Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2024

ročník 33
20. 2. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy Reportáž Zahraničí

    Divadelní výlety Jana Grulicha (No. 15)

    Ve dnech 8. – 16. prosince loňského roku se ve starobylém Krakově konal 16. Mezinárodní divadelní festival Božská Komedie. Jde o již tradiční showcase nejlepších polských inscenací za uplynulý rok, mezinárodní je pouze festivalová porota.

    Antika jako horor

    Foto archiv festivalu

    Jako první se představila Vysoká divadelní škola Stanisława Wyspiańského z Krakova s klasickou antickou Aischylovou tragédií Oresteia v režii renomovaného režiséra střední generace Michała Zadary (nar. 1976). Tříhodinové představení bylo triptychem složeným ze všech tří částí předlohy – Agamemnón, Oběť na hrobě a Usmířené lítice (zde pod názvy Agamemnon, Ofiarnice/Obětnice a Łaskawe/Milostné) – proloženým dvěma přestávkami. Sedělo se ze dvou stran obdélníkového hlediště, jež bylo otevřené, bez jakýchkoli přidaných scénografických komponent (typický Brookův prázdný prostor). Pro rozlišení, kdo právě vstupuje na scénu, používali herci při příchodu na jeviště křídu, s níž napsali svá jména na jednu ze stěn sálu. Někteří protagonisté se v postavách střídali. Například Oresta či Klytaimnéstru (ale i pár dalších) hráli v různých částech inscenace různí představitelé. Výklad mýtu byl syrový, krutý, expresivně podávaný – příběh plně respektoval předlohu, dnešními slovy bychom napsali, že jsme sledovali „krvavou historii rodu Agamemnonova“. Do této atmosféry ovšem režisér vložil zvláštní, myslím si záměrný prvek – z hlediště se neustále ozýval smích. Nejvíc se smál sám režisér Zadara, který se až popadal za břicho. Za sebe – ač polsky umím dobře – jsem v textu ani v jevištním dění a interpretaci předlohy nenacházel k těmto projevům důvod. Původně jsem si myslel, že se směje spřátelené publikum, které bylo hojně zastoupeno, nebo jsem uvažoval, že smích je z úzkosti, ale nakonec jsem usoudil, že krvavá historie dramatu byla pro dnešní diváky až tak hororově přehnaná, že se jim jevila – podobně jako komiksové filmové „krváky“ – směšná. A že to režisér a možná i pár jím přizvaných „náhodných“ diváků tímto smíchem chtěli deklarovat. Ať tak či onak, inscenace vykazovala na poměry studentské produkce vysokou profesionalitu (od práce s prostorem, přes soudobé kostýmy, světla a zvukovou rovinu po herectví).

    Manipulátor Lupa

    V odlehlé Nové Huti v divadle Łaźnia Nowa se hrála inscenace Balkony, milostné písně v interpretaci ikony polské režie Krystiana Lupy a v provedení wrocławského divadla Teatr Polski w podziemniu, které vzniklo jako trucpodnik dnes po zásahu politických činitelů umělecky zdegenerovaného divadla Teatr Polski. Režisér si tak vystavěl vlastní soubor, což je pro něj typické.

    Prázdnému prostoru jeviště vévodily čtyři balkony po stranách. Foto archiv divadla /zde/

    Prázdnému prostoru rozlehlého jeviště vévodily čtyři balkony po stranách. Nad jeho střední částí sledovali diváci – dnes tak módní, u Lupy v posledních jeho inscenacích nezbytné – filmové dotáčky. V představení vystupovala řada herců spojených s původním Teatrem Polski, kde Lupa pracoval. Textově šlo o kompilaci Domu Bernardy Alby F. G. Lorky a románu Léto laureáta Nobelovy ceny J. M. Coetzeeho (v Lupově dramatizaci). Z Domu Bernardy Alby bylo zastoupeno několik tematických motivů, dalším byl vztah samotného autora s jinou ženou. Vše bylo zpracováno typickou režisérovou poetikou, tedy přehnaně pomalým tempem s důrazem na vizuální vnímání dění a vstupy filmového obrazu. Režisér ve svých posledních inscenacích už přímo – skrze zmíněné filmové dotáčky – do scénických obrazů a jevištního dění vstupuje. Zde stařeckým hlasem nesrozumitelně mumlal vlastní komentáře. Tyto jeho vstupy se mi v posledních jeho pracech jeví k nesnesení egoistické, manýristické a zbytečně extravagantní. Zabírají příliš velký časový prostor a jevištní dění nikam neposouvají. Na druhé straně je režisér věrný svému přístupu a stylu…

    A douška na konec: Lupa pohořel ve Švýcarsku, kde ho žaloval technický personál za diktátorské sklony při tvůrčí práci, takže premiéra jeho inscenace Mrožkových Emigrantů musela být v červnu loňského roku zrušena. /Více zde./ V Polsku to však neplatí. Lupa má ve svých osmdesáti letech kolem sebe oddaný tým, který mu vychází ve všem vstříc. (O tomto Lupově problému jsme psali v reportáži z loňského Avignonu v Dn 14/2023 – zde. Nakonec byla inscenace – původně připravovaná v Comédie de Genève – přesunuta do pařížského Odéon-Théâtre de l’Europe, kde ji Lupa koncem loňského roku dozkoušel, 13. ledna 2024 tam měla premiéru /zde/ a byla/je uváděna v sérii do 2. února – více zde – pozn. red.)

    Supermoderní divadelní dílo

    Postavu Eugeniusze Steinbarta hraje v inscenaci opravdový transmuž Edmund Krempiński. Foto HaWa

    Vrcholem letošního festivalu byla – z mého pohledu – inscenace současné hry tvůrčího týmu Jolanta Janiczak (nar. 1982, scénář) a Wiktor Rubin (nar. 1978, režie) Dobrze ułożony młodzieniec (Dobře zajištěný mladý muž) Teatru Nowy z Łodže. Šlo o příběh trans muže Eugeniusze Steinbarta (původně Eugenia Steinbart), který se ve třicátých létech v Łodži dopustil podvodu – ukradl občanku bratra a oženil se v kostele s ženou, za což byl v letech 1938-39 souzený. Za okupace Polska Němci v letech 1939 – 1945 se dal k nim, po válce byl opět – tentokrát za kolaboraci – souzený a dostal se do tábora nucených prací, kde jeho stopa končí. Tuto postavu hraje v inscenaci opravdový transmuž Edmund Krempiński. Jde o působivý jevištní tvar, otevřenou dialogickou formu s velkým množstvím výtvarných metafor a syrovou scénografií, které činí z této inscenace supermoderní divadelní dílo.

    Nevyužitá příležitost

    Slovutný krakovský Stary Teatr uvedl na festivalu inscenaci Joga, z které jsem však viděl jenom polovinu, protože se představení překrývalo s jiným v Nové Huti. Jednalo se o adaptaci stejnojmenného autobiografického románu z roku 2020 /více zde/ současného francouzského spisovatele a filmového režiséra Emmanuela Carrèrea (nar. 1957) v adaptaci a zpracování polsko-francouzské režisérky Anny Smolar (nar. 1980). Jde o jakousi psychiatrickou autobiografii, kdy se meditace o józe přechýlí v psychickou nerovnováhu ústřední postavy. Hrály hvězdy souboru, který je stále na vysoké úrovni. Orientovat se v tak složité textové struktuře bylo pro mne natolik náročné, že jsem – jak jsem předeslal v úvodu – o přestávce přešel na jinou produkci. Škoda, možná jde o velmi kvalitní předlohu a rozhodně dramaturgický počin, z něhož bylo možné vyzískat daleko víc než jen složitou naraci doprovázenou komplikovaně strukturovaným, nicméně ve výsledku nečitelným jevištním děním.

    Úvaha nad eutanázií

    A tak jsem se vydal do vzdálené Nové Huti, kde se hrála dramatizace v Polsku velmi úspěšné novely z roku 2021 /zde/ současného polského dramatika, prozaika a režiséra Mateusze Pakuły (nar. 1983) Jak nie zabiłem swojego ojca i jak bardzo tego żałuję (Jak jsem nezabil svého otce a jak moc toho lituju). Šlo o produkci domácího Divadla Nová Huť, režie i dramatizace se ujal sám autor. Čtyři muži v oblecích, dva z nich – autor a jeho bratr – komentovali umírání jejich otce, který po nich chtěl ukončit své utrpení, tedy požadoval eutanázii, ale jeden ze synů (autor) se k tomu neodhodlal. Otce hrál jeden herec, druhý všechny další postavy. Na jevišti ale byli i dva další herci, kteří deníkovou formou plnou naturalistických detailů popisovali a komentovali postupné otcovo umírání. Ač se mi délka představení – a především závěr – zdála příliš natahovaná, šlo o vážně míněnou úvahu nad smyslem eutanázie, která není v Polsku povolená (ostatně ani u nás), což dílu – novele i inscenaci – dodává silný společensko-náboženský etický rozměr otevírající diskusi na toto téma. Právě proto je novela v Polsku tak úspěšná a diskutovaná.

    O samotě a opuštěnosti

    Renomované divadlo z Varšavy, Teatr Powszechny, se festivalu účastnilo inscenací Melodrama, jejíž inspirací (spíše než předlohou) byla povídka tragicky v roce 1969 zesnulého polského spisovatele a filmového scenáristy Marka Hłaska (1934 – 1969) z roku 1956 Smyčka a ruku v ruce s ní (a asi ještě víc) i stejnojmenný psychologický film z roku 1957 režiséra Wojciecha J. Hase /zde/.

    Jak povídka, tak film jsou detailními studiemi alkoholické závislosti a jejích tragických následků. Ale ze samotné povídky i z filmu je v inscenaci minimum. Divák sleduje jakýsi nejmenovaný divadelní soubor, který připravuje – a současně natáčí – inscenaci Hłaskovy povídky a mezi herci a herečkami sledujeme různé závislosti na alkoholu. Režii měla Anna Smolar, která tak měla ne festivalu již druhou inscenaci. Scénu tvořila jakási realisticky vyvedená skála, zbytek zvládla světla a kouř. Hlavní „slovo“ mělo vysoce stylizované fyzické divadlo.

    Scénu tvořila jakási realisticky vyvedená skála, zbytek zvládla světla a kouř. Foto Magda Hueckel

    Na závěr hlavní hrdina – ve shodě s povídkou i filmem – umírá. Nikoli však oběšením, což se zřejmě tvůrcům jevilo příliš naturalistické, nevěrohodné. Dobově šlo totiž o přenos z padesátých let do současnosti, a to včetně témat (poukazování na genderové stereotypy). Postavy mluvily dnešním jazykem, používaly mobilní telefony a internet. Svým způsobem šlo o vysoce aktuální – divadelně i tematicky – inscenaci o samotě a opuštěnosti člověka v současném světě, a to i v okruhu přátel a spolupracovníků.

    Tradiční Luk Perceval

    Další den jsem šel opět na krakovský Stary Teatr, tentokrát na inscenaci O´Neillovy Cesty dlouhého dne do noci v režii a úpravě legendární evropské režisérské celebrity, Nizozemce Luka Percevala, jehož starší spolupráci se Starym Teatrem známe i u nás (3Sestry, festival Divadlo Plzeň 2021). Na jevišti se odrážely jen stíny postav na šedém pozadí, jinak nebylo na jevišti nic. Vyjma – pochopitelně – herců Romana Gancarczyka (Otec James), Małgorzaty Zawadské (Mary), Pauliny Kondrak (Cathleen), Łukasze Stawarczyka (Jamie) a Mikołaje Kubackého (Edmond). Kondrak četla i scénické poznámky. Bláznovství Mary bylo až příliš expresivní, přehnané. Totéž lze říci o scéně opilého otce a Edmonda. Navíc herci často jen šeptali, čímž komplikovali srozumitelnost i tak náročného textu. Výklad byl ovšem tradiční – rozpad jedné rodiny, kde závislost čili psychopatologie hraje primární roli -, takže kdo hru znal, orientoval se v ní bez problémů. Z toho, jak Percevala u nás známe (vedle již zmíněného dekomponovaného Čechova ještě dvanáctihodinovou produkci hamburského Deutsche Schauspielhaus Schlachten!, jež v roce 2000 hostovala v bývalé vysočanské tovární hale ČKD, a Shakespearova Othella v provedení Münchner Kammerspiele, který se v roce 2003 hrál ve Veletržním paláci, obě inscenace v rámci PDFNJ), se jednalo o ryze herecké divadlo bez výraznějšího režisérova inscenačního vkladu.

    Z Ferrante na Shakespeara

    V Komorním divadle místního Starého divadla se hrála jejich adaptace módní knihy Geniální přítelkyně italské spisovatelky Eleny Ferrante, zde v dramatizaci Małgorzaty Czerwień a režii Eweliny Marciniak. Je to jiná dramatizace než v Praze. Tentokrát dominoval motiv sexuálního násilí. Hrálo se ve výtvarně atraktivní scénografii Natalie Mleczak, barevností evokující šedesátá léta a využívající i točnu. Viděl jsem však opět jen první část představení (do přestávky), protože se překrývalo s představením Jana Klaty, které jsem rozhodně nechtěl minout.

    Po klatovsku šílená inscenace… Foto Jakub Wittchen

    To se hrálo opět v Nové Huti, ale tentokrát v divadle Teatr Ludowy. Jednalo se o Shakespearův Sen noci svatojánské Teatru Nowy z Poznaně. Scénu vytvořila dvorní režisérova scénografka a životní partnerka Justyna Łagowska. Inscenace je opravdu výstřední, plná projekcí. Naproti tomu relativně tradiční byla scéna řemeslníků, jež jako by vypadla z nějaké konverzační komedie. Přinášela jiný typ poetiky s ostatním děním nesouvisející. Na můj vkus byly některé kostýmy přehnaně výtvarně extravagantní, zejména Oberonův. Jiné ale byly syrové a ryzí. Především ústřední čtveřice vévodů, kteří navíc byli v mnoha scénách polonazí. Při soubojích používali elektrické pily a jezdili na motorkách. V závěrečné scéně probuzení ze sna visí všechny postavy za nohy hlavou dolů. Inscenace je velmi „divná“, formou nesourodá. Od konvenčního divadla přes skvělé inscenační nápady oživující známé výklady postav a situací po scény na hranici (či za ní) kýče. Zkrátka po klatovsku šílená.

    Oslava Ukrajiny

    Na závěr festivalu se hrálo ukrajinské provedení Mickiewiczových Dziadů v režii Maji Kleczewské a v podání divadla Narodowy Akademicki Teatr Dramatyczny im. Iwana Franki z Kyjeva. Samotná předloha ale byla především záminkou k oslavě Ukrajiny. Viděli a slyšeli jsme četné aktualizace na Putina a ukrajinského prezidenta Zelenského, ale abstraktní básnický text byl v mnoha místech zachován. Jednalo se víceméně o koláž z Dziadů doprovázenou zmiňovanými – především výtvarnými a interpretačními – aktualizacemi. Nejdříve jsme na velkém plátně nad jevištěm sledovali výstupy Konrada a dalších postav kolem něj, poté se dole v hledišti odehrávala jejich pijatika, opět přenášená na plátno. Po čase se Konrad vydrápal na jeviště a vedl dlouhý monolog. A nakonec byl mučený Rusy. V závěru nás herci vyhnali dolů na schody a do vstupního foyer, kde se odehrávaly výstupy ze scény v salonu. Zde představení skončilo.

    Přehlídka, která se odehrála již po volbách, jež přinesly do řad opoziční části polské společnosti velký optimismus, ukázala, že divadlo v Polsku si přes tlak bývalého režimu, který se odehrával po téměř celý loňský rok, zachovalo nezbytnou dávku vnitřní i vnější svobody. A já se navíc přesvědčil, že polské divadlo je stále ve výborné kondici.

    Zima 2023-24


    Komentáře k článku: Divadelní výlety Jana Grulicha (No. 15)

    1. Michal Zahálka

      Michal Zahálka

      Dobrý den,
      jenom bych chtěl doplnit k té Oresteie — ano, samozřejmě bylo na místě přítomno velice vstřícné, hodně studentské publikum, asi i proto, že se jednalo bohužel o derniéru evidentně oblíbené školní inscenace. Ale já jsem se hodně smál taky, a rozhodně jsem nebyl za tím účelem zjednaný. Zadarova inscenace s humorem pracovala, ale zcela v řádu textu, ukrutně vtipná (zejména v první části) byla díky tunám tragické ironie, a později taky díky komentáři k současné politice skrz interpretaci chóru. Pro mě to byl tedy ohromný zážitek, takhle současné, lehké, ale přitom o text opřené čtení antiky jsem dlouho neviděl.

      22.01.2024 (9.15), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Předpokládám, Michale,
      žes do Krakova – či do Polska – jel coby vyslanec festivalu Divadlo v Plzni. Už máš/máte představu, co pozvete? Dle textu a fotografií by mě zajímalo mnoho inscenací. Nejvíc asi Klata. Anebo Rubinův Dobře zajištěný mladý muž… Škoda že se o inscenaci od autora zas tak moc nedozvíme. A samozřejmě Lupa a Perceval, byť je pan Grulich k jejich pracem skeptický. Odhaduju, že jde spíše o generační pohled a nepochopení, obdobně jako u Tebou zmiňovaných krakovských studentů. Anebo u nás neznámá Anna Smolar?! Či někdo jinej?
      Sakra, musí to bejt těžký, vybírat. U nás tolik šťavnatejch lákadel není, a stejně se nezavděčíš.
      🙂

      22.01.2024 (19.51), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,