Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Akcent na historii (No. 3)

    Včera se na festivalu Akcent, který letos skloňuje slovo paměť všemi možnými způsoby, představila berlínská skupina She She Pop. Jejich inscenace Schubladen / Šuplíky otevírá na pozadí osobních zážitků šesti žen téma rozdílu východu a západu (a nejen německého). Skupina není českému publiku neznámá – v Praze již před dvěma lety uvedla inscenaci Testament a to dokonce dvakrát – v rámci Akcentu i Pražského divadelního festivalu německého jazyka.

    Tři ženy z východního a tři ze západního Německa vyprávějí o svém dětství a mládí, svých rodinách i láskách v rozdělené zemi. Sedí rozsazené ve dvojicích u třech stolů a kladou si vzájemně otázky. FOTO

    Tři ženy z východního a tři ze západního Německa vyprávějí o svém dětství a mládí, svých rodinách i láskách v rozdělené zemi. Sedí rozsazené ve dvojicích u třech stolů a kladou si vzájemně otázky. FOTO BENJAMIN KRIEG

    Tři ženy z východního a tři ze západního Německa vyprávějí o svém dětství a mládí, svých rodinách i láskách, knihách a seriálech v rozdělené zemi. Sedí rozsazené ve dvojicích u třech stolů a kladou si vzájemně otázky. Na první pohled poznáte, která je která. Nablýskané, učesané versus šedé a neučesané. Zdařile pracují se všeobecně zažitými a přijímanými stereotypy – např. na východě jsou ženy promiskuitní alkoholičky a umí rusky, naopak na západě ovládají angličtinu, jsou to přešlechtěné, rozmazlené slečinky, kterým za chvíli nebude růst ochlupení, protože se neustále depilují. Nesmí si ovšem najít muže z východu, to by mohlo dojít k velké katastrofě… Když však přijde řeč na krasobruslařku Katharinu Witt, všechny rozdíly a neshody se vytratí. Byla idolem (v rámci „korektnosti“ bych měla napsat – idolkou) všech dívek v Německu. Na pojízdných kancelářsky židlích si východ se západem podají ruce a předvedou piruety. Což je také nakonec nejakčnější výstup večera.

    Poznáte, která je z východu?

    Poznáte, která je z východu? FOTO BENJAMIN KRIEG

    Dvě hodiny se povětšinou nesou v rozmarném duchu, ženy konfrontují své zkušenosti s humorem. Nejčastěji se přetřásají otázky – co je emancipace a kapitalismus? Produkce je zábavná, i když se většinu času na diváky pouze valí proudy slov, občas si performerky pustí dobový šlágr. Tento „autobiografický výzkum“ je jistě jedinečný akcentem na ženské respodentky (předpokládám, že i pro pánskou část publika), je vtipný, víceméně nezatížený nostalgií a tragickými vyprávěnkami. Přesto se ke konci začne již sdělené opakovat a táhnout. Tvůrkyně se rozhodly, že vzpomínání neukončí pádem Berlínské zdi, ale povypráví i o změnách po roce 1989, a tak zase hovoří o svém začleňování, rozčarování, nových rozdílech, které našly. A najednou už je toho všeho přespříliš. Opět „nečekané“ odlišnosti a nedorozumění, které si však nyní mohou samy osahat.

    Krasobruselení na kancelářské židli. FOTO BENJAMIN  KRIEG

    Krasobruselení na kancelářské židli. FOTO BENJAMIN KRIEG

    Šuplíky jsou inscenace, která vás nutí porovnávat vlastní vzpomínky a zkušenosti s vyprávěným na jevišti. Přiznávám, já jsem spíše porovnávala vyprávěné s vyprávěným, snad proto jsem neměla pocit, že slyším něco nečekaného, nového, více osobního než kdykoli jindy. Neoslnil mě fakt, že to není fabulace, ale „životní pravda“. Možná to bylo až moc milé a laskavé – asi jako novější a pozdější Pelíšky. A především to bylo až moc ukecané! Ale pravda, takové ženy přeci jsou…


    Komentáře k článku: Akcent na historii (No. 3)

    1. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Nesouhlasím.
      Inscenace byla podle mne bohatou mnohovrstevnatou reportáží – názorným publicitickým divadlem – jež zkoumala a odkrývala vývoj německé vzájemnosti od 70. let minulého století po dnešek. Náramně vtipnou, přitom přesnou, jízlivou, ironickou. Pelíšky ani náhodou. Spíš – když už film – Sluneční ulice (r. Leander Haußmann, 1999) říznutá nějakým Formanem, třeba Konkursem či Taking Off. Ale jsou tam i vážněji cílené temné tóny obrovské skepse a deziluze po roce 1989. Bylo to skvělé – v nejlepším slova smyslu intelektuální – divadlo. Ostatně jako She She Pop i před dvěma lety.

      17.11.2013 (3.30), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,