Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nultý bod (No. 7) Za dveřmi / 2018

    Oproti jiným ročníkům zkrácený jubilejní desátý ročník festivalu pouličního divadla Za dveřmi se přesunul do své druhé poloviny. Ve středu se poprvé a hned dvakrát pražskému publiku představil poněkud výstřední německý performer a žonglér s diabolem Jan Manske alias DJuggledy.

    Na první pohled rastaman v teplákové soupravě a s dredy Jan Manske alias DJuggledy. FOTO archiv

    Na první pohled rastaman v teplákové soupravě a s dredy byl na Čechy sám, jen s diabolem. Aby divákům předvedl i něco jiného než „pouhé“ hraní si, snažil se o slovní i vizuální humor. Do poměrně jednoduché angličtiny občas vměstnal něco málo z češtiny, aby obecenstvo okouzlil. A tak jsme za necelou tři čtvrtě hodinu nejméně desetkrát slyšeli slova „móc těšky“ nebo „fšichni spolu“. Pak si sundal dredy, o nichž tvrdil, že je vážně deset let na hlavě nosil, a nakonec svlékl i kombinézu a ve vymezeném prostoru pobíhal jen v trenkách a ultrakrátkém tričku. Nakonec tedy připomínal spíše účastníka Prague Pride, ale nutno říct, že ovládat ten plastový váleček umí dokonale. A strhnout publikum rovněž.

    Na DJuggledyho navazoval Adrian Schvarzstein, o němž už tu ale řeč byla, a tak přejdeme rovnou k následujícímu bodu, a to ten den už třetímu představení ze sopky neuvěřitelných divadelních nápadů, českého dua HombresTvoří ho někdejší spolužáci z pražské VOŠH Jakub Albrecht, Pražanům známý zejména z podvratné scény Divadla Pod Palmovkou Studia PalmOff, kterou v podstatě tvoří bývalé liberecké divadlo F. X. Kalba, a Petr Štěpánek, absolvent katedry noverbálního herectví HAMU na volné noze.

    Duo Hombres – Jakub Albrecht a Petr Štěpánek – v pouliční show Brkelemeke. FOTO archiv souboru

    Ten den se Hombres ukázali postupně s představením Plavčík, Hombre režisérem aneb Jak se točí film a nakonec s roadtheatrem s krkolomným názvem Brkelemeke, které jediné jsem z trojice viděl. V něm sledujeme dva kamarády, kterak se rozhodnou vyrazit na čundr. Nejprve balí, pak jedou dlouho autobusem, někde vylezou, jdou do hor a nakonec skončí u moře v plážovém nebo jakém baru, kde je jejich přátelství podrobeno zkoušce v podobě krásné divy, s níž chtějí strávit noc oba. Takto ve zkratce se možná syžet jeví jako spíše prostoduchý. Zas a znovu se ovšem ukazuje, jak důležité je nečíst anotace a jít se na divadlo podívat. Inscenace je přímo těhotná nápady, oba protagonisté chrlí jednu hlášku za druhou, dynamicky činoherně ztvárňují každé prostředí, v němž se ocitají, k čemuž jim dopomáhá rovněž nekonečná role papíru, která se jednou promění ve stan, jindy zas v moře či silnici nebo železniční koleje. Spojení DIY scénografie postavené na sprejování kulis in time a nedělání si žádných vrásek z toho, jak neuměle vše vypadá, s bohatým především slovním pohybovým humorem obou aktérů je jednak pro Hombres příznačné, jednak je to staví mezi nejoriginálnější řekněme punkové divadelní soubory. Svobodomyslnost jejich tvůrčího přesvědčení se intenzivně přesouvá i na diváky a ti se jen těší na to, s čím tito enfants terribles zase přijdou. Další jedinečný zážitek, který Za dveřmi zkrátka umí zprodukovat.

    Polští Muzikanty přivezli show Petronauci
    FOTO archiv souboru

    To se bohužel nedá říct o jednom z největších taháků programu – představení Petronauci polského souboru Muzikanty. Jak napovídá jméno divadla, jedná se zejména o hudebníky, kteří do svých zvukových performancí, v nichž vedle klasických nástrojů, jako je třeba saxofon, využívají i nástrojů nestandardních či zcela bizarních. Z mého pohledu však trpí identickým neduhem jako řada novocirkusových souborů – vytvářejí umělé a ne-uvěřitelné světy spíchnuté scenáristicky horkou jehlou, jen aby pokud možno ospravedlnili to, že nějakou dobu budou lidem předvádět svoje umění. A je jedno, jestli jde o pozemní akrobacii nebo bubnování do železné konstrukce postele. Petronauci (zřejmě jako kombinace slov petrolej a astronauti, vzhledem k množství ohňů a úvodní sekvence vstupu astronauta na jeviště) je něco mezi Bradburyho 451° Fahrenheita a Keseyho Přeletem nad kukaččím hnízdem, píše se v anotaci. Ve skutečnosti však vidíte partu intelektuálně pomalejších postav posedávajících po postelích, které zjistí, že když hrají muziku, je jim lépe a navíc tím produkují výbuchy ohně. Jakási zápletka, v níž je jeden z nich neustále stíhán nějakými hlídači, se ztrácí pod vrstvou dalšího a dalšího hudebního výstupu… a upřímně si, s denním zpožděním, ani nepamatuji, jak to celé dopadlo. Tvůrci efektních inscenací by se měli zamyslet nad tím, v jakém kontextu vlastně tvoří a pro jaké publikum. Očarovaný divák bude jistě nadšen z umu tvůrce, ale očarování rychle mizí a co pak zůstává?

    ///

    Více na i-DN:

    Nultý bod (No. 1) Za dveřmi / 2018

    Nultý bod (No. 2) Za dveřmi / 2018

    Nultý bod (No. 3) Za dveřmi / 2018

    Nultý bod (No. 4) Za dveřmi / 2018

    Nultý bod (No. 5) Za dveřmi / 2018

    Nultý bod (No.6) Za dveřmi / 2018

    Nultý bod (No. 8) Za dveřmi / 2018

    Nultý bod (No. 9) Za dveřmi / 2018

    ///


    Komentáře k článku: Nultý bod (No. 7) Za dveřmi / 2018

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,