Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritik Lab

    Pod vinětou žádný morek ani strach

    Divadlo F. X. Šaldy v Liberci zvolilo jako druhou premiéru nové sezóny slavný text Edwarda Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové?. Přestože se hra pohybuje na pomezí absurdního a realistického dramatu, inscenace režiséra Petra Štindla by se dala označit spíše za komedii. Na nočním večírku plném alkoholu se v moderně vybaveném pokoji scházejí dva manželské páry, George s Marthou (Martin Polách a Markéta Tallerová) a o dvacet let mladší Nick s Honey (Stavros Pozidis a Kateřina Kornhäuserová). Jejich zdánlivě mrazivé rozhovory ale většinou směřují do humorné pointy, a nakonec se vzdor názvu vlastně není čeho bát.

    Zleva Martin Polách (George), Kateřina Kornhäuserová (Honey), Stavros Pozidis (Nick) a Markéta Tallerová (Martha) v inscenaci Kdo se bojí Virginie Woolfové? libereckého Divadla F. X. Šaldy. Foto: Petr Neubert

    Ve třetím dějství se šedá myška Honey vrací z koupelny, kde vleže na dlaždičkách sloupávala vinětu z lahve od brandy. Přiznává, že se jedná o její oblíbenou činnost. Ostře sarkastický George ji poučí, že viněty sloupáváme všichni, dokud se skrze jednotlivé vrstvy kůže a masa nedostaneme na morek. Jeho replika vystihuje vzájemné chování postav, které se během večera podivnými hrami jako „Jak pokořit hostitele“ a „Hurá na hosty“ dostávaly pod kůži druhých. V liberecké inscenaci je ovšem tato cesta spíš komediálně odlehčená než děsivá, nepříjemná a zraňující.

    Chybí jí drsnost střihů a neskrývaná krutost obsažená v Albeeho textu. Chování postav působí až příliš realisticky a mezi jednotlivými emočními vlnami nedochází k jejich výraznějšímu střetu. Dokonce když George v afektu odhazuje lahev za scénu, vše k jeho gestu hladce směřuje, takže ničím nepřekvapí. V Albeeho textu ale lahev neodhodí, nýbrž ze vzteku rozbije a v ruce drží její ostré hrdlo. Inscenace důsledně nebuduje situace, z nichž diváky skutečně zamrazí. Jediný z mála prostředků, jímž se režie snaží navodit stísněný pocit, představuje absence hudby. Během předělů mezi dějstvími a situacemi posloucháme tajemné zvuky kytovců a vrzání dveří. V kombinaci s modrým osvětlením evokují děsivou Atlantidu v podmořské hlubině, která otevírá své dveře. Alespoň těmito náznaky tak inscenace do hlubin vstupuje.

    Markéta Tallerová jako Martha v inscenaci Kdo se bojí Virginie Woolfové? libereckého Divadla F. X. Šaldy. Foto: Petr Neubert

    Dalším znepokojujícím prvkem jsou pak některé repliky v překladu Jiřího Joska z roku 2014, z něhož inscenace vychází. Martha například říká Georgovi zarážející poznámku: Kdybys vůbec existoval, tak bych se s tebou rozvedla. Pro srovnání, manželé Pellarovi přeložili v 60. letech stejnou Albeeho repliku (I swear… If you existed I’d divorce you.) mnohem méně znepokojivě jako: Na mou duši, že kdybys pro mě vůbec existoval, tak bych se s tebou dala rozvíst.

    Jiné momenty ale naopak zneklidňující atmosféře inscenace nijak nepřispívají a působí nadbytečně. Postavy postupně odkládají své svršky na důkaz rozpadu společenského dekora a s ním i osobností. Poměrně jednoduchý náznak, že se tu až na morek jde, ovšem neodpovídá dění na jevišti. Podobně se pracuje i se sedačkou, která se dá rozdělit na několik částí, z nichž si postavy vytvářejí své ostrůvky a tím se ostatním vzdalují. Několikrát se názorně poukazuje na Georgovu a Marthinu finanční zajištěnost. Po jejich bytě jezdí robotický vysavač, světly lze manipulovat za pomoci ovladače, ale oboje slouží spíš jako ornament, využitý pouze jednou a nekorespondující příliš s jednáním a motivací postav.

    Škrty v původním textu dramatu, především v replikách starší dvojice Marthy a George, oslabily drsnost a zraňující bodavost dialogů. Výsledkem jsou víceméně komediální výstupy s několika vážnějšími momenty. Situace často směřují skrze vtipně prezentovanou repliku k pointě, oddělující jednu etudu od druhé. Akcent na komediální linku ovšem potlačuje už tak málo zřetelnou motivaci postav, a jejich chování tak postrádá smysl. Nick například téměř bez zájmu o jakýkoliv fyzický kontakt přikyvuje, že jeho manželka Honey nemá žádné boky, a pak se nechá svést Marthou. Otázka, proč tak učinil, zůstává nezodpovězená. Získala ho Martha ve vyzývavých rudých šatech a elektricky modrých lodičkách jen svým vzhledem, nebo si Nick pomýšlí na vyšší pozici na univerzitě, již by mu mohl zajistit její otec rektor? Chce se za něco pomstít Georgovi? A za co?

    O hercích liberecké inscenace se však rozhodně nedá říct, že by si s těmito minusy nebyli schopni poradit. Především se skvěle partnersky doplňují Martin Polách a Markéta Tallerová v rolích George a Marthy. Tallerová působí jako ledová královna propadající se do výbuchů hysterického smíchu, které vzápětí schopně utne. Polách vytváří George jako muže lehce nad věcí, takže jeho vzteklé střihy v situacích, kdy o něm Martha prozradí jisté nepříjemné záležitosti, jsou žádoucím náznakem toho, co jinak inscenace postrádá. Absence prudkých změn chování postav, odpovídající jejich replikám a situacím, tak není chybou herců, ale spíš režijní koncepce, jež tuto stránku potlačuje.

    Martin Polách jako George v inscenaci Kdo se bojí Virginie Woolfové? libereckého Divadla F. X. Šaldy. Foto: Petr Neubert

    Z toho, co bylo naznačeno, vyplývá otázka, proč se vůbec dnes do uvádění této klasické hry pouštět. Inscenace na ni odpovídá především dvěma akcentovanými tématy. První poukazuje na problémy, jež mohou ve vztazích vyvolávat peníze a společenské postavení. George nenaplnil očekávání Marthy a jejího otce, nestal se vedoucím katedry historie, což do jejich manželství vnáší neustálé spory. Také Nick si vzal Honey především kvůli penězům a jejímu hysterickému nafouknutí, které mohlo být falešným těhotenstvím. Tato zmínka zároveň předznamenává druhé téma. Páry zoufale touží po dítěti, mít ho ale nemohou, anebo si bojí přiznat, že ho vlastně nechtějí. Jak silně ale dnes tento fakt rezonuje? Je skutečně představa, že děti jsou jediným smyslem lidského života, ještě reálná? Představují právě ony to, co páry spojuje či rozděluje?

    Tato problematika, stejně jako snaha o kritiku spotřebního kapitalismu, ale nedokáže unést celou inscenaci. Liberecké nastudování Kdo se bojí Virginie Woolfové? tak nabízí pár témat vydestilovaných z Albeeho textu, ale zdaleka nevypovídá o všem, o čem by mohlo. Nenajdeme v něm nic, čeho bychom se měli bát, nic, co by poukázalo na skutečný problém, nic, co by nás nutilo putovat do hlubin vlastní duše a prozkoumat ji zevnitř, jako činí jmenovaná spisovatelka ve svých knihách. Nikam neputují postavy, nikam neputuje inscenace. Možná sloupne pár vinět, ale až na morek ve skutečnosti nedojde.

    ///

    Divadlo F. X. Šaldy Liberec – Edward Albee: Kdo se bojí Virginie Woolfové?. Režie Petr Štindl, dramaturgie Lenka Chválová, překlad Jiří Josek, scéna a kostýmy Petra Krčmářová. Premiéra 14. a 15. října 2022 (psáno z první premiéry 14. října)


    Komentáře k článku: Pod vinětou žádný morek ani strach

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,