Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jubilejní pirátská Flora (No. 6)

    Středeční program olomoucké Flory zahajovalo opět, jak je už od pondělí zvykem, Divadlo Na zábradlí ve svém „domovském“ S-klubu. Poprvé na festivalu uvedlo svou nejnovější inscenaci Posedlost. Dnes, tedy ve čtvrtek 19. května, ji ještě dvakrát zopakují a pak už tuto scénu opustí, aby je v pátek vystřídalo jiné pražské divadlo – Studio Hrdinů. Ale i středeční program byl časem loučení. Naposledy se tu prezentoval režisér Dušan D. Pařízek, a to inscenací slavného románu Thomase Bernharda Staří mistři. Po představení ještě následovala nezvykle zajímavá debata (s režisérem Pařízkem a ředitelem DNz Štědroněm), po níž Vídeň z Moravského divadla odinstalovala všechnu svou techniku, sbalila se a Olomouc opustila. Jak však už mnohokrát zaznělo a nepochybně ještě zazní – minipřehlídka práce českého režiséra v německomluvících službách byla nápadem nejen skvělým, ale rovněž i skvěle zrealizovaným.

    Posedlost Jana Mikuláška, Dory Viceníkové a hereckého ansámblu byla očekávaným završením volného triptychu inscenací, jejichž společným jmenovatelem je rozdrobení narativu a do jisté míry voyeurská intervence do určitého uzavřeného kolektivu. Zatímco Požitkáři, nesourodá skupina hotelových hostů pohybujících se na hranici života a smrti, vsázeli na černý humor a Hamleti zase na pohled do divadelní šatny a humor sebeironizující, trpí Posedlost jistou nedefinovatelností. Je sice zjevné, že jde tentokrát o obyvatele domu, sousedské vztahy a rozbroje či domácí mikrodramata. Ale ve vágnosti určení výchozího stavu, tedy nějaké posedlosti, už zašli autoři příliš daleko. Neukotvenost toho, co vlastně posedlostmi chápou, vedla k tomu, že výsledkem je inscenace, která drží jen díky několika stěnám opět vynikající scény Marka Cpina.

    pozitkari

    Posedlost – tentokrát jde o obyvatele domu, sousedské vztahy a rozbroje či domácí mikrodramata FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Ten ji pojal jako řez dvěma domovními podlažími. Vznikl tak vhled do dvou pokojů, kde se postupně odehraje celá plejáda příběhů. Jistě, tak to už v domě bývá, že je to prostor různorodých lidí lišících se ve všem od konání po myšlení. Z hlediska divadla se však pod tím mnohohlasím ztrácí sdělení, co tedy posedlost je a čím se zrovna tohle téma liší od předchozích inscenací. Umím si živě představit, že některé ze scének Posedlosti by se bez problémů vešlo i do Požitkářů. A například obraz asistenta (Stanislav Majer) staré paní (Dita Kaplanová), který spadá téměř do laciné troškovské anekdotičnosti (asistent babičce nerozumí, a když už zaslechne třeba svléknout, svléká se sám, místo, aby pomohl z kabátu jí), jsem nedokázal zařadit ani do jedné kategorie, co by ona posedlost mohla být.

    Bohužel inscenace, postavená na sledu více či méně provázaných krátkých scén, k této anekdotičnosti tíhne v podstatě ve svém celku. Někdy se to podaří, jindy méně a někdy vůbec. Zůstává tak trochu kacířská myšlenka, zda autorský tým příliš nespoléhá na herecký kolektiv, který je opět vynikající – především Jana Plodková v roli groteskní milenky očekávající příchod milého. Ovšem když skvělému hereckému souboru dáte nejasný režijní záměr, spasení nepřijde.

    Rainer Galke a Lukas Holz­hausen v inscenaci Staří mistři D. D. Pařízka FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Rainer Galke a Lukas Holz­hausen v inscenaci Staří mistři D. D. Pařízka FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Od premiéry Starých mistrů v pražském divadle Komedie uběhlo už dlouhých dvanáct let a režisér Dušan D. Pařízek si svého oblíbeného Bernharda vzal do ruky znovu. Tentokrát ve vídeňském Volkstheatru a bratry Rodenovy nahradil hřmotným Rainerem Galkem do role kustoda Irrsiglera a subtilním Lukasem Holzhausenem do role zahořklého intelektuála Regera. Scénu Pařízek pojal ještě jednodušeji než ve včerejším Sebeobviňování – stačily mu tentokrát jen tři plátna, dva meotary, židle a pohovka. Až obsedantní záliba v meotarech (Kauza Schwejk, Sebeobviňování i dříve v Komedii) měla ve Starých mistrech konečně i obsahové opodstatnění. Akademik Reger (procházející něčím mezi krizí středního věku, krizí osobnosti a krizí myšlení) už třicet let chodí do vídeňského Kunsthistorického muzea do Bordoneho sálu rozjímat před Tintorettovým obrazem Muže s bílým plnovousem. Na plátna se proto pomocí meotaru promítá mnohokrát zvětšený detail bílého plnovousu. V následné debatě Pařízek přiznal, že k čím dál skromnější scéně přirozeně tíhne a největším lákadlem je pro něj úplně prázdný prostor. Můžeme se prý těšit na inscenaci zcela ve tmě, kde bude herec jen odříkávat text. Inu, máme se na co těšit.

    Ve Starých mistrech se tedy ještě svítilo, ale k odříkávání textu už daleko nebylo. Oproti pražské realizaci sice Pařízek z Bernhardova románu více akcentoval složku politickou a angažovanou, což mohlo do jisté míry vzbudit úvahy o současném stavu společnosti a jejího politického vedení. Problém ovšem je, že oba herci byli nuceni ke statickému dialogu resp. monologu, neboť obě postavy, byť jsou existenčně na sebe fixovány, se v podstatě míjejí.

    Obsazení herců se Pařízkovi opět zdařilo. Oba – výrazné typy naprosto se lišící konstitucí a ve výsledku tvořící poněkud komickou dvojici – dokázali i v tak redukovaných možnostech strhávat na sebe pozornost a bavit synchronizovanými slovními přestřelkami. Děj – postupně se proměňující z ironické klauniády do totální skepse z vlastního života, k sebevraždě a nemožnosti ji uskutečnit – nesla konverzační inscenace sice nepřekvapivě a unaveně, Pařízek však znovu ukázal svůj cit pro všelidské a zásadní myšlenky, které tak rád nechává defilovat po jevišti v nejrůznějších podobách, ale vždy ústy vynikajících herců.

    V ženských šatech a lodičkách při děkovačce FOTO ARCHIV FESTIVALU

    V ženských šatech a lodičkách při děkovačce FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Divadlo Na zábradlí – Jan Mikulášek, Dora Viceníková a kolektiv: Posedlost. Režie a výběr hudby Jan Mikulášek, dramaturgie Dora Viceníková, scéna a kostýmy Marek Cpin. Premiéra 30. dubna 2016. (Psáno z reprízy 18. května 2016.)

    Volkstheater Vídeň – Thomas Bernhard: Staří mistři.Režie a scéna Dušan David Pařízek, kostýmy Kamila Polívková. světla Klaus Tauber, dramaturgie Roland Koberg. (Psáno z reprízy 18. května 2016 v Moravském divadel.)

    Předchozí díly denních zpravodajství:

    Jubilejní pirátská Flora (No. 1)

    Jubilejní pirátská Flora (No. 2)

    Jubilejní pirátská Flora (No. 3)

    Jubilejní pirátská Flora (No. 4)

    Jubilejní pirátská Flora (No. 5)

     


    Komentáře k článku: Jubilejní pirátská Flora (No. 6)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,