mezitím hrála kapela Tamala v čele s Pavlou Gajdošíkovou a celý večer tak dosáhl více než příjemného zakončení.

    Dominik Migač s Terezou Černou a Mikrosputnikem FOTO LUKÁŠ HORKÝ

    Dominik Migač s Terezou Černou obrážejí už od loňského února nejen české země s černou deskou s otvorem o velikosti 4 x 7 cm, v němž rozehrávají mikropříběh první kosmické družice, která byla vyslána do vesmíru – Sputniku. Tu v rámci vesmírného závodu mezi USA a SSSR vyslali sověti na oběžnou dráhu už v roce 1957 a stála tak na počátku všech dalších vesmírných úspěchů obou zemí od prvního živého tvora ve vesmíru, prvního člověka na Měsíci až po dnešní zkoumání Marsu. Mikrosputnik, tedy μSputnik, je autorská inscenace pro jednoho diváka postavená na technologii mechanických automat a pop-up knížek. Její loutečky jsou tak malinké, že člověk sedí doslova s okem přilepeným v otvoru a stejně má pocit, že je všechno ohromně vzdálené. Ale zároveň roztomilé, byť Sputnik na své pouti vesmírem potkává nejen celý vývoj kosmonautiky, ale i zrod studené války. To, že se celých 12 minut představení zubíte od ucha k uchu, není ale způsobeno jen zvoleným formátem a technologií, ale i vynikajícím výběrem hudební složky. Je to však úsměv melancholický. Sputnik sám smutně pípá vesmírem a nikde ho nechtějí – Lajka ho vyštěká, Gagarin dokonce nakopne. Vidí i Armstronga zapíchavajícího americkou vlajku do měsíční půdy a nezadržitelně se blížící kolaps světa v další válce. Projekt ovšem nestojí ani tak na příběhu jako především na dokonalé minuciózní scénografické práci. Loutky jsou jednoduché, ale přesné dvourozměrné objekty, dokonale prokreslené a přes svou maličkost plně atakující divákovy smysly. Ten sedí se sluchátky před kukátkem a nedýchá, aby mu něco neuniklo. Krásný začátek festivalového dne.

    Jeho vrchol měl ale teprve přijít, ale těžko říct, která z inscenací Olga (Horrory z Hrádečku) a Atomová kočička jím byla. Olga už stačila posbírat řadu divadelních cen a nominací a mluví se o ní jako o události loňského roku. Tomáš Dianiška, autor Atomové kočičky, zase zvítězil v kategorii Talent roku 2016 v rámci Cen divadelní kritiky 2016. Obě inscenace se svým osobitým a vlastně ideologicky, obsahově i formálně zcela odlišně vrací k české a československé minulosti, konkrétně k období konce normalizace, listopadovým událostem roku 1989 a prvních porevolučních let v případě Olgy. Přestože jsou to inscenace zdánlivě naprosto nesrovnatelné, průniky mezi nimi lze najít, což ostatně dokázala i debata s tvůrci Olgy po představení, na niž byl pozván i Tomáš Dianiška.

    Debata s tvůrci a herci po představení Olga (Horrory z Hrádečku) a dramatikem a režisérem Tomášem Dianiškou, který v tento moment na své první hostování s Atomovou kočičkou ještě čeká… FOTO LUKÁŠ HORKÝ

    Festival zastihl Olgu v originálním prostředí bývalého Hotelu Palace, jehož prostory ovšem nemohou zdaleka konkurovat Vile Štvanice, pro niž na míru byla inscenace připravena. Pro ty účely, tedy zájezdové účely, si Letí nechalo vyrobit imitaci zdi s okny, která má Vilu připomínat. Scéna je vedle toho mnohem rozlehlejší než v relativně stísněných prostorách Vily. Podle mého soudu (v Praze jsem bohužel Olgu dosud neviděl) to ale představení neuškodilo. Distance jednotlivých místností Hrádečku, jejž má scéna připomínat, umožnila hercům více pohybu, jejich akce tak vypadaly uvěřitelněji, domáčtěji. Podobný problém zažívala i Atomová kočička, pro niž to bylo vůbec první uvedení mimo domovský Liberec. I zde se řešil problém s jinými rozměry scény, ovšem opačné. Ty liberecké jsou oproti bezručovským rozsáhlejší. Znovu ale jejich stísněnost představení spíše pomohla. Kapela, která v druhé půli na jevišti hraje pecky osmdesátých let od Hany Zagorové, Miro Žbirky či Petra Nagyho, je tak mnohem blíž hlavnímu ději, představení tak působí sevřeněji, až násilněji.

    Olga v originálním prostředí bývalého Hotelu Palace FOTO LUKÁŠ HORKÝ

    Téma Olgy je snad jasné všem i bez anotace či předchozí zkušenosti. Osudy manželů Havlových, tedy samozřejmě především Václava, jsou stále lákavou výzvou pro nejrůznější tvůrce. Aktuálně má nejblíže štvanické novince Velvet Havel Divadla Na zábradlí. Zajímavé je, že i tato inscenace dostala celou řadu cen a například Marie Spurná za roli Olgy zvítězila v kategorii Ženský herecký výkon roku 2014 v rámci Cen divadelní kritiky. O dva roky později tutéž cenu za tutéž roli dostala Pavlína Štorková. Po pražských divadlech tak souběžně pobíhají dvě nejlepší Olgy. To je přinejmenším pozoruhodné. Jako by Olga Havlová jakožto typus, charakter určité ženské postavy byl něčím ženám obecně tak blízký, že se do něj lze snadno vcítit. Snadno jej zahrát. Přitom životní úděl manželky disidenta, básníka, dramatika a politika Václava Havla rozhodně nebyl jednoduchý. „No jo, funkce,“ zazní několikrát na její adresu, když si stěžuje, že nemá čas, je unavená. Z Olgy v podání Pavlíny Štorkové je cítit zvláštní kombinace ženského vzdoru, bručounství (Havel svou ženu nazýval „Bručounem“), silného nadhledu, ale i vnitřních nejistot, křehkosti. Štorková nemusí ani nic říkat, už z jejího výrazu jsou tyto jevy patrné.

    Skvělým pandánem je jí Jiří Böhm v roli jejího muže. Ten se naprosto nesnaží o vizuální či artikulační podobu s Václavem Havlem, sází na vnitřní podobu, především s principem velkého dítěte, jakým se VH může jevit. Jeho neustále přítomná potřeba věci analyzovat, dávat jim řád nakonec spěje k rozdvojení, až roztrojení Havlovy osobnosti, což jsou mimochodem jedny z nejzábavnějších momentů představení. Tři Havlové zároveň na jevišti, kteří svou vnitřní řeč vedou jako dialog. Václav Havel se objeví jako epizodní postavička i v Atomové kočičce – a znovu naprosto odlišně. Zdeněk Kupka má paruku připomínající Havlův typický účes, má jeho knír a především imituje jeho hlas. Je tak pochopitelně mnohem komičtější než Havel v Letí. Tam se ale i podle svých slov při debatě chtěli vyhnout karikatuře, což se jim dokonale povedlo. Dianiška naopak karikaturu akcentuje napříč všemi prvky, které Atomovou kočičku tvoří. Tady se oba přístupy rozcházejí.

    Atomová kočička samozřejmě pracuje s naprosto odlišným principem vyprávění než Olga. Zjednodušeně řečeno je to sit-com z prostředí univerzitních kolejí s prvky sci-fi a cimrmanovského everymanství. Trojice nerdů zjistí, že je součástí zacykleného příběhu, v němž hlavní roli hraje stroj času v bubnu pračky a řada nepravděpodobných náhod – jako např. že Rocco, majitel předrevolučního bordelu, ukrývá pod gaučem kufřík s plutoniem. A že má telefon na Billa Gatese. Mimochodem scéna, v níž se Rocco snaží Gatesovi prodat patent na chytrý telefon, nepochodí a s hláškou „však on se někdo najde“ kousne do jablka v jasné narážce na Jobsův Appel, staví na identickém vtipu, který Dianiška použil už v jiné své inscenaci – Přísně tajné: Hrubá nemravnost, již uvádí ve Studiu PalmOff Divadla pod Palmovkou. Tomáš Dianiška působí v poslední době na české scéně trochu jako uragán – je ho všude plno a upřímně bych v parafrázi na jednu repliku z Kočičky „chtěl políbit jeho mozek“. Jen ale doufám, že recyklace vtipů nebude narůstat.

    Atomová kočička stejně jako Olga (Horrory z Hrádečku) jsou nicméně jasnou výzvou současné české dramatice. Jak vysoustružená a ukázněná Olga, na níž její autorka Anna Saavedra podle všeho pracovala tři roky, tak šílený průtok imaginace v duchu coolness Tomáše Dianišky dnes téměř nemají obdoby. Na druhou stranu naznačují, že se v oblasti dramatiky blýská na lepší časy.

    Pavol Seriš a Filip Teller a diváci FOTO LUKÁŠ HORKÝ

    Večer, když nepočítám skvělý koncert Tamaly, završilo poměrně vtipné vystoupení dvou pohybových herců Pavola Seriše a Filipa Tellera, kteří prakticky žádný pohyb neukázali (až na drobné momenty Seriše, který v závěru doprovodil Tellerovu píseň o vztahu Čechů a Slováků), zato se snažili o slovní komiku. A nutno říct, že ne marně. V duchu tradice takových komických dvojic, jakými byli Voskovec s Werichem, Šimek s Grossmanen nebo Suchý se Šlitrem v kombinaci s moderními přístupy k stand-up comedy pak vzájemným nahazováním, doplňováním, ale i mnohdy i docela nekorektními narážkami na publikum se snažili toto bavit v oblasti rozebírání vztahu obou bývalých sbratřených zemí. Samozřejmě že ne vždy se všechno podařilo, koneckonců oba umělci vydrželi na jevišti dvě hodiny, což je na tento formát téměř rizikové číslo, hluchá místa však trvala skutečně jen okamžik a ve výsledku se všichni zdá se dobře bavili. A to je pochopitelně jediným cílem podobných podniků.

    ///

    Ostatní díly festivalových zpravodajství:

    Ostravská továrna na sny (No. 1)

    Ostravská továrna na sny (No. 2)

    Ostravská továrna na sny (No. 4)

    Ostravská továrna na sny (No. 5)

    Ostravská továrna na sny (No. 6)


    Komentáře k článku: Ostravská továrna na sny (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,