Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Havel 80: Praha/Brno 2016 (No. 2)

    Mezinárodní divadelní festival věnovaný památce a odkazu Václava Havla Pražské křižovatky pokračoval ve středu nejprve podvečerní diskusí na téma projektu Divadla přistěhovalců (bohužel jsem se nemohl zúčastnit, ale pokusíme se sehnat více informací a napsat o projektu na i-DN či do DN zvlášť) a poté večerním představením Centra současného umění z ukrajinského Kyjeva Dakh nazvaným Sny o zapomenutých cestách.

    DakhaBrakha. FOTO archiv souboru

    DakhaBrakha. FOTO archiv souboru

    Ovšem o divadlo se v případě Ukrajinců a jejich Snů tentokrát nejednalo ani omylem. Asi způli naplněný sál Nové scény sledoval zhruba hodinový koncert tří hudebnic (a zpěvaček) a jednoho hudebníka (a zpěváka) scénicky nepříliš invenčně doplňovaný pohybovými posunky grupy dvaceti „hýbačů“ (deset dívek a deset mladíků – o tanečnících se rozhodně mluvit nedalo) po dvou rozesetých v deseti buňkách dvoupatrové lešenářské konstrukce. Nejprve na ni během jedné z písní pomalu jak zedníci vylezou, poté se v různých bílých kostýmech hýbou, tančí, líbají, do balónků cvrnkají a pak zase slezou, aby za čas v stříbřitých šatech jak z karnevalu opět na lešení šplhali. Současně je toto lešení neustále odkrýváno a zakrývano a jsou na ně (či na ony hýbače a jejich bílé okruží či míče) promítány různé ilustrační obrázky či filmové dotáčky charakterizující zřejmě obsahy písní (texty nejsou předkládány a ukrajinština je přece jen ruštině pro aspoň částečné podchycení vzdálená). Je to tak trochu psychedelie, esteticky vklíněná kamsi do disco přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Pro pamětníky připomenu LP skupiny Olympic Ulice. Asi tak nějak vypadala výtvarná část produkce.

    Jelikož jsem seděli v sále, kde léta hraje Laterna magika, nešlo nesrovnávat. FOTO archiv

    Jelikož jsme seděli v sále, kde léta hraje Laterna magika, nešlo nesrovnávat. FOTO archiv

    Jelikož jsme seděli v sále, kde léta hraje Laterna magika, nešlo nesrovnávat. A opravdu nešlo – byť pracovali s obdobnými technickými postupy prolínání filmového a reálného obrazu, nenabídli Ukrajinci ani špetku imaginace. A to nejen výtvarná část, ale i – jak už jsem předeslal – pohybová. Snad nikdy krom nějakých produkcí základních či mateřských škol jsem neviděl tak nenápadité pohyby a choreografie. Ono se ani o choreografiích mluvit nedá, jen o stínovaných situacích – svatba, společenský tanec, stojící ženy, objímající je muži, ženy s dítětem v náručí, polosvlečení muži, ženy v krojích apod.

    Naštěstí ale před lešením jsou na velkém pódiu, jako by šlo rockový band, rozloženi čtyři hudebníci v trochu komických lidových kostýmech s vysokými černými beranicemi na hlavách. FOTO archiv

    Naštěstí ale před lešením byli na velkém pódiu, jako by šlo o rockový band, rozloženi čtyři hudebníci v trochu komických lidových kostýmech s vysokými černými beranicemi na hlavách. FOTO archiv

    Naštěstí ale před lešením jsou na velkém pódiu, jako by šlo o rockový band, rozloženi hudebník a tři hudebnice v trochu komických lidových kostýmech s vysokými černými beranicemi na hlavách. A vedle nich jejich nástroje. Skupina DakhaBrakha. Je skvělá. Klidně by se obešla bez oněch vnějších omalovánek. Po celou dobu sedí na židlích mezi svými nátroji, které různě střídají, hrají a zpívají. Vlevo zpěvák a hráč na tahací harmoniku Marko Halanevych, vedle něj zpěvačky a hráčky na tabla, harmoniku a klávesové nástroje Olena Tsibulska a Iryna Kovalenko a úplně vpravo hráčka na cello (a též zpěvačka) Nina Garenetska. Bez přestávky hrají píseň za písní, většinou ukrajinské lidové, minimálně však jednou zřejmě umělou (neb anglicky zpívanou). Jsou to jakési halekačky, písně plné táhlé slovanské zpěvnosti, na plný (dvoj či troj)hlas také zpívané. Občas zpívá sám Halanevych, většina je ale postavena na ženském vokálu. Jakoby odněkud z pravoslavných poutí a polí a luk Ukrajiny. „Ve své originalitě fascinující hudba má jádro v ukrajinské hudební tradici a pravoslavné liturgii, do níž vstoupily globální rytmy a smyslné snění Igora Stravinského o Coco Chanel,“ napsal o nich specialista na world music Jiří Moravčík, když je v roce 2010 poprvé slyšel (zde).

    Nabízejí slovanskou dimenzi současné world music. FOTO archiv

    Nabízejí slovanskou dimenzi současné world music. FOTO archiv

    Při jejich poslechu si není možné nevybavit slavný bulharský chór Mystere des Voix Bulgares, v osmdesátých a devadesátých letech minulého století na Západě velmi populární. Nabízejí slovanskou dimenzi současné world music. Novou scénou se rozléhaly jejich zpěvy doprovázené téměř rockově cítěným folklórním hudebním doprovodem, jako bychom byli na koncertu Rolling Stones. Každý hlas i nástroj perfektně nazvučeny, každá proměna přesně připravena, filmové obrazy monumentální, přesně fázované, občas zachycující detail natočeného obrazu (obličej, tráva, mraky, narozené dítě…), občas celek. Vše fungovalo a znělo „jako na drátku“. Až moc. (Drahý) koncert na vývoz. Vycizelovaný do chladu sněhových královen.

    Vycizelovaná do chladu sněhových královen. FOTO archiv souboru

    Vycizelovaná do chladu sněhových královen. FOTO archiv souboru

    Tím se tito Ukrajinci trochu (nebo spíš hodně) z konceptu festivalu vyčleňovali. Jejich hudba je sice sympatickou cestou ke kořenům, ovšem jevištně až moc „krásnou“ a bezbolestnou, nostalgickou a navenek opulentní. Navíc onou výtvarně-pohybovou ambaláží kýčovitou. Myslím, že Pražské křižovatky by se měly profilovat přece jen více politicky podvratněji, umělecky razantněji. Tak jako většina akcí a hostů tohoto festivalu. Anebo špatně tento festival chápu?

    ///

    Všechny díly reportáží z festivalu Pražské křižovatky a Málo bylo Havla!:

    Havel 80: Praha/Brno 2016 (No. 1)

    Havel 80: Praha/Brno 2016 (No. 3)

    Havel 80: Praha/Brno 2016 (No. 4)

    Havel 80: Praha/Brno 2016 (No. 5)

    Havel 80: Praha/Brno 2016 (No. 6)

    Havel 80: Praha/Brno 2016 (No. 7)

    Havel 80: Praha/Brno 2016 (No. 8)

    ///

    Více na i-DN:

    Tip – Málo bylo Havla!

    Tip 2 – Pražské křižovatky

     


    Komentáře k článku: Havel 80: Praha/Brno 2016 (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,