Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nultý bod (No. 5) Za dveřmi / 2018

    V reportáži z prvního dne festivalu jsem zapomněl zmínit německou akvizici Cabinet Fatalia, tedy dodávku, permanentně v areálu Výstaviště zaparkovanou a přetvořenou v scénografické obludárium, kabinet kuriozit, muzeum fantazie.

    Cabinet Fatalia – scénografické obludárium, kabinet kuriozit, muzeum fantazie.
    FOTO ARCHIV CABINET FATALIA

    Vystojíte-li si frontu a vejdete dovnitř, spatříte sbírku miniaturních světů, toliko plodů surrealistické mysli, dětské představivosti a poněkud zvráceného tvůrčího naturelu. Panenky se tu setkávají s kostlivci, hlemýždi s ozubenými kolečky, části lidských těl s dětskými hračkami. Svým způsobem jde o hravé a dekadentní trojrozměrné obrazy. V každém případě vás ale bude štvát, že se nemůžete zdržet déle a prohlédnout si vše důkladně. Protože zezadu se na vás už hrnou další a další zástupy skrytých voyeurů, kteří se chtějí s rozkoší nechat okouzlit zvrhlou poetikou.

    To už jsme ale u druhého dne festivalu, jehož program zahajovala novinka v repertoáru legendy alternativního a pouličního divadla Teatr Novogo Fronta s názvem Ademenato!. K režisérskému stolci si tentokrát sedl Jakub Folvarčný a vedle nenahraditelné Iriny Andreevy postavil mima Lukáše Šimona.

    Lukáš Šimon a Irina Andreeva v představení Ademenato. FOTO archiv festivalu

    V nové inscenaci se tvůrci rozhodli podrobit kritice televizní a vůbec digitální vysílání, resp. fenomén sledování televize v souboji s divadelní tvorbou. Začátek je nepřekonatelný – Šimon coby postava koncentrující všechny myslitelné pořady, reklamy, charaktery a kdovíco ještě stojící v pomyslné „bedně“ reaguje na hlasové povely divačky Iriny Andreevy, která se zprvu zmítá mezi televizí a knihou. Televize samozřejmě zvítězí, ovšem její nestálost se promění do netrpělivého přepínání programů. A to nakonec způsobí, že televizní postava vystoupí z obrazovky do reálného světa.

    Potud dobrý nápad a především bravurní a humorem nabitý výkon Lukáše Šimona. Irina toho tentokrát mnoho nepředvedla a nezmění se to ani do konce představení, na nějž si ovšem divák musí počkat. A to dlouho předlouho. Na scénu totiž vrazí režisér Folvarčný a začne se kolem sedících dětí návodně ptát, jestli je lepší televize, nebo divadlo. Bohulibá představa, že aspoň těchto pár jedinců kumštýři přesvědčí, aby dali napříště přednost divadlu před statickou televizí, že na herce z divadla si lze sáhnout nebo se jich i na něco zeptat, se po pár minutách začala rozpadat. Druhá část představení byla totiž zjevně postavena na divadelní improvizaci, v níž Irina Andreeva pouze poskakovala jako pominutý diblík a Lukáš Šimon rozcupoval zážitek z první části do nudné grotesky. A hlavně to celé trvalo nesmírně dlouho a vůbec nic se v této části nedělo. Mrkl jsem na děti – valná většina z nich už dávno pokukovala kolem, nedbajíce dění na „jevišti“. Některé se mezi sebou bavily, a nebýt rodičů, kteří se zoufale snažili je přesvědčit, že tady mají ještě zůstat, bylo by brzy hlediště děravé jak scénář inscenace.

    Vše naštěstí zachránil konec, kdy nejprve podbízivě zasypali tvůrci hlediště popkornem, pak pustili taneční muziku a vyzvali přítomné, ať jdou trsat. A tak někteří šli a na dosavadní nebetyčnou nudu asi zapomněli. Jaký vliv na digitální vysílání lidé mají, jsem se nedozvěděl. Aspoň ale vím, že příště stačí jenom první půlka představení a o nic nepřijdu.

    V.O.S.A. je pravidelným účastníkem festivalu Za dveřmi. FOTO archiv V.O.S.A.

    Ten den jsem už stihl pouze závěr programu, který patřil inscenaci Prášilov souboru V. O. S. A. Theatre. Ten je jednou ze stálic festivalové nabídky. A pro svou zálibu ve vysokých konstrukcích jsou zdaleka nejviditelnější. Problém je, že aspoň s ohledem na novinku v jejich repertoáru se zdá, že se jejich práce poněkud zacyklila. Opět je ve středu jejich scény vysoká konstrukce se zavěšeným lanem a šálou, na hrací plochu přijeli jako v jiných inscenacích na bizarním voze (tentokrát v podobě lodi) a identicky jako loni jsme měli šanci zhodnotit manipulaci s hořící krychlí, hořící boty, či točení se na obruči. Tentokrát ovšem zasazené do prostředí námořníků a pirátů. V. O. S. A. nepřekvapila dekadentními kostýmy, ani výraznou úlohou hudby. I na to jsme v jejích projektech zvyklí. Překvapivým jevem však byl výrazný příklon k operní poetice, a to nejen nezastíraným operním zpěvem, ale i pohybem umělců po „jevišti“, často jen stojící či jednající en face k divákům. Pohyb umělců se omezil pouze na jakési „operní ostrůvky“, tedy místa, kam se přešlo a kde se něco odehrálo. Ukázalo se, že nový cirkus má k absorpci operních prvků výrazné vlohy a posouvá to uvažování o celém tomto odvětví do naprosto netušených dimenzí. Na takové úvahy ovšem v tomto blogu není prostor. Nicméně, vyzývám ty, kteří se jednomu či druhému druhu umění věnují, aby buď tuto myšlenku zcela odmítli, anebo se jí naopak začali zabývat.

    ///

    Více na i-DN:

    Nultý bod (No. 1) Za dveřmi / 2018

    Nultý bod (No. 2) Za dveřmi / 2018

    Nultý bod (No. 3) Za dveřmi / 2018

    Nultý bod (No. 4) Za dveřmi / 2018

    Nultý bod (No.6) Za dveřmi / 2018

    Nultý bod (No. 7) Za dveřmi / 2018

    Nultý bod (No. 8) Za dveřmi / 2018

    Nultý bod (No. 9) Za dveřmi / 2018

    ///

     


    Komentáře k článku: Nultý bod (No. 5) Za dveřmi / 2018

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,