Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jubilejní pirátská Flora (No. 10)

    Desátým dnem dvacátá Divadelní Flora nevrcholila, ale spíš pomalu odeznívala. Místo si v odpoledním off-programu našel žánr v rámci festivalu okrajový, a to opera. Dům u parku přivítal posledního zahraničního hosta – rakouskou choreografku Christine Gaigg a její experimentální projekt Untitled. Jubilejní ročník uzavřelo v S-klubu pražské Studio Hrdinů svou nejnovější inscenací Bílí psi a černý kočky

    Večerní atmosféry v šapitó FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Večerní atmosféra ve festivalovém šapitó FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Na odpolední představení off-programu jsem se vypravila mimo jiné proto, abych si prohlédla Freskový sál tzv. Braidova domu, kde se premiéra opery La Semele Johanna Adolpha Hasse v režii a hudebním nastudování Tomáše Hanzlíka odehrála. Nejsem zkušený operní divák, neumím posoudit hudební ani pěvecké kvality, už vůbec ne, jedná-li se o operu barokní. Možná by bylo na místě spíš slovo „operka“, protože Freskový sál příliš mnoho prostoru pro velkolepou realizaci neskýtá. Také libreto zpracovává prosté téma milostného trojúhelníku podle Ovidiových Proměn, a tak si Ensemble Damian vystačí pouze s obsazením jednoho kontratenora do role boha Jupitera, dvou sopranistek představujících jeho manželku Junonu a milenku Semelé a dalších dvou herců do němých rolí alegorických postav Lásky a Pomsty.

    Komorní orchestr Ensemble Damian sice využívá dobových nástrojů, ale ve scénickém provedení se k baroknímu provedení spíš odkazuje a paroduje jej, než že by se pokoušel o historickou rekonstrukci. Makety dobových kostýmů, rekvizit, kulis a nápodoba mechanických efektů by bez toho možná působily směšně, tak proč vše neposunout do roviny nadsázky. Takto aktualizovaná forma je přístupnější i neoperním divákům a na včerejší premiéře bylo znát, že v Olomouci Ensemble Damian „své“ diváky má.

    FOTO RAPHAEL BRAND

    Untitled rakouské choreografky Christine Gaigg a skladatele Klause Schedla sliboval témata: mediální manipulace, informační přesycenost a nonstop online život FOTO RAPHAEL BRAND

    Na základě anotace jsem doufala, že druhá nedělní produkce bude víc podle mého gusta. Projekt Untitled rakouské choreografky Christine Gaigg a skladatele Klause Schedla sliboval témata: mediální manipulace, informační přesycenost a nonstop online život. Projekt nazvali „scénickou esejí“ a s tímto vědomím jej lze přijmout.

    Pět velkých stolů, kolem nichž se rovnoměrně rozesadí diváci, připomíná digitální prostředí – displej počítače, tabletu, mobilního telefonu. Ke každému stolu přichází performer, vybalí své „nádobíčko“ a pustí se do vlastní hry. Postupně se pět performerů u pěti stolů prostřídá. Jejich rekvizity jsou velmi primitivní – šibenice slepené z malířských štětců, jednorázová holítka pro simulaci bojových formací, lodička na vlnách tekutého dusíku jako škuner ve Středozemním moři přeplněný utečenci… Krom toho, že rozumíme, co se před našima očima odehrává (černý papírek na špejli je pochopitelně vlajka ISIS), si zároveň uvědomujeme, že výjevy takto čteme pouze proto, že je vídáváme na svých monitorech dnes a denně. Na začátku ze záznamu zazní pár abstraktních slov a z kontextu vytržených vět, od nichž se můžou diváci odrazit při svých úvahách – zmatení reality a fikce… vyvolávat strach.. fatalita a ráj… síla… Dění podbarvuje dunivá hudba, simulující bitevní vřavu. Zejména hudební podkres zpočátku vyvolá obavy, strach, že se něco může stát, ale velmi brzy vyjde najevo, že diváci jsou od toho, co demonstrují performeři, úplně odtržení – vše se odehrává v bezprostřední blízkosti, ale jen na displeji našich smartphonů, bez přímé zkušenosti. Hodinu jsme stimulování k tomu, abychom přemýšleli. Spojení vizuální a hudební složky je přitom tak sugestivní, že se to opravdu daří – performěři jsou plně soustředěni na svou činnost, diváci na ně, přicházejí nové a nové impulzy, asociace se řetězí, myšlenky neodbíhají…

    Po hodině vše končí, nic zásadního se nestalo. Jestliže včerejší projekt Burn jsem vnímala spíš jako výtvarnou instalaci než divadelní tvar, Untitled se zdráhám zařadit jakkoli. Přesto to byl můj jediný skutečně intenzivní zážitek z druhého víkendu Divadelní Flory.

    Bílí psi a černý kočky

    Maxime Mededa a Jiří Černý v inscenaci Bílí psi a černý kočky FOTO JAN DVOŘÁK

    Večer znovu patřil činohře. Bílí psi a černý kočky jsou nejnovější inscenací Studia Hrdinů i režiséra Davida Jařaba. Během dvou dní byli (po Grace a Untitled) třetí produkcí, která nějakým způsobem tematizovala atmosféru strachu, současnou uprchlickou krizi a předsudky s ní související. Tentokrát spíš nepřímo – český rasismus je aktuální dlouhodobě, jen se občas objeví podnět, proč se jím znovu zabývat. A to i v divadle. A koho Untitled opravdu přimělo k zamyšlení, ten musel být Bílými psy zklamán. Ne že by tvůrci nechtěli, abychom o multikulturalitě, stereotypech, vlastních předsudcích nebo hodnotách nepřemýšleli, ale oni zároveň říkají, CO si máme myslet.

    Příběh avizovaný jako detektivní, rozhodně detektivní není (vraha nehledáme a od začátku víme, kdo jím není), je hlavně tendenční. Stejně jako vidíme, kdo je bílý a kdo černý, víme, kdo je tady zlý a kdo hodný. Tendenci je podřízena zápletka, rozuzlení i charaktery postav. Abychom nepodléhali zažitým stereotypům rasovým, máme tady dvě ukázkově stereotypní postavy zabedněných, agresivních policistů (toho zlého-tvrdého a hodného-alibistického), kteří představují všechny, kdo se nechávají ovládat primitivními pudy (zvířecími, jak napovídá podobenství, v němž se policisté převtělí v jelena a zajíce). Scénu i hudbu bych ve zkratce charakterizovala jako „strohé“, olomoucká repríza nevynikla ani žádným strhujícím hereckým výkonem. Obávám se ale, že ten už by z osvětové přednášky divadlo neudělal…

    Ensemble Damian – Johann Adoph Hasse: La Semele. Hudební nastudování a režie Tomáš Hanzlík, scéna a kostýmy Vendula Johnová, Tomáš Hanzlík. Premiéra 22. května 2016. 

    Christine Gaigg / 2nd nature & netzzeit / Klaus Schedl: Untitled (look, look, come closer). Koncept a texty Christine Gaigg, kompozice Klaus Schedl, scéna Nora Scheidl, zvuk Paolo Mariangeli, světelný design Norbert Joachim, dramaturgie Wolfgang Reiter. Premiéra 12. srpna 2015 (Psáno z reprízy 22. května 2016.).

    Studio Hrdinů, Praha – David Jařab: Bílí psi a černý kočky. Režie a scéna David Jařab, hudba Jakub Kudláč, kostýmy Zuzana Formánková, dramaturgie Jakub Horák. Premiéra 19. března 2016. (Psáno z reprízy 22. května 2016.)

    ///

    Předchozí díly denních zpravodajství:

    Jubilejní pirátská Flora (No. 1)

    Jubilejní pirátská Flora (No. 2)

    Jubilejní pirátská Flora (No. 3)

    Jubilejní pirátská Flora (No. 4)

    Jubilejní pirátská Flora (No. 5)

    Jubilejní pirátská Flora (No. 6)

    Jubilejní pirátská Flora (No. 7) 

    Jubilejní pirátská Flora (No. 8) 

    Jubilejní pirátská Flora (No. 9)


    Komentáře k článku: Jubilejní pirátská Flora (No. 10)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,