Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2024

ročník 33
14. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    Jedna, dvě, Žába jde! (No. 1)

    Udržovat si přehled o novinkách ze současného divadelního světa se čím dál víc podobá sisyfovské práci. České počiny ještě lze do jisté míry považovat za zmapovatelné, ale jak je na tom zahraničí? Co třeba takové francouzské divadlo? V tuto chvíli už je třeba znát správná záchytná lana, která vám s orientací v těchto neprobádaných vodách pomohou. Jedním z nich je třeba právě probíhající festival francouzského divadla Sněz tu žábu (Mange ta grenouille), na jehož osmý ročník můžete od středy 24. května do soboty 27. května zavítat do prostor divadla NoD.

    Foto archiv festivalu

    Po loňské odmlce se Žába konečně navrací v plné síle a pro příznivce francouzského divadla pečlivě vybrala pět nejzajímavějších počinů současných frankofonních autorů. Za třešničku letošního festivalu považují organizátoři režisérku Céline Garnavault s inscenací BLOK, která se v průběhu festivalu odehraje hned čtyřikrát, a ačkoliv je zaměřena především na mladší publikum okolo tří let, důvod navštívit tento technologicky hravý počin si najde divák každé věkové kategorie. Mimo ni diváky čekají čtyři ukázky z doposud do češtiny nepřeložených dramatických kusů, které si pod křídla vzali čtyři různí čeští a slovenští režiséři/režisérky a umožnili tak českému publiku vychutnat si rozmanité podoby současného francouzského divadla.

    Francouzské divadlo si s českým v mnoha ohledech rozumí, což v rozhovoru pro Maomai potvrzuje i dramaturgyně festivalu Natálie Preslová, když říká, že v jistých ohledech je nám daleko bližší než německé divadlo, jelikož jsou spřízněny tematicky, humorem i třeba podílem autorského divadla. Francouzské texty jsou často směsicí pichlavého humoru s bolestnými tématy skutečnosti a v tomtéž duchu se nesl i první den festivalu. Autorkou první skicy s názvem Bananas (and Kings) je francouzská herečka a režisérka Julie Timmerman.

    Timmerman je zakladatelkou pařížského Idiomécanic Théâtre, jejichž repertoár (seskládaný z klasických i současných textů) se zaměřuje na člověka potýkajícího se s morálními, psychickými, politickými či náboženskými mechanismy, které způsobují pocit jeho vlastní odcizenosti. Mimo to, že Timmerman režíruje a hraje, je zároveň autorkou některých inscenovaných textů. Ve svých počinech pracuje s konfrontací dějin a současnosti, přičemž díky využití principů dokumentárního divadla autorka přináší nový úhel pohledu, kterým přiměje recipienta k zamyšlení.

    Stejným způsobem pracuje i s dílem Bananas (and Kings), které se zaobírá krvavou historií značky Chiquita, s níž se ve skice setkáváme pod původním jménem United Fruit Company. Ocitáme se u zrodu zdánlivě neškodného nápadu postavit železnici na Kostarice ke snadnějšímu rozvozu kávy do světa, u něhož se nachomýtne americký podnikatel Minor Keith, jehož zaujmou okolo rostoucí banány. Banánové plantáže se tak stávají novými zlatými doly, na nichž Keith začne pozvolna nechutně bohatnout.

    Foto archiv festivalu

    Drama zachycuje jeho vzestup, dobývání Střední Ameriky a pozvolné, nečisté rozšiřování vlastní banánové velmoci do dalších koutů světa. Mimo jeho obchodní zájmy je divákům představena i jeho otrokářská stránka a nelidskost, s níž s lidmi z jednotlivých oblastí zacházel. Tyranskou tvář tohoto podnikatele autorka vyobrazuje v dialozích zpracovaných jako soudní proces, případně přímého jednání s plantážníky, které v inscenačním pojetí zastupují diváci.

    Nejde ovšem o příběh jednoho muže – brzy po Keithově vzestupu se na trhu objevila konkurence v podobě Samuela Zemurraye, alias „Sama the Banana Mana“, který po smrti Keithe kraloval trhu s banány. Po jeho smrti nastoupil další muž a po něm další. Obludné zacházení s lidskými zdroji se začalo měnit až po přelomu dvacátého prvního století, kdy se z United Fruit Company stala dnešní Chiquita, jedna z nejekologičtějších značek, která svým plantážníkům poskytuje demokratické podmínky a lidštější zacházení… ale je tomu skutečně tak? Autorka díla sice poukazuje na zlepšení podmínek, i tak je skeč uzavřen sdělením, že se sice zvolává sláva zlepšením, ale doposud se pouze střídá tyran za tyranem a krev se řine proudem dál.

    Režisérka skicy Marta Hermannová zasadila dílo do minimalisticky uzpůsobeného prostoru tří židlí obklopených, čím jiným než příznačnými banánovými krabicemi. Herci se mezi nimi volně pohybují, různě s nimi interagují a díky abstraktnosti prostoru jej snadno promění na plantáž, Minorovu kancelář nebo třeba soudní síň. Jelikož text přetéká obrovským množstvím informací, využila Hermannová k usnadnění orientace promítačku, na které herci postupně přepínají diapozitivy s názvy prostor a postav, jež se zrovna na scéně objevují.

    Množství postav, které musí Václav Zimmermann, Boris Jedinák a Vojtěch Vondráček ztvárnit, je takřka závratné. Nicméně, mimo promítání dopomáhají snazšímu zorientování se i proměny hereckých rejstříků jednotlivých aktérů. Ačkoliv se kostýmy mění pouze minimálně, řeč těla, proměna hlasu a mimiky vystačí k tomu, aby bylo obecenstvo sto rozeznat například Keithe od vypravěče či soudního lékaře. Je důležité poznamenat, že i když aktéři čtou text přímo před zraky diváků, nic to nemění na tom, že předvádějí výborné herecké výkony. Například Vondráčkovo pojetí Minora Keitha je naprosto excelentním vyobrazením prohnilé lidské pijavice, kterou bude těžké vyhnat z paměti.

    Bananas (and Kings) v sobě ovšem nese i onen zmíněný štiplavý humor, který autorka výtečně zachycuje například v momentu, kdy Minor Keith umírá a má před sebou blud mayské ženy, které vykládá o tom, jak by rád udělal plantáže na Shibalbě – v mayském podsvětí. Hermannové se pak tyto komické situace daří dobře vypointovat tak, že se dostaví i kýžený efekt drobné úlevy, díky níž mírně opadá tíživé břemeno zvoleného tématu. Nicméně, i když se člověk přistihne s úsměvem na tváři, na banán už se nikdy nepodívá stejně.

    Julie Timmerman: Bananas (and Kings). Režie: Marta Hermannová, překlad: Michal Zahálka. Hrají: Václav Zimmermann, Boris Jedinák, Vojtěch Vondráček. Hráno v rámci festivalu Sněz tu žábu, NoD, Praha24. 5. 2023.


    Komentáře k článku: Jedna, dvě, Žába jde! (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,