Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Cirkopolis 2020 (No. 2.1)

    Stejně jako hodně dlouho používaná lopata časem zrezne, ohne se a zlomí, postihuje únava materiálu i umění. Znovu bych tedy připomněl řečnickou otázku S. d. Ch. z Knihy Tutáč – jak dlouho ještě bude nový cirkus nový? Festival Cirkopolis však na tuto jízlivost suverénně odpovídá, že jejich lopaty jsou pořád jako zbrusu nové. Například třetí den festivalu nabídl představení dvojice Claudel Doucet a Cooper Lee Smith Se Prendre, které se ukázalo být na poli dramatické akrobacie výjimečným počinem, jenž jako večerníček rozhazuje vyzývatelské rukavice do všech stran.

    Už jen myšlenkové spojení akrobacie a bytového divadla způsobuje vzrušující představy. Intimní prostor uzavřené domácnosti jako manéž? Omezená velikost nenabízí moc možností pro spektakulární výkony, přesto Se Prendre dech bere. Už jen tou nezvyklou blízkostí účinkujícího a diváka. Ten tak má možnost doslova zažívat fyzickou bolest spolu s ním, cítí jeho dech, dokonale vidí jeho grimasy. Nutno říct, že v tomto ohledu mají oba protagonisté drobné rezervy – prakticky po celou dobu, ať už měli vyjadřovat radost, smutek nebo agresi, stále se drželi jakéhosi nepřítomně melancholického výrazu.

    Syžet je vlastně až banálně jednoduchý – v bytě žijí dva mladí lidé a nechávají nahlédnout do svého soukromí. Do vzájemného sbližování, vášnivého zkoumání jednoho druhým, bezstarostnosti, kdy i všední den s tím druhým je erupcí lásky, ale i do postupného chladnutí vztahu, do hádek a výčitek, ignorance a vyhýbání se jeden druhému, až opět k setkání, tentokrát už ne v té slepé zamilovanosti, ale v hlubokém porozumění, oddanosti a vědomí spolehlivosti. Všechny tyto emoce dokážou oba performeři na ploše osmdesáti minut ztvárnit takřka beze slova. Jen v prvním pokoji, kde probíhá vzájemné oťukávání, sbližování, redukují v účinné zkratce měsíční námluvy na nezbytné minimum: jaké je tvoje číslo?, kouříš?, máš nějaké sourozence?, plaveš? atd. atp. Už během tohoto dialogu intenzivní pozemní akrobacií dodávají neosobním otázkám osobní, někdy palčivý, někdy rozkošný, a někdy dokonce i komediální obsah. Obzvlášť momenty, kdy mohutné tělo Lee Smithe naléhá na to křehké Doucet, působí nepatřičně, až směšně. Přesto jde o důležité sdělení v kontextu následujících scén. I v dalších pokojích a dalších situacích se totiž muž jeví jako ten, o nějž je pečováno, který je krmen jogurtem, který je sexuálně obsloužen v extrémně vypjaté scéně v ložnici, v níž tvůrci pracují s motivem orgasmu jako malé smrti symbolickým mumifikováním povlečením. Muž je zde zjevná síla fyzická, žena síla duševní, ačkoli Claudel Doucet je jistě fyzicky velmi zdatnou.

    Emoce střídá emoci dokonce i v nesnesitelně dlouhé scéně v kuchyni, v níž se zdánlivě nic neděje. Oba milenci jen naproti sobě sedí u stolu a (ne)hledí na sebe skrz neprůhlednou svítící krabici. Stejně jako spolu žijí lidé, kteří si už nemají co říct, vidí se, ale nevidí. Tvůrci Se Prendre to ale nevzdají, a nakonec v mikroprostoru koupelny, resp. jen vany, odtančí ke sblížení. To má svůj vrchol ulicích promrzlé Prahy, kam oba v plavkách z bytu utečou a div, že v přilehlém silničním provozu nezpůsobí kolaps.

    Kanadská dvojice svým představením konečně dokázala, že nový cirkus není jen přehlídka lidských schopností otravně retardovaná nějakým dějem. Ale že i akrobacie může děj vyprávět a být mu podřízena.

    ///

    Více o festivalu Cirkopolis na i-DN:

    Cirkopolis


    Komentáře k článku: Cirkopolis 2020 (No. 2.1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,