Divadelní svět bez hranic (No. 8)
Opulentní Faust slovinského režiséra Tomaže Pandura měl být jedním z velkolepých vrcholů festivalu. Co se týče výtvarné stránky a stylizace, určitě očekáváním dostál. Problém ovšem nastává u hereckých výkonů, především dvou ústředních rolí – Fausta (Igor Samobor) a Mefistofela (Branko Šturbej).
Faust Tomáže Pandura byl vizuálně velkolepý FOTO ARCHIV
Šturbejův Mefistofeles nabízí mnoho přesně stylizovaných pohybových momentů vřazujících postavu do stále populární a efektní kategorie temných, poťouchlých psychopatů. Úlisné úklony a poskoky jako vystřižené z Kubrickova Mechanického pomeranče sugerují tu správnou míru nevypočitatelnosti, jež baví a mrazí zároveň. Když ovšem dojde na pasáže, kde převládá text a pohybová partitura ustupuje do pozadí, ztrácí se i charisma a poutavost figury. Šturbej nedokáže do textu přenést stejné napětí a oscilování, jaké má jeho tělo.
Faust Igora Samobora, jako tradiční Mefistofelův protihráč, civilním projevem se Šturbejem kontrastuje. Stoickému a uměřenému akademikovi Heinrichovi rádi uvěříme nihilistický pocit, že už na tomto světě zažil vše. Méně uvěřitelná už ale je rozpolcenost, rozháranost a to, že se chce ze svého poklidu nechat nečím vytrhnout. Zcela jasně to ukazuje již rozsáhlý úvodní monolog, kdy Faust slovy sice odhaluje své nitro a pocity, ale představitel zůstává uzavřený.
Indiference postavy Fausta (a také indiferentnost vztahu diváka k postavě) se plně projevuje ve vztahu k Margaretě (Polona Juh). K fatálnímu zamilování, vášnivé sexualitě, ale i k jemné nevinné lásce má daleko, tak daleko, až se zdá, že milenci vedle sebe prostě jen existují, zcela nezávisle na tom druhém. Kvůli tomu také nevyzní scéna ve vězení, kterou končí první polovina a jíž probleskuje potenciál být vrcholem inscenace, leč tragický konec velkého vzplanutí se nemůže přijít, aniž by mu předcházel hřejivý žár.
Šturbejův Mefistofeles nabízí mnoho přesně stylizovaných pohybových momentů vřazujících postavu do stále populární a efektní kategorie temných, poťouchlých psychopatů FOTO ARCHIV
Druhá část inscenace vyznívá do ztracena. Rozjímání o utopii a lidském žití postrádá sílu. Režisér v mírných obměnách přináší znovu jeden z úvodních obrazů a lidské hledání tak uzavírá do nekonečného (dost možná i snového) kruhu, snad do mírně stoupavé spirály.
SNG Drama Ljubljana – Johann Wolfgang Goethe: Faust. Režie Tomaž Pandur, dramaturgie Livia Pandur, scénografie Sven Jonke, kostýmy Felype de Lima, projekce Dorijan Kolundžija, hudba Silence. Psáno z reprízy 30. května na festivalu Divadelní svět Brno.
///
Více na i-DN: Divadelní akcent na uprchlictví a dokument
…
Předchozí díly denních zpravodajství:
Divadelní svět bez hranic (No. 1)
Divadelní svět bez hranic (No. 2)
Divadelní svět bez hranic (No. 3)
Divadelní svět bez hranic (No. 4)
Divadelní svět bez hranic (No. 5)
Divadelní svět bez hranic (No. 6)
Divadelní svět bez hranic (No. 7)
Komentáře k článku: Divadelní svět bez hranic (No. 8)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
