Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Havel 80: Praha/Brno 2016 (No. 5)

    Ve středu vystoupil na jevišti Nové scény v rámci festivalu Pražské křižovatky nezávislý, skoro by se chtělo říct undergroundový rusko-italský soubor Teatro Di Capua s formálně i obsahově působivou inscenací Život za cara. Byl to zážitek ze silného divadla – podstatné téma, literárně objevná předloha, vrstevnatě zpracovaný text, dynamická režie, typicky ruské herectví – a vlastně i kontextu, v jakém soubor v Petrohradě působí.

    havel-praha-zivot-za-cara-poster

    V roce 2008 jej založil režisér a herec italsko-švýcarského původu Giuliano Di Capua (1971) s herečkou Ilonou Markarovovou. Oba jsou absolventy petrohradské Akademie dramatického umění. Juliano Di Capua žije v Petrohradu již – jak mi po představení prozradil 21 let, je dvojnásobným držitelem ceny Zlatá maska, za starší inscenaci Král Oidipus a loni právě za tu, co dovezl do Prahy. Ta mu zajistila i opětovný ziska aspoň minimálních grantových dotací – dřív to bylo 10.000 euro, nyní je to 6.000 euro. Zbytek si musí divadlo yvdělat hraním. Nemá vlastní prostor, hraje výhradně po petrohradských bytech, případně ve sklepích a na půdách. Vyjíždějí ale i mimo Rusko. Nejen nyní do Prahy, ale také do Švýcarska, Skotska, Francie, Polska nebo na Ukrajinu. V roce 2009 hráli i na festivalu Edinburgh Fringe, kde se jejich opera-tango Maria de Buenos Aires na hudbu Astora Piazzolly, v hlavní roli s argentinskou zpěvačkou Gabrielou Bergallo stala laureátem ceny Total Theatre Awards – The Best Physical and Visual Production а Musical Theater Matters Awards za nejlepší produkci.

    Hra Život za cara je napsána podle skutečných dopisů, odvolání, prohlášení, soudních projevů a pamětí účastníků hnutí Národní vůle. FOTO archiv souboru

    Hra Život za cara je napsána podle skutečných dopisů, odvolání, prohlášení, soudních projevů a pamětí účastníků hnutí Národní vůle. FOTO archiv souboru

    Hra Život za cara (název je silná ironie – je replikou názvu slavné opery Michaila Glinky, která je prostoupena duchem monarchismu) je napsána podle skutečných dopisů, odvolání, prohlášení, soudních projevů a pamětí účastníků hnutí Národní vůle, revoluční skupiny působící v Rusku v letech 1870–84, jež 13. března (podle tehdy v Rusku platného juliánského kalendáře 1. 3.) 1881 spáchala úspěšný atentát na cara Alexandra II., za což byla většina jejích členů včetně dvou žen (Sofie Perovské a Gesji Gelfmanové) mučena a popravena (Gelfmanová, jak se dozvíme i v představení, byla těhotná – nechali ji tedy porodit, dítě jí ale vzali a ona zemřela ve vězení o rok později). Právě z jejich textů, dopisů a prohlášení je velká část inscenace sestavená. Předcházejí jí ale dvě dlouhá entreé, v podstatě monology jakéhosi průvodce dějem, starého „mužika“ připomínajícího svými dlouhými bílými vlasy a vousy Lva Nikolajeviče Tolstého, Fjodora Michajlovič. Dostojevského či Alexandra Solženicyna. Myslím, že ne náhodou.

    Vpravo Andrej Žukov v roli starého "mužika" připomínajícího svými dlouhými bílými vlasy a vousy Lva Nikolajeviče Tolstého, Fjodora Michajlovič. Dostojevského či Alexandra Solženicyna. Myslím, že ne náhodou. FOTO archiv souboru

    Vpravo Andrej Žukov v roli starého „mužika“ připomínajícího svými dlouhými bílými vlasy a vousy Lva Nikolajeviče Tolstého, Fjodora Michajlovič. Dostojevského či Alexandra Solženicyna. Myslím, že ne náhodou. FOTO archiv souboru

    A právě dva dlouhé dopisy L. M. Tolstého čtené tímto hercem (jak jsem po představení zjistil, jde o přítele a občasného spolupracovníka divadla Andreje Žukova, jinak lékaře s aktivní praxí) z jeviště Nové scény představení uvádějí. První je z roku 1882 a nabádá následníka trůnu Alexandra III., aby atentátníky nepopravoval. Druhý je z roku 1902 a obdobným způsobem nabádá tehdejšího cara Mikuláše II., aby demokratizoval tehdejší režim. Oslovuj jej „Vážený bratře“ a ostře v něm kritizuje jeho politiku. V podstatě – hleděno dneškem – předvídá jeho pád i následující dění v Rusku. Právě na těchto analogiích s dneškem je inscenace Život za cara postavená, na paralely s tehdejší dobou poukazuje.

    Když Jezukov dopisy dočetl, vyzval sedící diváky, ať jej následují za oponu. Jelikož představení Teatro Di Capua se konají ve velmi komorních, často vysoce stísněných protorech, byla tato „pouť“ za oponu logická. Tam jsem se rozsadili na židle a malou tribunku, před námi replika malé místnosti, vlevo jakási stará fotokomora. Druhá část se odahrává právě v ní. Jezukov nám vypráví o tehdejší době, o atentátu na cara a o skupině anarchistů Народная воля (Svoboda lidu). Celý výstup zakončí citací z Dostojevského Deník spisovatele, ve kterém se zamýšlí nad tím, zda by udal teroristy a dochází k tomu, že ne, že „by nikdy nechtěl být považován za udavače“. Tento názor vyvolal mezi diváky polemické reakce (Já bych je šel nahlásit na policii, volal jeden). Vzpomněl jsem si na to o den později při debatě se spisovatelkou Světlanou Alexijevičovou, ale o tom až příště.

    Slyšíme i dopisy z vězení. FOTO archiv souboru

    Slyšíme i výslechy a obsahy dopisů z vězení. FOTO archiv souboru

    Teprve nyní začalo „regulérní“ představení. V pokojíku (na jehož stěně – pro přesnou připomínku doby, kdy se děj koná – visel plakát zvoucí na představení Libuše u příležitosti otevření pražského Národního divadla, samozřejmě je použitý pouze u nás) sedí čtveřice atentátníků, kteří v monolozích a dialozích uvažují o Rusku, diktatuře (typické dobové anarchisticko-socialistické vize) a své době, popisují atentát, slyšíme i obsahy dopisů, které píší z vězení. Je to emotivně působivá a intelektuálně vyzývavá mozaika setavená z přesných citací jejich textů, prohlášení, býzev a dokonce i výpovědí na policii. Je mezi nimi i Nikolaj Rysakov, který skupinu policii prozradil (jeho výslech hraný pouze sólově, kdy se ale jeho tělo prohýbá, jako by dostával rány a kopance, je jednou z nejpůsobivějších scén představení). Jde vlastně o komorní inscenaci, u nás formálně blízkou inscenacím brněnského Divadla U stolu či pražské Viole.

    Důležitou rekvizitou je vánoční stromek, který postavy během hraní strojí a na závěr na něm rozsvítí svíčky. FOTO archiv souboru

    Důležitou rekvizitou je vánoční stromek, který postavy během hraní strojí a na závěr na něm (a na stole i na zemi) rozsvítí svíčky. FOTO archiv souboru

    Rekvizity jsou jen ty nezbytné (avšak působivé – především vánoční stromek, který postavy během hraní strojí a na závěr na něm a na stole i na zemi rozsvítí svíčky – tento motiv je zřejmě pro tuto oblast velmi podstatný, obdobný motiv použilo ve své inscanaci i běloruské Svobodné divadlo), především stůl, židle, lampa nad stolem. Vše odehrají a také odzpívají (použití kytary a zpěvu trochu evokuje Vladimíra Vysockého, zřejmě je to v Rusku tradice) – skvělí – herci. Každý si vystaví vlastní charakter, odlišný od druhých. Jeden je intelektuálně pochybující, ale nadšený, zapálený revolucionář, další důsledný pragmatik, skeptik, který vědomě obětuje svůj život, jiný ztřeštěný, možná i psychicky narušení cholerik. Čtvrtou je Ilona Markarovová jako Gesja Gelfmanová. Jsou v ní prvky intelektuálky a punkerky, ne nepodobné Ulrice Meinhofové z RAF o zhruba sto let později (jež ostatně byla touto skupinou inspirovaná). Všichni přímo vzorově ilustrují, jak z původně humanistických ideálů je jejich fanatismus a dobové okolnosti donutí k extrémnímu činu – atentátu. Ten, kdo zabíjí, je vinný jen jestli souhlasí s vězením nebo provazem. Jestli zvolí vězení, zrazuje své přátele, řekl před popravou Nikolaj Rysakov… Velmi zajímavý je i osud Gelfmanové. Na její obranu vystoupila řada západoevropských literátů a intelektuálů (mj. Victor Hugo), od cara tehdy dostala milost, ale – jak se dozvíme – byla do roka „nenápadně“ a za velkých bolestí (porod byl zřejmě řízeně špatně veden) zabita. Její dítě jí bylo navíc po třech měsících odňato a také „za záhadných okolností“ do roka umřelo.

    Inscenace nedává řešení ani návod, jak se chovat. FOTO arrchiv souboru

    Inscenace nedává řešení ani návod, jak se chovat. FOTO arrchiv souboru

    Inscenace nedává řešení ani návod, jak se chovat. Ukazuje, kam může dojít společnost, kde vládne „samoděržaví“ (dnešními slovy diktatura), které nerespektuje – dnešními slovy – „základní lidská práva“. Jak řekl během produkce sám režisér Di Capua, v létě Putin prosadil „udavačský“ zákon přikazujcí každému, kdo by věděl o připravovaném trestném činu, jej nahlásit státní policii, jinak se stává spolupachatelem. Je to zákon, který platil za cara, v Rusku zrušen v roce 1905… Kdo se nepoučil z historie, vystavuje se nebezpečí, že se bude opakovat…

    Herci Života za cara. FOTO archiv soubru

    Herci Života za cara. FOTO archiv soubru

    Představení, které jsme zhlédli, bylo formálně vysoce kvalitní, promyšlené a propracované, obsahově podstatné, textově (intelektuálně) precizně zpracované, režijně i herecky přesně uchopené. Takové divadlo má smysl. Možná právě taková divadla a produkce – i tím, že jsou hrané v soukromých bytech, že jsou tak trochu vyvzdorované – dávají naději, že existuje ještě v Rusku síla, která může putinovskou nákazu imperátorstvím brzdit. Třeba jen tím, že zná a odráží minulost a vnímá a reflektuje přítomnost. Že ne všichni kráčejí jedním směrem. Když jsem se po představení Di Capuy ptal, proč v Rusku je a proč se nevrátí, řekl: Jel jsem tam realizovazt své sny o divadle. Tehdy vládla v Rusku naděje z demokratických změn a já se pokoušel na jejich realizaci podílet. Nemohu nyní své přátele, kteří mi pomáhali a stále pomáhají, opustit. Když je krize, neprchá se.

    ///

    Všechny díly reportáží z festivalu Pražské křižovatky a Málo bylo Havla!:

    Havel 80: Praha/Brno 2016 (No. 1)

    Havel 80: Praha/Brno 2016 (No. 2)

    Havel 80: Praha/Brno 2016 (No. 3)

    Havel 80: Praha/Brno 2016 (No. 4)

    Havel 80: Praha/Brno 2016 (No. 6)

    Havel 80: Praha/Brno 2016 (No. 7)

    Havel 80: Praha/Brno 2016 (No. 8)

    ///

    Více na i-DN:

    Tip – Málo bylo Havla!

    Tip 2 – Pražské křižovatky

     


    Komentáře k článku: Havel 80: Praha/Brno 2016 (No. 5)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,