Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jubilejní pirátská Flora (No. 7) 

    Kdo předešlého dne nestačil zhlédnout nejnovější inscenaci pražského Divadla Na zábradlí Posedlost, měl ve čtvrtek, už sedmý den festivalu Divadelní Flora Olomouc, možnost tento osud zvrátit hned dvakrát. Večer ovšem patřil především mezinárodní taneční platformě ME-SA, která do Olomouce přivezla oceňovanou inscenaci Let Me Die In My Footsteps. Pod taktovkou brazilského choreografa Renana Martinse de Oliveiry představilo česko-slovensko-německo-slovinské uskupení tanec bez tance, který mnohem více připomínal zápas, boj o místo pod sluncem. Název Let Me Die In My Footsteps pochází od Boba Dylana, který ve stejnojmenné písni zpívá o válce a o tom, že by si přál, aby mohl jen tak pít z horských povodní a chodit s bratrem v míru po dálnici. Stejnojmenná inscenace souboru ME-SA není zrovna protiválečným pamfletem, rafinovaně se však v ní předvádí opakující se cyklus lidstva: konflikt – mír – konflikt – válka. 

    FOTO PETER SNADÍK

    Let Me Die In My Footsteps souboru ME-SA rafinovaně předvádí opakující se cyklus lidstva: konflikt – mír – konflikt – válka FOTO PETER SNADIK

    Čtveřice tanečníků (Martina Hajdyla Lacová, Soňa Ferienčíková, Karolína Hejnová a Benjamin Pohlig) stojí v rozích prázdné místnosti, prostoru zcela prostém jakékoli kulisy. Aniž by zazněl jediný hudební tón, shluknou se všichni čtyři do chumlu a boj začíná. Dohromady se dotýkají, tlačí na sebe, odstrkují se a znovu se shlukují. Postavy jsou čím dál udýchanější. Možná jsou v nějakém konfliktu, touze, vášni… Neexistuje, aby někdo zůstal mimo skupinu déle než pouhý okamžik. Ihned se znovu tiskne na zbytek, mačkají si tváře, paže, roztáčí se a znovu přetlačují, aby aspoň na chvíli mohl každý pocítit ten moment jedinečnosti.

    To vše se děje do hrobového ticha, ale divák tuší, že to tak nezůstane věčně. Na kraji jeviště sedí slovinský kytarista Gasper Piano. První část bez hudby je velmi zdlouhavá a jediným jejím smyslem je dokola opakovat výše uvedené, aby ten organický shluk těl dál přežíval. Po nějaké době už je ale únavné sledovat dokola pouze tisknutí těla na tělo, proto když se ozvou první tóny kytary, je logické předpokládat, že se představení přehoupne do další fáze. To se ale nestane. Tanečníci dál pokračují v trvalém souboji v shluku, který se po jevišti přelévá z místa na místo. A přichází nesmírně dlouhý husí pochod, kdy všichni čtyři zaklesnutí do sebe obcházejí dokola celé jeviště. A chodí a chodí a pouze líbivé tóny kytary střídavě intenzivní a tichnou, až nakonec přejdou do ječivého až industriálního hluku, v němž ovšem čtveřice přestane s nekonečným tělesným kontaktem, v míru usedne a čeká. A kytara hraje a oni čekají a znovu je to celé nesmyslně dlouhé, až člověk téměř zapomene, že je na tanečním představení (těžko říct, jestli ho to vzhledem k povaze dosud viděného vůbec napadlo).

    FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Zápas těl, nebo promyšlený tanec? FOTO ARCHIV FESTIVALU

    A najednou znovu – kytara burácí a čtveřice postav se do sebe zase pustí ve stejném duchu jako v předchozí části. A tisknou se a tlačí, naskakují na sebe, občas ovšem přidají i nějaký taneční prvek. Neuspořádaný zápas těl se začíná proměňovat v promyšlený tanec, přesto je stále stěžejním tvarem shluk lidí v trvalém kontaktu. Kytara už ale opravdu řve, veškerá melodičnost předchozí části je minulostí a rovněž tanečníci přidávají na intenzitě a postupně začínají i ojedinělé výkřiky, až na konec už všichni nepokrytě křičí opřeni o zdi jeviště a představení končí. Cyklus ale nekončí, kdyby byl čas, nepochybně by na sebe zase skočili a všechno by začalo nanovo.

    Vlastně se vůbec nic nestalo. Jen to všechno bylo nekonečně dlouhé a uspávací. Ale takový zřejmě běh lidského rodu je. Jen dlouhé pasáže boje, míru a znovu boje. V tomhle je zkratka vytvořená Renanem Martinsem de Oliveirou vlastně geniální.

    ME–SA & BOD.Y – Renan Martins de Oliveira: Let Me Die In My Footsteps. Choreografie Renan Martins de Oliveira, hudba Gašper Piano, kostýmy Perez Armero, světla Ints Plavnieks. Premiéra 7. listopadu 2014. (Psáno z reprízy 19. května 2016 v Konviktu.)

    Předchozí díly denních zpravodajství:

    Jubilejní pirátská Flora (No. 1)

    Jubilejní pirátská Flora (No. 2)

    Jubilejní pirátská Flora (No. 3)

    Jubilejní pirátská Flora (No. 4)

    Jubilejní pirátská Flora (No. 5)

    Jubilejní pirátská Flora (No. 6)

     


    Komentáře k článku: Jubilejní pirátská Flora (No. 7) 

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,