Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2024

ročník 33
14. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy

    Hulcova bleskovka (No. 9) – z Liberce

    Pod názvem Šaldova šňůra aneb Týden, kdy doženete rok, připravilo ve dnech 17. – 22. června liberecké Divadlo F. X. Šaldy přehlídku svých inscenací z právě skončené sezony, a to jak činoherních, tak operních a baletních. Termín to byl hodně šibeniční, neb ve stejná data se toho všude kolem dělo hodně, já například sledoval festivaly Tanec Praha a Wild! a k tomu ještě byl na premiéře souboru Kámen, a tak se mi podařilo zajet do Liberce na jediný večer a odpoledne 18. – 19. června a stihl navštívit tři činoherní inscenace.

    Přijel jsem především na inscenaci výrazné, na ženská témata často – a myslím i programově – orientované režisérky Janky Ryšánek Schmiedtové Marie Antoinetta, což je hra u nás v zásadě neznámého amerického dramatika Davida Adjmiho (nar. 1973). Je jeho nejúspěšnější. Světovou premiéru měla v American Repertory Theater v americké Cambridgi ve státě Massachusetts v září 2012, hrála se ale i v Soho Repertory Theatre v New Yorku (prem. říjen 2013 v režii Rebeccy Taichman) a za dva roky poté – v roce 2015 – v Steppenwolf Theatre Company v Chicagu. Evropská uvedení se mi dohledat nepodařilo (a program jsem si nekoupil), nicméně – jak uvádí v Komentáři Jan Šotkovský – českou premiéru měla 15. února 2014 v Městském divadle Kladno na scéně Divadla Lampion v režii Daniely Špinar s Pavlínou Štorkovou v titulní roli /více zde/. V roce 2015 (prem. 28. března) ji pak uvedlo Západočeské divadlo Cheb v režii Šimona Dominika v titulní roli s Pavlou Janiššovou /více zde./.

    Hra i inscenace jsou dvojaké. Obšírně o nich psaly a pečlivě je popsaly studentky DAMU v rámci projektu KritikLab (zde, resp. zde), a tak jen upozorním na velmi efektní vizuální stránku inscenace (výprava David Janošek), navenek nanápadnou, ale rafinovanou a důležitou hudební (včetně zvukové) rovinu, již připravila oblíbená spolupracovnice Janky Ryšánek (Kdo je tady ředitel?, Dům Bernardy Alby) Vladivojna La Chia a především na famózní herecký výkon Karolíny Baranové v titulní roli. Nenechá svou postavu snad ani vydechnout. Je téměř neustále na jevišti a celé dění v zásadě ovládá. Jako postava i jako herečka. Ostatní jí v podstatě přihrávají a jen zcela výjimečně se podaří Ondřeji Kolínovi jako jejímu muži Ludvíku XVI. či hostujícímu Jakubu Albrechtu v roli Josefa II. (jeho hostování se mi jeví jako zbytečné, part by myslím stejně dobře zvládli i domácí herci), případně některé z dam, nejvíce ovšem ve skupinových scénách (skvělá scéna pojídání dortíku), vystoupit z jejího stínu a vytvořit působivou kreaci. Ono totiž právě o to jde. V zásadě je totiž Adjmiho hra takzvaný vyšší populár, lehkou, frivolní formou seznamující diváky s historií dcery habsburské panovnice Marie Terezie a císaře Františka I. Marie Antoinetty na pozadí Velké francouzské revoluce.

    A právě tak inscenaci pojala i režisérka. Soustředí se na kostýmové efekty, pohrává si s odkazy na moderní výtvarné umění, poťouchle využívá hudební fórky a především dává velký prostor Karolíně Baranové, která jej suverénně využívá. Ovšem psychologie postavy kulhá, ne-li na obě, tedy aspoň na jednu nohu. Po celý čas se její Marie Antoinetta jeví jako hloupoučká manekýna užívající si palácových ložnic a dvorského života, jíž schází jediné – sex. A tak svádí koho může, možná i své komorné. Vtipná hra s homosexualitou, panovníkův strach ze sexu a silná touha jeho ženy po fyzickém milování jsou asi to jediné, co lze ze hry vytáhnout, a Ryšánek na to plně sází. Uniká jí však – tak jako zřejmě i autorovi – psychologie a věrohodné chování postav, především právě francouzské panovnice. Její útěk z Verseilles a údiv nad tím, jak vypadá francouzský venkov, a především její závěrečné prozření ve vězení v Tuillerie působí jako by se jednalo o někoho úplně jiného než opulentně zábavná a sebeironická – byť naivní a lehce pitomoučká (možná je to ovšem jen její hra vycházející z koženého prostředí kolem a nudy v ní) – postava z počátku inscenace. Při útěku je ještě větší blbka, než jsme doufali, a v posledních chvílích života moudrá, v historii Francie i dění ve společnosti orientovaná, hrdá žena. Jako by se komediální téma sexu a frivolnosti jen tak mýrnix týrnix přehouplo zprvu v až dumasovskou dobrodružnou komedii a poté v psychologicky laděnou historickou tragédii. Adjmi však není Alexandre Dumas ani Stefan Zweig.

    Večer po představení jsme se – my, hosté festivalu, několik kritiků, ale i dramaturgové a dokonce jedna domácí divadelní fanynka – sešli s paní ředitelkou Lindou Hejlovou Keprtovou a uměleckým vedením všech tří souborů a u hranatého stolu se bavili o představeních právě prošlého dne. Byly to ale spíše ze strany domácích dramaturgické výklady a ze strany „nás“, hostů, jen krátké povšechné poznámky či charakteristiky viděného. Na víc nezbyl čas, což je škoda a pro příště výzva domácím uspořádat delší setkávání s nekončící hodinou uzávěrky a asi i cílenější. Ono mluvit činoherním kritikům o baletu nebo opeře (operní ani baletní odborníci mezi námi nebyli) zrovna není pohodlné a analýzy a soudy nejsou příliš fundované. Ani nemohou být.

    Druhý den začal dopoledním představením proslulého Albeeho rodinného dramatu Kdo se bojí Virginie Woolfové ve velkém Šaldově divadle (představení pro důchodce, ale nakonec nás tam bylo celkem dost, asi tak pětina sálu, a na balkoně studenti jedné střední školy). Kdo zná film Mika Nicholse s famózní Elisabeth Taylor a Richardem Burtonem, už asi nikdy nemůže jinou verzi této hry ocenit. Přesto je to výjimečná příležitost pro čtyři herce, především pochopitelně pro ty v rolích ústředního manželského páru Marthy a George. A v Liberci mají pro tuto příležitost zkušenou, herecky i lidsky vyzrálou dvojici – Markétu Tallerovou a Martina Polácha. Především Polách si hraní doslova užívá a sledovat, kterak si s postavami pohrává jak kočka s myší, je radost, již každý divadlo milující divák musí ocenit. A Tallerová mu není nic dlužna, byť – myslím si – jí příliš nepomohla kostýmní výtvarnice (výprava Petra Krčmářová). Především v úvodním společenském kostýmku se pohybuje značně nejistě a ani červený župan, do kterého se v druhé části převlékne, není to, s čím – či v čem – se jí pohybuje dobře. A z hlavy jí trčící melírová paruka je zbytečná schválnost a za závěrečný obraz, kdy si ji herečka unaveně sundá, nestojí. Tallerová tak není takovou „dračicí“, jakou by být mohla a jistě i dokázala.

    Samozřejmě nelze opomenout ani druhou manželskou dvojici – Honey a Nicka v podání Kateřiny Kornhäuserové a Stavrose Kasidise. Všechny výstupy rozehrávají v řádu dramatikem dané, čím dál vypjatější situace a svým kolegům se – v kontextu hry – herecky vyrovnají, svým postavám plně dostojí. Každý má jeden dva výstupy, které herectvím pobaví a děním strhnou. Liberec tak má v této inscenaci velmi kvalitní „zboží“ vhodné právě pro takový typ divadla, jaké DFXŠ obhospodařuje – kvalitní klasický text, vždy aktuální nadčasové téma manželských her a proher, kvalitní – v zásadě tradiční, moderní zpracování neponořující se příliš do psychologie, ale rozehrávající situace do herecky výborně nalezených a suverénně zpracovaných, dohrávaných point. A – co je nejdůležitější – vysoce kvalitní herecké výkony.

    Nebyla zde řeč o režisérovi Petru Štindlovi. Budiž to jeho pochvalou – upozadil své režisérské ego a soustředil se na chirurgicky přesné přenesení textu do průzračného, hercům na tělo šitého tvaru. Snad jen závěrečný obraz „prozření“, kdy se oba herci na předscéně obejmou v nečekaném souznění a jejich slova se přenášejí do nahrávky z reproduktorů, si mohl odpustit. A když jsem trochu pochyboval o kostýmech, musím na druhou stranu ocenit působivou scénu stejné výtvarnice Petry Krčmářové. Dvě stěny, dvoje dveře, ve stěně schovaný domácí bar a uprostřed různě sestavovatelné sofa a malý konfrenční stolek pro odkládání sklenek. Minimalistický cool prostor přesně odpovídající tématu a umožňující hercům jej rozehrávat. Suma sumárum, inscenace na pravém místě.

    Ondřej Kolín v roli Ortena. Foto Vendula Hlaváčková

    Odpolední představení se muselo z důvodů onemocnění měnit, a tak místo Tartuffa jsme v Malém divadle zhlédli monodrama režiséra Adama Steinbauera Orten! v podání charismatického Ondřeje Kolína. Na podzim 2021 získal Steinbauer za jeho streamovaný přenos – či spíš záznam na Dramoxu – z prázdného Malého divadla Cenu Divadelních novin za sezonu 2020/2021 v Kategorii Online (jednorázové projekty dostupné na internetu, popřípadě v televizi) – více zde. Již tehdy jsem měl pochyby o příliš fyzicky i slovním přednesem razantním zpracování Ortenových deníkových záznamů, dopisů, veršů a úvah, které ale tehdy přebil vynikající vícekamerový záznam s řadou detailů, rafinovanou prací se světly a s různými pohledy do prázdného prostoru, na rekvizity a herce. Skvěle do vizuální – dvourozměrné – podoby přenesený inscenační tvar, vzrušující divácký zážitek. A samozřejmě – tehdy i nyní – byl strhující i mladičký Ondřej Kolín (nar. 1995). Úskalí všech monodramat, kdy vždy hrozí přílišný herecký exhibicionismus na úkor tématu, však nepřekonal. Svým nasazením spíše zdůraznil. Právě proto, že Ortenova poezie a dle mnoha svědectví i on sám byl úplně jiný. Nesmělý, zasněný, křehký, váhavý, romantický. Zato inscenace se děla ve zběsilém tempu a křupala v dynamických situacích zdůrazňovaných častým hercovým vstupováním do kontaktů (podávání ruky) s diváky. Nevím jak ostatním, ale mně taková interpretace Ortena zkrátka nesedí. Jako bych místo pražského Sergeje Jesenina sledoval libereckého (či brněnského – inscenace vznikla původně v Brně, v Divadle 3+KK) Vladimíra Majakovského. Takže jsem hercovo obdivuhodné nasazení v téměř prázdném sále (bylo nás asi jen patnáct, maximálně dvacet) neocenil.

    A po představení jsem spěchal na autobus, abych stihl představení Martensova belgického souboru na Tanci Praha.

    Divadlo F. X. Šaldy, Liberec – David Adjmi: Marie Antoinetta. Překlad Dana Hábová, režie Janka Ryšánek Schmiedtová, dramaturgie Lenka Chválová, překlad Dana Hábová, výprava David Janošek, hudba Vladivojna La Chia, choreografie Denisa Musilová. Premiéra 27. ledna 2023. Psáno z reprízy 18. června 2023.

    Divadlo F. X. Šaldy, Liberec – Edward Albee: Kdo se bojí Virginie Woolfové? Režie Petr Štindl, dramaturgie Lenka Chválová, překlad Jiří Josek, scéna a kostýmy Petra Krčmářová. Premiéra 14. října 2022. Psáno z reprízy 19. června 2023.

    Divadlo F. X. Šaldy, Liberec – Adam Steinbauer a kolektiv: Orten! Režie Adam Steinbauer, dramaturgie Libor Brzobohatý, kostýmy Julie Ema Růžičková, světelný design Jakub Julínek, hudba Matyáš Krtička, světlo Zdeněk Úlehla, zvuk Petr Čermák. Hraje Ondřej Kolín. Inscenace vznikla v koprodukci DFXŠ a Divadla 3+KK, Brno. Premiéra 28. srpna 2021. Psáno z reprízy 19. června 2023 v Malém divadle, Liberec.

    ///

    Více na i-DN:

    Marie Antoinetta:

    Růžový exkrement na botě Francie

    Rafinovaná rebelka s příčinou

    Kdo se bojí Virginie Woolfové?:

    Pod vinětou žádný morek ani strach

    Kdo se bojí intimity? aneb Albee ztracený v prostoru

    Orten!:

    Orten! v koprodukci dvou divadel

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 635)

    Šachová partie na dobrou noc

    A když jsme u té romantiky a Velké francouzské revoluce, připomenu jednu z nejslavnějších partií šachové historie, jíž se dnes říká Nesmrtelná partie. Je dokladem romantického šachu, kdy se hráči ještě nebáli riskovat a bojovat odvážně a s otevřeným hledím. Odehrála se 21. června 1851 v Londýně a sehráli ji slovutní mistři té doby – s bílými Adolf Anderssen (1818 – 1879) a s černými Lionel Kieseritzky (1806 – 1854).

    Jejich duel se odehrál v londýnské restauraci Simpson’s Grand Divan Tavern. Šlo o neformální partii mezi nimi odehranou o přestávce šachového turnaje. Kieseritzky, který prohrál, byl způsobem Anderssenova vedení útoku připomínajícímu dobytí Bastilly v době Velké francouzské revoluce (i v této partii dáma/královna, obdobně jako Marie Antoinetta, nechala krále na holičkách a utekla kamsi mimo své Verseilles) unešen, že odeslal její tahy Pařížskému šachovému klubu. Francouzský šachový časopis La Regence partii otiskl v červenci 1851. Čtyři roky poté ji Rakušan Ernst Falkbeer nazval „nesmrtelnou partií“. Přehraje se vám sama. Vydržte, sledujte ji, a pokud jen trochu šachu rozumíte, uznáte sami, že nesmrtelnou je právem.


    Komentáře k článku: Hulcova bleskovka (No. 9) – z Liberce

    1. Jan Šotkovský

      Avatar

      „Evropská uvedení
      se mi dohledat nepodařilo (a program jsem si nekoupil), nicméně liberecké je minimálně českou premiérou.“
      Ve skutečnosti měla Marie Antoinetta českou premiéru již v roce 2014 v Městském divadle Kladno v režii Daniely Špinar.

      08.07.2023 (11.34), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Díky
      za informaci a za upřesnění. Má chyba.
      V úvodním textu jsem opravil a údaje o českých uvedeních doplnil.

      08.07.2023 (11.57), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,