Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Fragmenty z Hradce 2019 (No. 6)

    Jistě se divíte, že až nyní publikujeme poslední díl denních reportáží z letošního festivalu Divadlo evropských regionů v Hradci Králové. Jak to občas bývá, text se ve virtuálním prostředí zatoulal a až nedávné upozornění autorky nás k němu dovedlo. Věříme, že i tak je pro čtenáře i-DN zajímavý.

    red.

    Sprint s časem má vždy pouze jednoho vítěze. A člověk to není. Budiž mi proto omluvou, že se s poslední reflexí vracím k 25. ročníku DER až ve chvíli, kdy se stal uzavřenou historií.

    S festivalem jsem se loučila v běhu a letu. Program totiž připomněl řadu Čechoslováků, kteří v dobách nacistické a sovětské nadvlády reprezentovali na sportovních kláních vlast a v celosvětové konkurenci i Evropu. Na běžecké dráze ve Studiu Beseda se závodilo o Transky, body, vteřiny, což je divácký hit z repertoáru ostravského Divadla Petra Bezruče (autor textu a režisér Tomáš Dianiška je „úkaz“, jak pravil na předávání Cen kritiky za rok 2018 profesor Jan Císař). Teatr Ludowy z polského Krakova vzdal hold našim sportovcům inscenací povídek Oty Pavla Salto vzad. Hrálo se na domácí půdě, tedy hlavní scéně, kde jsem o den později finišovala Smoljakovou historickou fikcí Malý říjen z repertoáru Klicperova divadla. Sportu zdar!

    ///

    Pusťte Dianišku na bezručovský ansámbl, a máte hned několik kandidátů na příští Ceny kritiky. Tomáš Dianiška zrežíroval svou novou hru Transky, body, vteřiny bez veškerých – pro něj typických – provokativních úletů. Tragikomický životní příběh atletky Zdeny Koubkové je nahlížen s jemnou ironií, která z něj dělá drama antických rozměrů. V dětské soutěživosti, jdoucí nelítostně až na krev, nachází autor paralelu k rasové nenávisti a xenofobii ve společnosti po nástupu nacistické totality. Přímočará dětská krutost kontrastuje ve své nevinnosti s hrubým politickým nátlakem a v další rovině se střetávají ideály emancipace s mužským šovinismem. Vše je zabaleno do groteskních situací, nešetří se černočerným humorem. O to víc tak na pozadí příběhu rezonuje neustálá autorova výzva k toleranci.

    Dianiška zvážněl, což ovšem neznamená, že by si nedovolil vtípek v podobě odkazu na film Dirty Dancing, kdy „Zdena“ s vyrýsovanými svaly pod tílkem připomíná Patricka Swayzeho. Zdena Koubková (1913-1986) se totiž narodila s vývojovou vadou reprodukčních orgánů. Porodní bába prohlásila, že jde o holčičku, a ovlivnila tak výrazně osud budoucí světové rekordmanky v běhu na 80 a 800 m. O třicet šest let později se z členky československé ženské reprezentace stal Zděnek Koubek a všechny jeho/její sportovní úspěchy byly anulovány…

    Jakub Burýšek, herec maskulinní postavy a jasného znělého hlasu, má k jakékoli zženštilosti daleko. Foto Lukáš Horký

    Funkční scéna s pruhem tartanové dráhy, plechovými šatními skříňkami a prosklenou „vitrínou slávy“ se – řečeno slovy sportovních komentátorů – stává kolbištěm pro souboje a fauly. Na nerovný boj na pozadí blížící se dějinné katastrofy poukáže v prologu duo Voskovec a Werich písní Na shledanou v lepších časech. Paralela k osudu právě narozené židovky a „transky“ více než výmluvná. Kaleidoskop výstupů zachycuje rozhodující momenty ze života hrdinky až do jejího definitivního „přerodu“ v muže. Zdenina konfrontace s vlastní abnormalitou spěje od letmých náznaků k vypjatým momentům, kdy se tušení mění ve stále úpěnlivěji vytěsňovanou jistotu. Pravé pohlaví nadupané atletky je přitom od počátku přiznané. Jakub Burýšek, herec maskulinní postavy a jasného znělého hlasu, má k jakékoli zženštilosti daleko. Jeho hrdinka jedná v souladu se skautskou výchovou a sportovním duchem přímočaře a čestně, čímž se ještě zdůrazňuje tragická linka jejího osudu. Sbližování s mentálně postiženým Béďou, kterého bravurně ztvárnil Vojtěch Říha, probíhá v dojemně upřímné atmosféře. Ve scéně, kdy se Zdena s rašícími vousy nechá zatáhnout na rande s dívkou, cítíte její trýzeň z nečestného jednání až hmatatelně. Herec vede vnitřní dialog své postavy, aniž by vyřkl slovo. Zdenina rozpolcenost se tak zrcadlí ve výstupech a jednání ostatních. O myšlenkových pochodech a pocitech příliš svalnaté sportovkyně vypovídají její reakce na agresivitu, provokaci a výsměch ženské emancipaci. Herci (kromě Burýška) se střídají v několika více či méně epizodních rolích. Každá z postav má přitom do detailů propracované chování a pohybové rysy, a tak vám v paměti uvízne třeba i dirigent školního sboru (Milan Cimerák), elegán s pohyby hodnými hvězdy prvorepublikového hudebního nebe. Transky, body, vteřiny jsou zkrátka hereckým divadlem pod Dianiškovou taktovkou, v němž se pohnutý osud polozapomenuté osobnosti reflektuje v mnohem širším kontextu, než se na první pohled zdá.

    ///

    Polská inscenace Salto vzad krakovského Teatra Ludowego vzbuzovala už předem velkou zvědavost. Předloha hry, stejnojmenná povídka Oty Pavla o gymnastce Evě Bosákové z jeho sbírky Plná bedna šampaňského, rozhodně není natolik nosná, aby v dramatizaci Marty Giergielewicz vystačila na téměř dvouhodinové divadelní představení. Nakonec se ukázalo, že titul slouží komponovanému obsahu, jehož základ tvoří jiný Pavlův text, podstatně rozsáhlejší novela Pohádka o Raškovi. Postava Bosákové se sice nakonec na jevišti objevila, ovšem jen krátce a proto, aby v několika větách vylíčila historku s obávaným saltem vzad, které Bosáková skočila bez pomoci trenéra poprvé až na mistrovství světa.

    S Pavlovou poetikou postmoderní postup neladí. Foto archiv divadla

    Polští tvůrci vzdávají touto inscenací hold mistrovi české sportovní povídky Otu Pavlovi a několika československým vrcholovým sportovcům, k nimž patří manželé Zátopkovi či cyklisté Jan Veselý a Jan Kubr. Rozklíčovat podstatu výběru konkrétních sportovních veličin se mi však nepodařilo. Snad měl posloužit k vykreslení dobového koloritu. Zátopkovi byli členy komunisty politizovaného armádního sportovního klubu Dukla, naopak oba cyklisté si za odstoupení ze Závodu míru vykoledovali obvinění ze zrady národa a dělnické třídy.

    Režisér a choreograf Maćko Prusák několikrát sáhne i k hudebnímu divadlu, konkrétně muzikálu. Foto archiv divadla

    Režisér a choreograf Maćko Prusák nahlíží sportovní tematiku doby padesátých a šedesátých let prostřednictvím fyzického divadla. Tomuto přístupu nelze odepřít jistou logiku, nicméně výsledná interpretace je až příliš košatá. Režisér proložil činoherní scény pohybovými pasážemi, v nichž kombinuje pantomimu s moderním výrazovým tancem a několikrát sáhne i k hudebnímu divadlu, konkrétně muzikálu. Navíc sledováním titulků, byť třeba jen letmém, se divákova pozornost pochopitelně tříštila. Rozklíčovávat ještě logiku rozmáchlého inscenačního gesta bylo tak nad mé síly. Škoda, protože v mnoha aspektech je inscenace sympatickým počinem.

    Platformu pro převyprávění jedné etapy naší sportovní historie tvoří dobový interiér ospalé české hospody. Foto archiv divadla

    Platformu pro převyprávění jedné etapy naší sportovní historie spojené s genezí Raškovy skokanské kariéry, tvoří dobový interiér ospalé české hospody s patřičně neochotným vrchním. Hrabalovskou atmosféru utne projekce na obrovské obrazovce nad výčepním pultem. Ryby a zase ryby, hejna ryb. Spíš mořských než těch od Berounky a Sázavy. S Pavlovou poetikou, oslavující jak rybářskou vášeň, tak vytrvalou cestu sportovců k vítězství, postmoderní postup neladí. Tím spíš, že v komentářích z reproduktoru se citují autorovy texty plné originálních metafor a obdivného patosu, jeho proslulé oslavné ódy v próze. Inscenátoři se jim chvílemi zdařile přiblíží, například personifikací trojice havranů-posměváčků provázejících Rašku od prvních pokusů přes jeho první mezinárodní závod až na zimní olympijské hry v Grenoblu. Nebo postavou Pavouka, která k pohybové interpretaci přímo vybízí. Hravá představivost se snoubí s nadsázkou a po žánrově poněkud nerozhodném začátku následuje celkem slušný tah na branku, bohužel zakončený předčasnou katarzí.

    Na Raškův příběh se nalepí poněkud zbytečná dohra. Zařazení slovenské verze pop-songu skupiny ABBA Waterloo coby metafory Napoleonovy porážky (rozuměj pokoření Francie na poli sportovním), do něhož je zarámována Pohádka o Raškovi, vyvolalo v publiku spíš rozpaky. Navzdory poněkud rozhárané inscenační výpovědi ale inscenace podává jistý obraz vrcholového sportu, který odpovídá tehdejší situaci v mnoha zemích východního bloku. Obraz nadšení, bojovnosti a ideálů vzkvétajících navzdory totalitnímu režimu.

    ///

    Bezprostředně po skončení představení začal na Letní scéně hudební maraton úvodním energickým vstupem pravidelného hosta DER Factorial! Orchestra. Hradecký big band se skládá z rockové a dechové sekce, kláves a vokální trojice Zdeňka Borecká, Barbora Profousová, Martin Růža. Celé těleso se sotva vešlo na pódium. Lídr Růža (svého času představitel kněze v české verzi muzikálu Gérarda Presgurvica Romeo a Julie) toho využil k těsnému kontaktu s publikem. Především fanynky se držely jím „předepsané“ choreografie až do konce koncertu. A převzal ji i krakovský ansámbl.

    Po fyzicky náročném představení se herci shromáždili na balkoně Klicperáku a na chvíli se v euforii zmocnili polské vlajky z průčelí divadla, aby s ní zamávali nad hlavami hudebníků. Skoro to připomínalo mezinárodní filmový festival v Cannes roku 1968, kdy naši zástupci nové vlny, jdouce z mejdanu, šplhali na stožár pro vlajku československou. Ale zpět do Hradce.

    Factorial! Orchestra hraje převážně převzaté skladby (na playlistu byly známé pop-rockové a rockové „pecky“) v aranžích odpovídajících nástrojovému složení. Většinou tak jde o jazzové a funky variace na – například – Black Hole Sun grungeové kapely Soundgarden nebo Highway to hell rockových AC/DC. Tentokrát došlo i na ikonickou píseň Romana Dragouna Zdroj upravenou jako duet pro Martina Růžu a hostující zpěvačku Ivu Marešovou. Ale nebylo to zdaleka jediné překvapení večera. Hravé posuny v žánru má na svědomí umělecký vedoucí, trombonista, bubeník a skladatel Zdeněk Borecký, který na „domácím hřišti“ uvedl i vlastní skladbu Bach was DJENTleman, v níž se snoubí barokní harmonické postupy s rytmickou estetikou moderního metalu.

    ///

    O inscenaci domácího Klicperova divadla Malý říjen psala ve svém příspěvku na i-DN Tereza Šafářová, takže bych se pozastavila hlavně nad alarmujícím faktem, že „školní“ publikum evidentně nerozumělo některým narážkám. U Leninova trojnásobného opakování slov (vycházejícího z citátu učit se, učit se, učit se) by se to dalo pochopit, mezery ve znalostech se však evidentně týkají mnohem podstatnějších faktů z moderní historie. Snad i proto, že Smoljakova fikce, ač nese typické rysy cimrmanovského humoru, staví pointy na historických souvislostech o něco sofistikovaněji, méně okatě. A vyvozování souvislostí se bohužel dostatečně neučíme, neučíme, neučíme. Návod, jak vyhladověním lidu vyvolat sociální nespokojenost vedoucí k revoluci a převzetí moci, zazní naštěstí dostatečně polopaticky. A lehce při něm zamrazí… Hra Malý říjen funguje trochu jako barometr toho, kam jsme se od jejího prvního uvedení v Divadle Na zábradlí před deseti lety posunuli nejen my, ale celá Evropa.

    O tom ostatně vypovídá i dramaturgie 25. ročníku DER. Pokud bych měla na základě zhlédnutého zlomku uvedených inscenací bilancovat, jsou alarmující signály, upozorňující na všeobecně se vzmáhající radikalismus nepřehlédnutelné. Přibývá ale i produkcí, které reagují na vzestup individualismu a výdobytkům moderních technologií konkurují výsostně divadelními prostředky. Právě individuální prožitek silné katarze možná přivede diváky zpět do hledišť. Potěšující zprávou je, že přibývá tvůrců, kteří se dokáží popasovat s novodobou historií a dát ji do kontextu s aktuálním děním. Snaha a schopnost navázat smysluplný dialog – tak jsem vnímala oslavu čtvrtstoletí DER.

    Divadlo Petra Bezruče, Ostrava – Tomáš Dianiška: Transky, body, vteřiny. Režie Tomáš Dianiška, dramaturgie Kateřina Menclerová, scéna a kostýmy Lenka Odvárková, hudba Matej Štesko, hrají Jakub Burýšek, Pavla Gajdošíková, Markéta Matulová, Vojtěch Říha, Milan Cimerák, Vojtěch Johaník, Marie Křehlíková, Andrea Zatloukalová, Miroslav Kudela, Michal Weber. Premiéra 25. ledna 2019. Psáno z festivalového uvedení 26. června 2019 ve Studiu Beseda, Hradec Králové.

    Teatr Ludowy, Krakov, Polsko – Ota Pavel: Salto vzad (Salto w tył). Režie Maćko Prusak, scénář a adaptace Marta giergielewicz, scéna Andrzej Witkowski. Hrají Patrycja Durska, Weronika Kowalska, Beata Schimscheiner, Cezary Kołacz, Paweł Kumięga, Wojciech Lato, Maciej Namysło, Piotr Piecha, Karol Polak, Kajetan Wolniewicz. Premiéra 21. dubna 2018. Psáno z festivalového uvedení 26. května 2019 na hlavní scéně Klicperova divadla Hradec Králové.

    Klicperovo divadlo, Hradec Králové – Ladislav Smoljak: Malý říjen. Režie Šimon Caban, dramaturgie Jana Slouková, scéna Šimon Caban, kostýmy Simona Rybáková, hrají: František Staněk, Jan Vápeník, Filip Richtermoc, Jan Bílek, Helena Korejtková, Jakub Tvrdík, Zora Valchařová-Poulová, Kryštof Bartoš. Premiéra 18. května 2019. Psáno z festivalového uvedení 27. června 2019 na hlavní scéně Klicperova divadla, Hradec Králové.

    ///

    Více o inscenaci Transky, body, vteřiny na i-DN:

    Zápisy ze zlínských setkávání 2019 (No. 6)

    Pestrá paleta Dream Factory

    ///

    Více o festivalu Divadlo evropských regionů na i-DN:

    Divadlo evropských regionů


    Komentáře k článku: Fragmenty z Hradce 2019 (No. 6)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,