Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž Zahraničí

    Cirkusový Montréal (No. 3)

    Po každém představení v rámci hlavního i doprovodných programů festivalu Montréal Complètement Cirque zaznělo otřepané: Lidem se to líbilo. Výrok vyprovokoval úvahy o libosti a nelibosti, kvalitě a hodnotách, dokonce až o dokonalosti. Co to vlastně znamená? Jaká jsou kritéria dokonalosti v novocirkusových produkcích? Palčivá otázka, obzvlášť je-li dokonalost občas vnímána až negativně jako sterilně precizní projev bez sebemenší osobní (lidské) účasti v bezchybně vymodelované formě. Nebo jako euforická adrenalinová jízda na horské dráze s dostatečně dlouhým dojezdem. Dají se i přesto najít hodnotící měřítka pozitivní „dokonalosti“ bez automatického skluzu k bravurně ovládnutému řemeslu a vyleštěné estetice?    

    Brave Space Montreal Completement Cirque. Foto: archiv festivalu

    Dokonalé nápady, obrazy, výkony a také dokonalé choreografie, hudební interpretace a další dokonalé roviny se v segmentech i větších celcích projevili téměř ve všech navštívených produkcích. Primárně jde o dokonalost subjektivní, vnímanou individuálně na základě interní komparace, erudice a asociací. Z prvních vět vyplývá, že dokonalost je tak možné nalézt v čemkoli (nebo aspoň téměř na čemkoli), je-li příležitost a vůle ji hledat. Příkladem této „dokonalosti“ by mohla být z určitého úhlu pohledu performance Brave Space (režie Shayna Swanson) amerického souboru Aloft, kterou charakterizovalo vytváření dalšího šapitó uvnitř cirkusového stanu a spolu s tím se jako by mimochodem artistky představovaly v cirkusových disciplínách. Akcentovaly téma odvahy a spolupráce, pracovaly s dokonalým časováním divácké participace, čímž pro mě zcela zhmotnily pojem zúčastněného pozorování. V určitých fázích, právě z mého pohledu přesných, vyzývaly k akci, která nevyžadovala ani nucenou sebeprezentaci na základě jejich požadavků, ani pasivní asistenci, ale naopak zcela věcnou pomoc při stavbě stanu, podepření čínské tyče či spolupodílet se na jiných výzvách. Nebyly „uniformně dokonalé“, ale své a osobité, s otevřeným a respektujícím postojem k sobě i ostatním.

    Hémisphère (Projet Sanctuaire). Foto: Benoit Z. Leroux

    Iluzi o dokonalé dokonalosti (záměrná multiplikace jako napříkad pleonasmus cukr nasladko) vyvolalo představení Hémisphère (Projet Sanctuaire), v obsazení s absolventy Národní cirkusové školy, kteří jsou sami o sobě v mnoha ohledech ztělesněním dokonalé techniky a perfektní formy, podobně jako studenti prestižních baletních škol. Výsledkem sledování bezchybně protažených končetin, přesných úchopů a vybroušených pozic, technicky náročných sestav na zemi a ve vzduchu na závěsném objektu, k tomu vždy v esteticky harmonickém prostředí za libozvuků osmičlenného hudebního doprovodu, bylo osobní utrmácené polobdění ze vstřícné snahy udržet v hledišti pozornost. Pohled se přeléval a všude na sebe upozorňovala virtuózní artistická dokonalost, a také tělesná unifikace a jednotně dokonalý způsob provedení prvků, kdy však rozeznat jednoho od druhého bylo téměř nemožné. Po zhruba třiceti minutách z celkové stopáže hodiny patnáct veškerá dokonalost začala splývat tak jako melodie ukolébavky. Nemálo skleslých hlav v okolních řadách mi dokonce vnuklo přirovnání představení k uspávací síle Rohypnolu.

    Sarabande. Foto: Vincent Schaub

    Francouzské představení Sarabande postavilo umění objektové manipulace do dialogu s interpretací klasického hudebního repertoáru (hudba Johanna Sebastiana Bacha, suity č. 1, 3 a 5 pro violoncello v procítěném provedení skladeb Noémi Boutin). Žonglér, přesněji balancér Jörg Müller do prostoru dynamicky nezasahoval, svou precizní akcí vytvářel jeho další rozměr. Tři jeho kinetické obrazy, les tableaux vivants, spojovalo téma vyvažování (ne)rovnováhy. (Sama pro sebe jsem si je potutelně nazvala: Bachelard (Plamen a svíce), Švamberk (noisemaker), Noemova archa.) V prvním Müller okamžitě uchvátil zcela stručnou a věcnou akcí, jako je zapálení svíčky škrtnutou sirkou. Naprosto originální úvod předznamenal koncentrovanou manipulaci se svíčkou umístěnou na konci dlouhé tyče. Své tělo podřizoval voskové svíci s mihotavým plamínkem, stával se pro ni plochou, jejím opěrným bodem, z něhož čněla a mírně se chvěla. Následující obraz povýšil pět zavěšených trubek na koncert kovových objektů komíhajících prázdnem, aby svými trajektoriemi a ruchovými stopami vytvářely zcela ojedinělé shluky a formace, nezřídka symetrické, proplétající se a vždy rytmické. Závěrečná balanční hra spojila oba performery na jedné ploše. Violoncellistka Boutin, stále usazená na svém deskovém ostrůvku se vznesla, neboť artista proměnil jindy statický, uzemněný objekt v houpačku. Scéna nejenže působila dokonale esteticky, navíc jako by rozsévala hudební tóny po celém divadle. Šlo svým způsobem o dokonalé dílo s velkým důrazem na detail. Paradoxně, představení Sarabande neuškodily ani prodlevy věnované instalaci nových pozic v prostoru nebo tiché doznívání akcí.

    Na závěr si neodpustím parafrázovat velmi známý Konfuciův výrok, jenž tvrdí, že je lepší diamant s kazem, než nejdokonalejší kámen.

    ///

    Cirkusový Montréal (No. 1)

    Cirkusový Montréal (No. 2)

    ///

    V příštím zápisníku z kanadské cirkusové metropole o genderu.

    Psáno z festivalu, který se konal v Montréalu od 6. do 16. července 2023.

    Výjezd byl realizován s podporou společnosti CIRQUEON a za finanční podpory Evropské unie.


    Komentáře k článku: Cirkusový Montréal (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,