Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nezávislý výzkum subjektivity (No. 4)

    Člověk aby se v těchto dnech rozdvojil, chce-li sledovat, co se na poli performing arts a divadla u nás děje. Či spíš roztrojil nebo – raději – rozentil, vždyť v Praze je teď tolik zajímavých divadelních/performativních akcí. A nejen v Praze, ale třeba i v Brně a jinde. Narážím především na festival Pražské křižovatky a oslavy nedožitých 80. narozenin Václava Havla. A také na Nebeského premiéru v NoD (Miluji tě jak po smrti), festival performancí ve Studiu Hrdinů (To Polska właśnie!), představení v Altě, Alfredu, …příští vlnu/next wave… v Brně.

    youarenowhere-poster

    A tak jsem musel minout několik produkcí 4+4 a vydal se až v pátek do Divadla Archa na – dle dramaturgů festivalu – hlavní atrakci letošních 4+4 dnů v pohybu, Američana Andrewa Schneidera a jeho performanci YOUARENOWHERE (JSINYNÍTADY/JSINIKDE). Byl to tak trochu výlet do jiné časoprostorové dimenze – ve smyslu kulturního kontextu, divadla (performance) i divadelního myšlení. Strašně špatně se takový výlet komentuje, performance hodnotí a velmi špatně se takovému projevu – bez znalostí kontextu – do hloubky rozumí.

    FOTO archiv A. Schneidera

    FOTO MARIA BARANOVA

    Na jevišti byl po celou dobu v podstatě jeden performer (Andrew Schneider), i když vlastně byli dva… Hrálo se s výraznou pomocí techniky, především světel, ale i zvuků, neb vše je postaveno na hře s realitou a iluzí. Ta je tématem i smyslem produkce. Je fascinující, ale… je opravdu až tak fascinující?

    FOTO MARIA BARANOVA

    FOTO MARIA BARANOVA

    Jelikož produkci už asi nikdo z čtenářů neuvidí, mohu snad prozradit formu, pointy i kouzla, se kterými Schneider a jeho (v programu sice neuvedený, ale zjistil-li jsem dobře, jmenuje se Peter Musante) spoluhráč,  jakési jeho performativní dvojče, pracují. Zpočátku sledujeme v podstatě stand up komika (Schneider), který pracuje s různými světelnými a zvukovými efekty, jimiž nás překvapuje až šokuje. Vždy se na chvíli zhasne, pak prudce rozsvítí, a performer se mezitím přemístí či zmizí, mluví sám se sebou (zvuky – slova i dech apod. – se občas nahrávají a pak v posunu pouštějí). Performer má před ústy viditelný mikroport, na holých rukou dvě – zřejmě světlo a zvuk ovládající či s techniky komunikující – „krabičky“, je v bílém, lehce nalíčen, po chvíli zbrocen potem. Jeho komunikace s diváky je typicky americká. Utahuje si z nich, má připravenu řadu akcí, z nichž některé jsou předpřipravené, jiné zřejmě improvizované (soudě podle českých titulků, které můžeme sledovat na jevištěm). Ke konci této části nás – tak trochu jako kdysi Jiří Havelka v inscenaci Indián v ohrožení v brněnském HaDivadle – seznámí s Einsteinovou teorií relativity, na jejímž základě zjišťuje, že čas je relativní a může se stát, že nemůžeme posoudit, kdy se některý jev stal a dokonce můžeme jeden jev vnímat jako dva dle (relativity) toho, odkud jej sledujeme (vlak jedoucí rychlostí světla, do nějž narazí blesk).

    FOTO MARIA BARANOVA

    FOTO MARIA BARANOVA

    Najednou se opět zcela zatmí a zmizí bílá stěna před námi-diváky, před kterou do té doby performer hrál. A my vidíme jako v zrcadle stejnou elevaci sedadel a na nich diváky, kterým (zády k nám) hraje zdánlivě stejný performer (pravděpodobně) to samé, co ten „náš“ hrál nám. Ten leží před námi na zemi…

    FOTO archiv Andrewa Schneidera

    FOTO archiv Andrewa Schneidera

    Vstane, teče mu z nosu krev a… přesně kopíruje pohyby i slova onoho druhého performera (nebo ten jeho). Vzniká jev, jako by oba byli svými zrcadlovými obrazy (pamatujete Wericha a jeho Císařova pekaře, když nebohý pekař rozbije zrcadlo a „omlazený“ císař se do něj dívá? – to je něco podobného). Nutno uznat, že tuto pasáž mají perfektně nazkoušenou, i když se třeba hýbají zády k sobě, po diagonále a podobně. Vyvolávají pocit dilatace času, rozdvojení (či spíš dvojí existenci) těl a prostoru.

    Vyvolávají pocit dilatace času, rozdvojení (či spíš dvojí existenci) těl a prostoru. FOTO MARIA BARANOVA

    Vyvolávají pocit dilatace času, rozdvojení (či spíš dvojí existenci) těl a prostoru. FOTO MARIA BARANOVA

    Následuje výměna prostředí, kdy přecházíme na druhou stranu a diváci naproti na naši. Opět vzniká zrcadlový dialog oněch performerů. Ti se však po chvíli rozdvojí, tedy začnou spolu komunikovat. Opět tma, bílá stěna. A tma, stěna mizí a s ní i diváci naproti. I druhý performer. A ten „náš“ leží na zemi v našem původním prostoru a je mrtvý.

    FOTO MARIA BARANOVA

    FOTO MARIA BARANOVA

    Konec. Jsme mrtví. Nebo to byl sen? Nebo jsme v jiné dimenzi? Diváci byli nadšení. Plácali dlouho, mnozí vestoje… Performance vznikla v produkci legendární newyorské stagiony pro experimentální divadlo a tanec PS 122 (Performance Space 122) a Andrew Schneider za ni loni obdržel prestižní divadelní cenu Obie, jež je – v mnoha oborech – udělována nejlepším off-broadwayským produkcím roku. A právě o ten kontext – jak jsem předeslal v úvodu – pro hodnocení takové produkce jde.

    Vstane, teče mu znosu krev. FOTO archiv Andrewa Schneidera

    Vstane, a teče mu z nosu krev. FOTO archiv Andrewa Schneidera

    Technicky je famózní. Pracuje s aktuálními prvky současné performance, rozvíjí postupy stand up komiky, využívá černé divadlo, náročnou práci se zvukovými efekty, je komunikativní, zábavná, dokonale provedená a trochu i poučná, dokonce s motivem smrti. Ale… nic moc víc. Aspoň z mého vnímání (smyslu) divadla. Daleko víc si cením obsah, osobní angažovanost, hlubší odkazy, kontexty a vrstvy. Nevidím tedy velký důvod této produkci podléhat.

    FOTO ANDREW SCHNEIDER

    FOTO ANDREW SCHNEIDER

    Vybavily se mi nejméně dvě, jež každá některý z použitých principů či postupů u nás použily, daleko invenčněji. Aspoň v  kontextu našeho vidění divadla. O Havelkově Indiánu v ohrožení jsem již psal. Druhou je performance Zrcadlo souboru Depresivní děti touží po penězích, již premiérově uvedli v roce 2011 v NoD na festivalu …příští vlna/next wave… /více o ní zde: …outsideři na vlnách alternativy… (No. 3)/. Pracovali se stejným principem zrcadlení diváků, rozvíjeli je však mnohem strukturovaněji, sofistikovaněji a rafinovaněji (každý divák měl „svého“ zrcadlového performera, s nímž opakoval gesta, měnil místa a podobě). Věřím, že na off-Broadwayi by obě získaly Obie Award. Nebo asi ne, jde přece o ten kontext.

    ///

    Ostatní díly festivalových reportáží:

    Nezávislý výzkum subjektivity (No. 1)

    Nezávislý výzkum subjektivity (No. 2)

    Nezávislý výzkum subjektivity (No. 3)

    Nezávislý výzkum subjektivity (No. 5)

    ///

    Více o festivalu 4+4 dny 2016 na i-DN:

    Tip: 4+4 dny v pohybu /30. 9. – 8. 10./


    Komentáře k článku: Nezávislý výzkum subjektivity (No. 4)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,