Divadelní noviny > Kritik Lab

Růžový exkrement na botě Francie

Ludvíku, ty jsi pro ně leda tak hovno a chcípneš, aby Francie mohla žít, říká Marie Antoinetta svému manželu Ludvíkovi XVI. a předvídá tím jeho osud, jenž se završí roku 1793 pod ostřím gilotiny. Její hlava dopadne stejně – v historické skutečnosti i ve hře současného amerického dramatika Davida Adjmiho, již liberecké Divadlo F. X. Šaldy uvádí v režii Janky Ryšánek Schmiedtové.

Marie Antoinetta Josefa Johana Habsbursko-Lotrinská se v pouhých čtrnácti letech provdala za budoucího francouzského krále Ludvíka XVI. dle plánu své matky Marie Terezie, která dynastickým sňatkem upevňovala spojenectví Rakouska a Francie. Role vládkyně v období Velké francouzské revoluce se v liberecké inscenaci bravurně zhostila Karolína Baranová, krále Ludvíka XVI. představuje Ondřej Kolín. Trojici výrazných hereckých výkonů uzavírá Jakub Albrecht j. h. v roli Mariina bratra a rakouského císaře Josefa II. Režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová se nezaměřuje pouze na hýřivou královnu, metaforicky skrze ni poukazuje na pozlátkový život současného lidstva za pomoci expresivní stylizace a nadsázky.

Hned v první scéně se Karolína Baranová s rokokovou parukou na hlavě obléká do tenisákově žlutých šatů tak mohutných, že do nich může spadnout nebo se pod ně schovat celá Ludvíkova sbírka budíků. Zní tajemná, až mimozemská hudba skladatelky Vladivojny La Chia, v níž se ozývá broušení nožů, respektive ostří gilotiny. Herečka ji doplňuje zpěvem bezeslovného vokálu a tančí s Ondřejem Kolínem ve stejně žlutém anachronickém obleku. Za nimi se mezitím nafukuje replika balónkového psa současného amerického výtvarníka Jeffa Koonse. Tohoto umělce proslavily zvětšeniny kýčovitých konzumních předmětů, a právě lesklé sochy v podobě psů z nafukovacích balónků. Jeho tvorba se pojí s tzv. campy estetikou, která povyšuje kýč mezi vysoké umění a drží se hesla, že věci jsou „dobré, protože jsou příšerné“. Stejně bychom mohli mluvit i o životě Marie Antoinetty – její život byl tak příšerný a plný rozporů, až mnohé fascinuje. Celá inscenace staví „ošklivé“ postavy na piedestal, protože si uměly užívat.

Dvůr Marie Antoinetty působí nesympaticky, expresivní herectví Karolíny Baranové i Jany Hejret Vojtkové a Elišky Jansové v rolích komorních dam to ještě zdůrazňuje. Všechny tři vlastně neustále křičí. V prvním společném výstupu sedí na svítivě žluté sedačce a jako animované postavičky pojídají dlouhé zamotané žužu, donuty, makronky a popíjejí šampaňské. Z královniných úst zazní, že měla ve vídeňském Schönbrunnu 124 kuchyní, což „bylo docela zajímavé“. Nyní jí někde ve Versailles patří místnost plná psů, bohužel neví kde, protože se v paláci nevyzná. Jen občas slyší jejich štěkání. Povrchní rozhovor se točí především kolem nenaplněného sexuálního života královského páru a z něj plynoucí obavy o Mariinu pozici na dvoře bez potomka.

Situaci přijede vyřešit Mariin bratr Josef II. v podání hostujícího Jakuba Albrechta. Donutí Ludvíka, aby podstoupil nenáročný lékařský zákrok, po němž se páru dítě skutečně narodí. Baranová a Albrecht si společné chvíle na jevišti užívají. Když se Marie dozví, že její bratr přijel, běhá extaticky po scéně, volá „Pepí“ a uvolňuje svou extrémně stylizovanou pózu připravenou pro královský dvůr. Albrecht představuje Josefa II. jako státníka, který nepřijel zkontrolovat milovanou sestru, ale královnu. Nejprve si od ní udržuje odstup, židli si postaví dopředu, a tak nevidí, jak Baranová paroduje jeho státnická gesta. Vypadá pak vskutku vyjeveně, když si ho herečka posadí na klín a nabízí mu vynikající francouzské čokoládové bonbony. Sní je ovšem sama, on si nestíhá kousnout. Je to jednoduchý gag, jejž ale povznáší postupné rozpadávání Albrechtovy ultra-upjaté masky a Baranové umíněnost ho z této fasády vytrhnout.

Postupně se uvolňuje také Marie Antoinetta. Baranová přechází do přirozenějšího výrazu v korelaci s královninými existenciálními problémy. Během inscenace herečka vystřídá tři hlavní polohy – naddimenzovanou a expresivní, uvolněnější, přesto dost přepjatou, a poté realistickou způsobenou pádem její postavy. Nejpřirozeněji vyzní Mariin monolog z vězení, kde po smrti manžela čeká na popravu.  V závěru ale hra i inscenace ztrácí tempo. Do Mariina monologu se dostávají obecné disputace o demokracii a revoluci zaštítěné názory Diderota a Rousseaua, které děj zatěžují, motivicky tříští a odklánějí od královnina života. K redukci výrazné campy stylizace první poloviny však dochází logicky. Královská rodina se dostává do kontaktu s realitou, jež jim rozhodně není nakloněna. Kolínův Ludvík si doposud udržoval vzpřímený, roboticky rovný postoj a na svou ženu se téměř nepodíval, po dobytí Bastily se ale musí odlepit od sbírky budíků a začít s Marií komunikovat. Právě tehdy mezi dvojicí dochází ke skutečné interakci, do té doby schované za konvenčními pózami. Baranová mává Kolínovi před obličejem, jako by mu telepaticky vysílala energii, zatímco Ludvík přemýšlí, jak je dostat z domácího vězení, a přidává i slovní podporu: „Poď, Luďo, poď!“

Režisérka pracuje se zvolenou campy estetikou do detailu, a jednotlivým situacím tak dodává parodický nádech. Když se Marie setkává se svým švédským milencem Axelem Fersenem (Filip Jáša), padají z provaziště kýčovitě okvětní lístky růží a ona mu s nadšením skáče do náruče, zatímco se baví o motýlcích. V Mariině uměle vybudované vesnici zní z reproduktorů zpěv ptáků, dvorní dámy na sebe stříkají voňavku z flakonku s balonkem. Patří sem také uječené intonace, protahování replik, fialová, žlutá a růžová barva kostýmů anebo scénografie tvořená zrcadly (výprava David Janošek). Sledujeme v nich sebe, ostatní sledují nás, chceme vypadat úžasně, ale ve výsledku je tato snaha směšná. Jedná se o prostředky a tropy stereotypně propojené s červenou knihovnou a představou dvorského života v béčkových filmech, které nesou zprávu o povrchnosti celé společnosti a rezonují s Adjmiho textem.

Inscenace zdůvodňuje Mariino nerozumné a sobecké chování jejím odtržením od reality. Vinu nenese sama, nikdo ji nepoučil, jak se k poddaným chovat. Jako malou ji ze známého prostředí poslali pryč. Vzpomínky na Rakousko a jeho přírodu v ní vyvolávají něžnou stránku („ten tvůj Dunaj, ty tvoji pastýři,“ koulí očima Ludvík). Mariina představa prostého života je absolutně romantizovaná, ve své uměle vybudované versailleské vesnici nechala „nainstalovat“ vesničany a ovce navoněla. Když se potom královská rodina pokusí utéct z revoluční Francie a král, královna a princátko (skvělá Eva Goldmannová) se poprvé dostanou do skutečné přírody („eh, žížalka“), vyvolává jejich frkání smích. Tvůrčí tým ale nestaví na jednoduchém humoru vytěženém z jedinců, kteří nikdy nebyli v lese. Ukazuje, jak může setkání s přírodu – navíc tváří v tvář smrti – na takové lidi zapůsobit, a to především za pomoci uvolněnějších hereckých projevů.

Výsledné dílo klade na královnu a celý francouzský dvůr jiné světlo: zobrazuje sice nesympatické, ukřičené postavy, které se obklopují luxusem a nevidí pod okna svých paláců, zároveň je ale trochu omilostňuje. Vládnutí pod titulem „Z Boží vůle nejkřesťanštějšího Krále Francie a Navarry“ už bylo ze samotného principu natolik odtržené od reality, že ani lépe vypadat nemohlo. V inscenaci tak zaznívá varování, že bychom se také neměli uzavírat ve vlastních zámcích a budovat vesnice, aniž bychom nějaké opravdu navštívili. Zároveň je to celé neskutečně zábavné, herecky precizní, vizuálně krásné. A inteligentní.

///

Divadlo F. X. Šaldy, Liberec – David Adjmi: Marie Antoinetta. Překlad Dana Hábová, režie Janka Ryšánek Schmiedtová, dramaturgie Lenka Chválová, překlad Dana Hábová, výprava David Janošek, hudba Vladivojna La Chia, choreografie Denisa Musilová. Premiéra 27. ledna 2023 (psáno z reprízy 29. ledna)

• Autor: Natálie Bulvasová
• Publikováno: 30. března 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Růžový exkrement na botě Francie

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ