Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    Hronovské odlesky 2023

    Ve dnech 28. července – 5. srpna se odehrál 93. ročník festivalu amatérského divadla Jiráskův Hronov. Účastníci a hosté měli možnost zhlédnout téměř sto nejrůznějších akcí (vedle představení amatérských souborů i několik profesionálních a kromě toho nejrůznější koncerty od tvrdého rocku po písničkáře).

    Festival, který byl původně koncipován jako přehlídka inscenací her zdejšího rodáka Aloise Jiráska, se postupně rozrostl a v průběhu desetiletí získával nejrůznější podoby a náplň. Letos se slavný obrozenec připomněl nejen v úvodním představení Lucerny v provedení místního souboru, ale v zahajovací večer festivalu také prezentací promítanou na přední část Jiráskova divadla, která upozornila i na další slavné rodáky a osobnosti spojené s Hronovem (Josef a Helena Čapkovi, Egon Hostovský, Jan Špáta, který zde strávil dětství…).

    Rozhovory, setkání…

    Jsou to už více než dvě desítky let (2001 – rok 70. výročí), co jsem poprvé přičichla k fenoménu Jiráskova Hronova. Festival tehdy hrdě hlásal svou mezinárodnost, a tak mezi hosty bylo několik cizinců, pro které jsme vytvářeli jakýsi mezinárodní doplněk Zpravodaje JH v angličtině a němčině. To bylo ovšem poprvé a naposledy, kdy se tento experiment uskutečnil. Od té doby jsem začala na JH jezdit do redakce Zpravodaje víceméně pravidelně. A i když píšu česky, úkol hovořit se zahraničními hosty mi zůstal.

    Tou nejslavnější (?) účastnicí za dobu mých návštěv byla izraelská dramatička Hadar Galron, jejíž hru Mikve tu hrál DS Kroměříž v roce 2012. Počty zahraničních účastníků či souborů, většinou spojené s probíhajícím zasedáním AITA/IATA, kolísaly, i když sem tam dorazil i někdo ze zámoří. Z USA mimochodem dorazil host Owen Corey i letos se svým covidovým projektem Richarda II. (rozhovor jsme ze Zpravodaje převzali a publikovali: Owen Corey: Jsem duší klaun – pozn. red.) Pravidelnými hosty jsou Slováci, ale to se za cizinu až tolik nepočítá.

    Letos v souvislosti s festivalem probíhala jedna část mezinárodního kolokvia (He)Art Beats for Theatre, týkající se činoherního amatérského divadla a různých aspektů s ním spojených, ať už se týká hodnocení, kritiky, buducnosti ad. Tato odborná diskusní platforma ovšem zůstala spíše komorním projektem, protože jednotlivé díly se konaly sice denně, ale v době divadelních peak-hours.

    Diskuse

    Letos se vůbec hodně diskutovalo… Z rozborového semináře SČDO. Foto web SČDO

    Letos se vůbec hodně diskutovalo. Zkoušela se nová forma PC (tedy Problémového clubu), kde se nemluvilo o zhlédnutých představeních, ale o obecných tématech, která mohla představení inspirovat (adaptace literárních předloh pro jeviště, pojem katarze apod.). Jak se tato nová verze osvědčila, bude patrně nyní předmětem diskusí.  A byl tu i noční Klub rváčů, kde se naopak o představeních mluvilo pod moderátorským dohledem Jaromíra Hrušky. A nemůžeme zapomenout ani na rozborový seminář SČDO, letos pod taktovkou Hany Marvanové.  Jinými slovy, kdo chtěl diskutovat, měl šancí až až. Nicméně, mnozí účastníci festivalu, ať už členové hrajících souborů, či účastníci mnoha lákavých seminářů, dali spíše přednost besedám neformálním při víně a zpěvu v různých místech v srdci Hronova. I když počasí zrovna nepřálo, tato platforma tradičně fungovala až do rána bílého.

    WOW – semináře!

    Snad nejpopulárnější seminář tohoto roku, WOW seminář jevištních kouzel a technologií, vedl Janek Lesák. Foto JH

    Pokud mám v posledních letech říci největší zážitky z JH, pak jsou to většinou setkání s některými lektory seminářů. Je zajímavé, jak pestrou škálu tréninků nabízejí lidem, kteří sem (mnohdy desítky let) jezdí, ale i nováčkům. V letošním roce, konečně po covidových – hubených –  letech, byly semináře opět nabité, a jak bylo patrno ze závěrečných předváděček, účastníci rozhodně nelenošili. Jestliže některé události letošního festivalu probudily tradiční skryté problémy mezi Hronováky a návštěvníky festivalu, pak si troufám říci, že to vše šlo mimo seminaristy, kteří si naopak festival v seminaristických partách velmi užívali.  A troufám si říci, že lektoři – vesměs profesionálové různého ranku, od brněnské větve, rektora JAMU Petra Michálka a docenta Miroslava Ondry přes režiséry a dramaturgy jako Milan Schejbal z příbramského divadla, Boris Jedinák z DNZ, či odborníky na různé typy divadla – Veronika Vaculíková (pohyb), Jan Matásek (Hudba) či Nikola Orozovič (improvizace). A experiment byl i v této oblasti, totiž krátkodobý moderátorský kurz s ČT, či snad nejpopulárnější seminář tohoto roku, WOW seminář jevištních kouzel a technologií Janka Lesáka, kde se buď v jednotlivých dnech či v celém cyklu mohli dozvědět, jak vytvořit na divadle vizuální kouzla všeho druhu (od live cinema, přes umělou krev až k hologramu). A nezapomíná se ani na děti. Letos měly k dispozici dokonce dva tvůrčí semináře pro různé věkové kategorie (Cesta hrdiny a Pohádkový seminář). Troufám si říci, že tato vzdělávací část festivalu je jedinečná, smysluplná a vždy inspirativní. A přála bych všem, kdo o festivalu amatérského divadla mluví s lehkým despektem, zažít tu obdivuhodnou tvůrčí atmosféru, příliv energie. Zkrátka, nejlepší možný aktivní relax, což by vám bezpochyby dosvědčili lidé nejrůznějších věků a profesí, od doktorů, přes politiky, úředníky, ajťáky až třeba k učitelům a studentům.

    Představení všeho druhu

    Pohybová inscenace Valpuržina noc rave ZUŠ Mladá Boleslav byla inspirovaná Goethovým Faustem. Foto Ivo Mičkal

    Pokud jde o nabídku představení, bylo jich letos v hlavním programu kolem čtyřicítky a nejméně stejně i v off-programu v parku (přes den zaměřeného hlavně na děti, večer na lehkou alternativu nezávislých souborů a koncerty všeho druhu). Autoři, kteří se dočkali scénické verze svých textů v provedení vskutku rozmanitém, sahali od klasiků jako Molière a Shakespeare (Lakomec, Richard II.) či Goethe (Valpuržina noc rave) až po dnešní hvězdu Martina McDonagha (Mrzák inishmaanský, Pan Polštář). Z českých autorů bodovali autoři jako Zdeněk Jirotka a jeho Saturnin, ale i ti, jejichž díla se na profi jevišti dnes objevují jen sporadicky jako Oldřich Daněk (muzikál pro činoherce Jedno jaro v Paříži aneb Krvavá Henrietta Brněnského nezávislého Divadla Stodola ze Sivic a okolí) či satirická hra o šestici disidentů v jedné zemljance Pavla Kohouta (Sex nučického ochotnického spolku Žumpa). Výrazně se letos prosadily autorsky zpracované tituly spojené s eskymáckými mýty (Hana Voříšková: Nikdy naráz netrápí tě mráz a oblak komárů, Jarka Holasová a skupina Popcorn z ZUŠ F. A. Šporka Jaroměř: Svět je v rozpacích), ale i s mýty dalších národů, například Sumerů (D.R.E.D.: Totování). Do kolonky adaptací literárních děl můžeme začlenit i Mařku podle povídky Johanna Urzidila (divadlo Máj Praha) nebo Zdrhnout z Indie podle novely J. Pánka (Reverzní dveře Brno).

    Nejvíce ale samozřejmě těší díla zcela původní. Jsou to především výpovědi nejmladší generace z různých ZUŠ – Kolik nám zbývá Brambůrky Most, Koleje beze smyslu DS Stopa Liberec či Mý(í)STOPi(s) z Nového Města na Moravě, která nabízejí pohledy mladých tvůrců a aktérů na dnešní svět, vztahy a problémy v něm.

    Trvalkou hronovských festivalů je kladenský soubor V.A.D., který sem jezdí od roku 2001. Tentokrát dovezl inscenaci Nikoločava konfrontující legendu, její knižní a filmové zpracování, se skutečností kolem Nikoly Šuhaje. Foto Ivo Mičkal

    Mezinárodní rozměr, týkající se nejmladší generace, přinesla inscenace Cestovatelky, kterou vytvořilo trio mladých Ukrajinek, které docestovaly z planety Ukrajina na podivnou planetu Plzeň (vše se odehrává na půdorysu cestování Malého prince). Zábavnou výpravnou sci-fi pohádku plnou kouzel a futuristických předpovědí o soužití živých a umělých lidí Za pět minut dvanáct přivezl Suchdolský divadelní soubor SUD.  S původní komediálně duchařskou hrou přišel Teritoriální tyjátr a jeho autor a režisér Jiří Volák, který v inscenaci Družstvo Ďáblice glosuje z pohledu zombies z ďáblického hřbitova zmatenou historickou situaci kauzy (ne)mrtvého studenta v listopadu 1989. Do historie se vydal i Tomáš Hájek z Poniklé, který v titulu Nelkej, Čechie mapuje situaci kolem požáru Národního divadla a možná alternativní historie, kdyby situaci tehdy zachránil ponikelský hasičský sbor, to vše v kombinaci meotaru a živé animace ve spojení s vlastním kabaretiérským přístupem. Trvalkou hronovských festivalů je pak kladenský soubor V.A.D., který sem jezdí od roku 2001 a letos získal Cenu Pavla Dostála. Tentokrát nabídl titul Nikoločava konfrontující legendu, její knižní a filmové zpracování, se skutečností kolem Nikoly Šuhaje. Soubor, který vycházel ze své návštěvy vesnice Koločavy, mezi řádky ukázal, jak dnešní marketingové metody dokážou z legendy udělat bizarní kýč.

    Letem světem programem jsem samozřejmě nevyjmenovala vše, ale je třeba konstatovat, že všechny tituly si našly své příznivce (a ovšem i odpůrce).

    Staré zlaté časy?    

    Repro archiv

    Když se ohlédnu zpět za roky, po které jsem do Hronova v letní čas festivalu jezdila, neubráním se povzdechu, jak bývávalo kdysi. Je fakt, že mnohé se zlepšilo. Zdejší památeční místa jsou lépe označena, podařilo se zachovat starý mlýn prarodičů sourozenců Čapkových, ale pro turisty už město není příliš vstřícné. Ubytovací kapacity se snížily na minimum a naobědvat se zde v době mimo festival bude asi velký problém (v průběhu festivalu nabídku naštěstí doplňují stánky na náměstí). (Ne)vstřícnost Hronováků vůči festivalu je v průběhu let bohužel stále stejná. Nicméně je fajn, že je mezi námi vždy dostatek lidí, kteří jsou ochotni trávit dobu své dovolené v kontaktu s amatérským divadlem, ať už jde o tu nejstarší generaci, pamětníky 70+, střední generaci přes několikagenerační rodinné klany až po ty nejmladší, kteří zdejší festivalovou atmosféru teprve poznávají. Věřím, že mnozí z nich sem v dospělosti – pokud JH přetrvá – budou jezdit pravidelně.

    Douška na závěr

    Historicky čtvrtým ministrem kultury ČR, který přijel povzbudit Jiráskův Hronov (po Milanu Uhdem, Pavlu Dostálovi a Lubomíru Zaorálkovi) se letos stal úřadující ministr Martin Baxa, kterého – jak se zdá – divadlo opravdu zajímá, neboť je často k vidění i na jiných divadelních akcích. V příštím roce bude za jeho podpory podána žádost o zapsání českého amatérského divadla na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Tak snad to vyjde, a Jiráskův Hronov vydrží aspoň do stovky.

    ///

    Více o 93. JH 2023 na i-DN:

    Jiráskova Lucerna rozsvítí Hronov

    Owen Corey: Jsem duší klaun


    Komentáře k článku: Hronovské odlesky 2023

    1. Petra Richter Kohutová

      Avatar

      Dobrý den,
      jen drobné upřesnění – muzikál pro činoherce Jedno jaro v Paříži aneb Krvavá Henrieta nehrálo Úplně nahé divadlo, ale Divadlo Stodola Sivice.

      16.08.2023 (14.22), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. DN

      Avatar

      Děkujeme
      za upozornění. Opraveno. Za chybu se omlouváme.

      16.08.2023 (14.26), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Bohužel
      jsem letos na JH nebyl a budu rád, objeví-li se zde více reakcí a příspěvků reagujících na festivalové dění. Nejvíc by mě zajímal dopad a působení inscenací/performancí prošlých Šrámkovým Pískem, kde jsem pravidelně v porotě. Myslím, že všechny – konkrétně Valpuržina noc rave ZUŠ Mladá Bioleslav, Kolik nám zbejvá mosteckých Brambůrek, Nikdy naráz netrápí mě mráz a oblak z komárů Hany Voříškové a Totování D.R.E.D.u – ukazují pestrost a přístupy otevřeného, netradičního divadla v oblasti amatérského divadla u nás.
      Z recenzí zveřejněných na stránkách festivalu v letošním Zpravodaji se mi zdá, že autorky neviděly (nezaznamenaly) výrazný performativní posun Hany Voříškové a jejího autorského divadla, což je myslím velmi škoda, neb právě její performance je pro mne v letošní sezoně tím největším „klenotem“ českého performativního, objektového divadla i v rámci profesionálního divadla.
      A co se týká D.R.E.D.-u, o kterém se píše především v souvislosti s aférou, kterou vyvolalo jejich odpolední představení, je to typ divadla/performance, které bude vždy vzbuzovat emoce a stavět hranice, kam až divadlo může jít, či zda to, kam směřují a jak se prezentují, je ještě divadlo. Proto zřejmě výkřiky: „To není divadlo!“ Ale ono to divadlo, potažmo umění je. A vystavuje nás zkouškám naší otevřenosti a tolerance s takzvaně „jinými“, „nepřizpůsobivými“. A o to v něm podle mě jde nejvíc. Klade výzvy a otázky, jak se dokážeme zachovat v situacích, které jsou nám nepříjemné či se vymykají zavedenému řádu a zvyklostem. Věřím, že skandál, který jejich performance vyvolala, povede k větší citlivosti vůči menšinám a podivínům jak v rámci JH, tak divadla a lidí (včetně veřejně činných, kteří jsou nejodpovědnější) v naší společnosti obecně. Takové je myslím poučení, jež z účasti D.R.E.D.-u na JH (včetně svatby v druhém uvedení) plyne. Jsem rád, že jsme je (se mnou byli v porotě zpěvák a performer Petr Váša, pedagog a performer Tomáš Žižka a režisérka a herečka Zoja Mikotová) ze ŠP na JH vybrali.

      16.08.2023 (15.11), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,