Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Neklid v Brně (No. 2)
Ve čtvrtek a v pátek představilo svou tvorbu pro děti v zatím ještě poněkud prořídlých řadách svých dvou sálů brněnské Divadlo Radost. Předpokládám, že nápor dětských diváků čeká divadlo až o víkendu, kdy zde vedle hostujících souborů budou moci zhlédnout představení z cyklu Miminí divadlo: Lesní fantazie a druhou festivalovou reprízu novinky v režii umělecké šéfky Radosti Joanny Zdrady, jež měla premiéru před týdnem.
Foto: archiv divadla
První repríza inscenace Buffalo Bill tenkrát na Morawě léta páně 1906 proměnila Malou scénu v divoký západ ve čtvrtek večer; odezva poloprázdného sálu, v němž sedělo téměř výhradně dospělé publikum, však byla poměrně vlažná. Přitom právě jemu je dle stránek divadla vedle věkové kategorie 10+ inscenace, postavená na jakýchsi kabaretních číslech, vyžadujících průběžné aplausy, určená. Děti, jejichž reakce bývají obvykle mnohem více bezprostřední, zde bohužel chyběly, a nebylo tak možné zhodnotit, jak budou inscenaci přijímat; troufám si však odhadovat, že pochopit, o čem se hraje, pro ně bude obtížné.
Tvůrci využívají příležitosti na tématu fascinace Amerikou coby zemí neomezených možností ukázat i stinné stránky snu o svobodě, jako je vykořisťování původního obyvatelstva či problematika blackface, a historický western z počátku 20. století propojují s emigrací v době komunismu a současností. Tu představuje herečka v kostýmu inspirovaném Myškou Minnie, která se coby studentka na dané téma rozhodne napsat diplomku. Pojmy, kterými se v představení ohání, jsou však pro děti až příliš odborné, zatímco pro dospělé diváky bude jejich neorganické zapojení pravděpodobně vyznívat didakticky. Podobně složitá je i stavba příběhu a mísení jednotlivých časových rovin, které se plně osvětlí až v závěru, kdy už bude pozornost dětí zřejmě ztracená. V kombinaci s angličtinou, v níž se představení převážně odehrává, na ně myslím tvůrci naložili až příliš mnoho. A přitom právě šance zlepšit dětem nenásilným, zábavným způsobem angličtinu si díky volbě jednoduchého slovníku, skvěle zvládnuté výslovnosti a opakování jednotlivých výrazů na inscenaci cením nejvíce.
V anotaci slibovanou trampskou tematiku tvůrci přebili estetikou spíše cirkusovou (dřevěná scéna a nabělené, výrazně nalíčené tváře herců připomněly Hamleta on the Road a Pinocchia, jimiž se na festivalu Zdrada prezentovala před rokem) a poněkud nesmyslně do kabaretně laděné inscenace zapojili také loutky, které zde představují spíše jakési dvojníky hereckých postav a doplňují scénografii, než že by jakkoli posouvaly děj či se s nimi nějak koncepčně pracovalo.
Když se z herců stanou loutky
Fanoušci loutkového divadla si tedy přišli na své až v pátek ráno díky představení Jeníček a Mařenka: divadelní horor, které tvůrci situovali pro změnu na Velkou scénu – poněkud paradoxně vzhledem ke komornějšímu obsazení a důslednějšímu fokusu na loutky. Volbu technicky lépe vybaveného sálu ovšem vzápětí osvětlilo live-cinema, promítané na plátno nad scénou. Na začátku nabídlo pohled do zákulisí divadla, kde přistihlo představitele Jeníčka (Vilém Čapek) a Mařenky (Barbora Dobišarová), jak coby nespokojení herci souboru pomlouvají ředitele divadla (Pavel Hubička) a pomalují jeho podobiznu tak, že vypadá jako ježibaba. Když je inspicientka v kostýmu bílé kachny (Jana Černá) načapá a prozradí jim, že je právě vidělo a slyšelo celé divadlo (sice opět poloprázdné, ale včetně umělecké šéfky), nezbývá jim než vydat se na scénu a odehrát představení, s jehož poetikou, zdá se, příliš nesouznějí.
Překrásné loutky Jeníčka a Mařenky s útrpnými výrazy a slzavě se lesknoucíma očima se v jejich rukou vydají na cestu do realisticky vyvedeného lesa, snímaného z detailu kachnou-kameramankou tak, že zvětšený obraz na plátně přenáší diváky přímo do centra dění. Vodiči Jeníčka a Mařenky hrají díky detailním záběrům zároveň i Otce a Macechu a ve chvíli, kdy narazí na perníkovou chaloupku (červené stěny s obrazem, představujícím zátiší s ovocem, přitom připomínají spíše tajemnou galerii), se herci dokonce promění v postavy Jeníčka a Mařenky a stanou se loutkami v rukou ředitele, který se jim nyní strašidelně směje z obrazu na stěně, připomínaje spíše než Ježibabu psychopatického Jokera.
Inscenace Pawła Chomczyka je řemeslně skvěle zvládnutou loutkárnou i zábavným divadlem na divadle s řadou překvapivých zvratů a přesně trefenou horrorovou atmosférou, již zabezpečují především vtahující projekce, důmyslně kombinující video s animací a live-cinema, a doplňuje ji místy příjemně absurdní humor: Kdyby tady aspoň byla nějaká divoká zvířata, abychom umřeli společně!
Večer ale opět zvážníme: po včerejším Spartakovi, který zvedl Redutu ze židlí, představí v Mahence již druhou inscenaci – Smrt Jana Pavla II. – mladý polský režisér Jakub Skrzywanek. O obou příště poreferuje Petra.
Komentáře k článku: Neklid v Brně (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
