Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nezávislý výzkum subjektivity (No. 3)

    Tak jsem konečně včera zvládl – aspoň pro informaci – navštívit Radniční domy, centrum letošních 4+4 dnů. Je to opět speciální prostředí, jiné než ve všech předchozích letech festivalu.

    44-poster-2

    V několika patrech v levé části domů, stojíte-li na Malém náměstí zády k Rottovi, můžete procházet dlouhými, klikatými a nepřehlednými chodbami a vybydlenými byty, v jejichž chodbách a pokojích narazíte vždy na nějakou instalaci, objekt, sochu, obraz či bar nebo prodejnu literatury. Když jsem tam v podvečer byl, přílíš diváků jsem nepotkával, což vytvářelo až jakousi hororovou atmosféru, do které jste si mohli vkládat své asociace a sny. Případně dle různých odkazů na zdech, podlaze či stropech evokovat si jejich dávnou i nedávnou historii, koukat se z oken na Straroměstské či Malé náměstí, na Kafkův dům. Trochu to připomínalo loňské PQ a instalace právě v onom Kafkově domě. Potěšil mě Neprašův Chodec rozkročený uprotřed jednoho z pokojů v první patře, Steklíkovy grafiky hned vedle, či Pěchoučkovy barevné portréty o pár bytů dál. Občas jsem – asi jako mnozí – ve smyslu instalace tápal, ale jako procházka magickým domem fungovalo vše, ať jste se koukali na video projekce, poslouchali záznamy besed a setkání, nebo si prohlíželi díry po zásuvkách, stíny po obrazech a slaměné výčnělky z proděravělých zdí. Magie a kouzlo místa a okamžiku.

    FOTO archiv 4+4 dny

    V několika patrech domu můžete procházet dlouhými, klikatými a nepřehlednými chodbami a vybydlenými byty. FOTO archiv 4+4 dny

    Právě na tom založilo svou performanci Mocný až moc umělecké uskupení Kolonie. z.s. – performerky Jindřiška Křivánková, Jana Kotubková a Martina Krátká a sound designer (jinak ale též performer) Petr Krušelnický alias Krusha. Obsadili malý, syrově vybydlený byt plný děr ve zdech i v podlaze, vyčnívajících trubek a zbytků po bývalích majitělích, hned napravo od schodů u vchodu do festivalového dění (naproti pokladně), do kterého nainstalovali ještě větší chaos a prapodivné zbytky po neznámé civilizaci, neznámých příbězích. Jako by zde žily podivné děti ze sirotčince slečny Peregrinové, jako by se pohybovaly ve stejné časové smyčce jako v oné fantasy knize Tansoma Riggse, jež nyní vstupuje v Timem Burtonem zfilmované verzi do světových (i českých) kin. Každá z performerek nabízí svůj příběh, svou „podivnou“ postavu, pravděpodobně inspirovanou z literatury (odhaduji, poznal jsem jen jednu z nich). Jindřiška Křivánková, která diváky do bytu vpouští, vyprácí o tom, že svět vnímá v naprosté komplexnosti 360°. Vyprácí o vzniku a existenci vesmíru, o různých formách počasí, jež jsou projevy jeho stavů mysli a emocí, o magii, kterou vnímá a cítí jen ona. Je jakousi bláznivou osůbkou odněkud z Nezvalových  surrealistických vizí z období Valerie a týdne divů, která žije ve snech a básních. Jana Kozubková v jiném pokoji se vciťuje do Gerdy z Andersenovy Sněhové královny. Na zhudebněný kajak (uprostřed místnosti visí jak nějaký mrtvý pták tato loď, přes její horní část jsou natažené struny, jako by šlo o basu) živě vytváří zvukový doprovod a zpívá improvizované texty o Gertě, jež hledá a nemůže najít svého Káje. Ve třetí místnosti pak Martina Krátká snuje z bílých bavlněných klubíček jiné své sny, jiné příběhy. Když každá z performerek své výstupy – zhruba po deseti minutách – končí, sejdou se všechny ve vstupní místnosti a přejdou do bývalé kuchyně, kde jsou na zemi tři monitory zachycující dění a na zdi nedopsaný milostný dopis. Každá k němu přijde a dopíše slovo, větu… Pak zapějí bláznivý song (na hlavách barevné deštníčky) ve stylu nonsensové pozie či dětských říkaček a zase se rozejdou do svých pokojů, do svých snů, časů, chvilkových životů.

    Repro Kolonie z.s.

    Žádný obraz, děj ani příběhy nejsou určující. Repro Kolonie z.s.

    Divák se může kdekoli pohybovat, sledovat a číst, co je mu libé, či se jen tak poflakovat. Či dokonce – jako jeden pár v pondělním představení – v rohu líbat. Nikdo netuší, co je hra a co realita, kdo je herec a kdo divák, zda se máte dívat, s herci si povídat, či sklopit zrak. Důležitá je zvuková stopa Krushy, jenž zvuk (v každé místnosti jsou reproduktory) ovládá skryt za černou oponku v jedné z místností. Právě jeho zvuková rovina je pro propojenost dění i celkovou atmosféru, jež vás vtahuje a nechává neustále v pozornosti, tím nejpodstatnějším. Bez ní by dění bylo příliš bláznivé, nejasné a možná i fádní a křečovité. Žádný děj ani příběhy totiž pro tuto produkci nejsou určující. Jen útržky slov, dějů, tužeb, otisky neexistující lidí, či spíš prapodivných bytostí z jiných světů, jiných vesmírů. Vlastně jde o svého druhu fantasy divadlo. Na závěr všechny tři vycházejí z bytu a na vysokém schodišti vytvářejí obraz, který jako by vypadl z díla Fridy Kahlo – tři krásné ženy hrdě stojí v bílých, v podstatě lidových, folklórních šatech, na hlavách slaměné klobouky s blikajícími červenými žárovičkami. Nádherný obraz tří nevěst. Možná bývalých obyvatelek tohoto domu. Možná jen výtvarná instalace. A možná jen sen…

    Možná jen výtvarná instalace. A možná jen sen... Repro Kolonie z.s.

    Možná jen výtvarná instalace. A možná jen sen… Repro Kolonie z.s.

    Kolonie z.s. nabídla další z možností u nás dnes v nezávislém divadle aktuálního směru tzv. imerzivního divadla. Divák prochází prostorem, setkává se s různými osobami a příběhy a je jen na něm, jak si výsledné dění složí a propojí, jak je bude inteletkuálně sledovat a anylzovat, či zda se nechá unášet emocemi a náhodou,  jako když prochází lesem, románem básní, smetištěm či snem. Jako když se ocitne v jiných časoprostorových dimenzích.

    ///

    Alessandro Sciarroni: Untitled / I will be there when you die. FOTO archiv souboru

    Alessandro Sciarroni: Untitled / I will be there when you die. FOTO archiv souboru

    Po skončení jsem rychle přebějl do Archy, abych tam zhlédl italskou produkci čtyř žonglérů s kuželkami Untitled / I will be there when you die (Bez názvu / Až umřeš, budu tam). Bohužel program letošnch 4+4 dnů je pro sledování performancí časově velmi nešikovně utvořen a téměř nelze spojovat víc produkcí denně. Je škoda, že v Radničních domech – nepočítám-li představení pro děti – sezačíná (až či už) v 19 hodin, když produkce mají délku kolem jedné hodiny, a v Arše hned ve 20 hodin, či v Ponci dokonce v 19:30.

    Untitled italského choreografa, performera a divadelního výzkumníka (jak píší v katalogu) Alessandra Sciarroniho je vlastně nový cirkus. Repro archiv

    Untitled italského choreografa, performera a divadelního výzkumníka (jak píší v katalogu) Alessandra Sciarroniho je vlastně nový cirkus. Repro archiv

    Untitled italského choreografa, performera a divadelního výzkumníka (jak píší v katalogu) Alessandra Sciarroniho je vlastně nový cirkus. A to ve vysokých artistních patrech. Čtyři, do bílých jednoduchých (spíše sportovních) kostýmů oblečení performeři – žongléři stojí po celý čas na jevišti a žonglují s bílými kuželkami na bílém pozadí. Na jeviště přicházejí postupně, dlouho žonglují každý pouze s jednou kuželkou. Každá je opatřená zvukovým snímačrm a zvuk je přenášen do sálu, čímž vzniká základ jakési nekonečné minimalistické skladby, jejíž výsledný zvuk a charakter ovládá hudebník sedící v pravé části sálu, již mimo bílé jeviště.

    Žongléři se pomalu synchronizují, až hážou naprosto současně. Pak se jeden dva zpožďují, což vytváří zajímavé rytmické struktury, zvlášť když zvuk dopadu-chycení může hudebník měnit. Berou si dva kužele, pak tři a opět vytvářejí zvukové struktury. Do toho hudebník přidává již natočené rytmy, případně dodává nenápadné vlastní, vytvářené na klávesnici. V určitý čas se žongléři k sobě otočí, občas se rozejdou (byť v podstatě jsou stále na svých místech). Komunikují spolu očima, někdy vytvoří dvojici či trojici. Na závěr se propojí všichni čtyři a přehazují si své kužele navzájem. Světlo je stále plné, jen v jeden čas – jako by pomocí trojhranu – rozloží spektrálně stíny žonglérů, které vidíme v pozadí, takže na chvilku vznikne ještě další vizuální efekt.

    Vlastně je to všechno jakási grafická partitura. FOTO archiv

    Vedoucí souboru Alessandro Sciarroni. FOTO archiv

    Vlastně je to všechno jakási grafická partitura. Minimalistické umění čerpající ze zkušeností Terry Rileyho (jeho slavná In C, jež postupně z jednoho opakujícího se rytmu dodáváním dalších vytváří v závěru složitý symfonický zvuk, je zdá se jedním z předobrazů této produkce) a dalších tvůrců tohoto směru hudby přetavují Italové v performativní svět nového cirkusu či – záleží jen na nás, kam performanci zařadíme – ve svět tance.

    Nádherné, výtvarně, pohybově i zvukově "čisté" představení. FOTO archiv

    Nádherné, výtvarně, pohybově i zvukově „čisté“ představení. FOTO archiv

    Nádherné, výtvarně, pohybově i zvukově „čisté“ představení. Očišťující poezie ve světě superrealistické prózy. Kdysi jsem tuto minimalirickou tvorbu fascinovaně sledoval. U nás se jí zabýval třeba Miroslav Vitouš. Dnes mi přijde už trochu mechanická, předvídatelná. Nicméně v rámci možností fyzického divadla a nového cirkusu jde o další, dosud nezmapovanou možnost a dimenzi.

    ///

    Ostatní díly festivalových reportáží:

    Nezávislý výzkum subjektivity (No. 1)

    Nezávislý výzkum subjektivity (No. 2)

    Nezávislý výzkum subjektivity (No. 4)

    Nezávislý výzkum subjektivity (No. 5)

    ///

    Více o festivalu 4+4 dny 2016 na i-DN:

    Tip: 4+4 dny v pohybu /30. 9. – 8. 10./

     


    Komentáře k článku: Nezávislý výzkum subjektivity (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,