Divadelní noviny > Festivaly

Akcent na angažovanost (No. 1)

Pražský festival dokumentárního divadla Akcent se letos koná potřinácté. Jeho historie je poměrně spletitá a nepřehledná (nultý ročník se konal 30. září – 2. října 2010 v Banské Bystrici a 4.–7. října 2010 v Praze jako česko-slovenský projekt, poté už jen v Praze s různou četností a přestávkami), psali jsme o ní mnohokrát, tak odkazuji ke starším textům v Dn nebo na iDN (např. zde). Letos se festival údajně koná naposledy v budově Na Poříčí 26, tedy v dosavadním sídle Divadla Archa, které od příštího roku mění ředitele. Zakladatele Divadla Archa Ondřeje Hraba a jeho tým vystřídá produkční a manažer Štěpán Kubišta (a jeho tým). Své vize, jak s prostorem naloží a co v něm bude, ještě oficiálně nepředložil, nicméně věřím, že festival typu Akcent by mu neměl být proti srsti a že se festival možná v těchto prostorách bude konat i nadále. Ovšem, kdo ví…

Festival je svým zaměřením na dokumentární a sociální divadlo důležitou součástí podzimního spektra pražských divadelních festivalů a bylo by škoda o něj přijít. Ovšem od svých počátků má problém s nevyhraněnou dramaturgií, což se projevuje i letos. Začal 11. října představením hamburského Thalia Theater Doghnuts, jež ale byla i součástí letošního PDFNJ (psali jsme o ní v rámci denních zpravodajství z PDFNJ – zde). Tematicky do okruhu dokumentárního (natož sociálního) divadla nezapadá a její zařazení – krom koprodukční spolupráce (tedy finanční participace) obou festivalů, což je samozřejmě sympatické – mi jasné vůbec není. Jde o regulérní současný dramatický text, vizi světa v (ne)daleké budoucnosti, podaný vysoce stylizovanou formou divadla, která obsahově a divadelními postupy nemá s dokumentárním divadlem pranic společného.

To čtvrteční a páteční inscenace Hotel Europa: Eastern Loves manželů Terezy Havlíčkové a Andrého Amália bylo přímo vzorovým příkladem doku-divadla. André Amálio je divadelním režisérem a hercem, který rozvinul svou práci v oblasti dokumentárního divadla, paměti, postkolonialismu a nedávné portugalské koloniální minulosti. Má doktorát z Roehampton University a magisterský titul z Goldsmiths, University of London. Přednášel divadelní režii a dokumentární divadlo na HAMU v Praze a v umělecké vysoké škole ESAD v portugalském Matosinhos. V současnosti přednáší na Universidade do Minho v Braze. Spolupracoval jako herec/performer/tanečník s mnoha režiséry. Tereza Havlíčková je původem česká tanečnice žijící nyní v Portugalsku. Absolvovala bakalářská studia tanečního divadla v Laban Center v Londýně a poté magisterská studia performing arts na University of London. Zajímá se o multidisciplinární zkoumání pohybu, textu a vizuálních forem a o využívání autobiografických prvků v divadle. Spolupracovala s řadou skupin a umělců (mj. jako produkční ve Spitfire Company – zde). Spolu s André Amáliem založila v roce 2015 divadelní společnost Hotel Europa. V Česku poprvé vystupovali v únoru 2016 v pražském Paláci Akropolis /zde/ a poté v červenci 2017, kdy se účastnili festivalu Nultý bod, v obou případech s inscenací Portugal is not a small country (více zde). V říjnu 2019 vystoupili v plzeňské Moving Station /zde/ a v Divadle Archa na Akcent festivalu v rámci platformy Creative Space Archa.lab, kde uvedli inscenaci Hotel Europa – Post-Colonial Loves. Letos v září se pak v  trutnovském kulturním centru UFFO prezentovali s inscenací zaměřenou „na význam lásky a vztahů v novodobých migračních vlnách“ – mladých lidí různých národností migrujících z a do Portugalska, Francie, Velké Británie, Itálie, Česka či dokonce Kolumbie – nazvanou Perfect Match. A nyní opět na festivalu Akcent, tentokrát s inscenací Eastern Loves o životech portugalských antifašistů a bojovníků za svobodu z bývalých kolonií, kteří žili a byli školeni v boji proti fašistické koloniální diktatuře v socialistických zemích východního bloku.

Havlíčková s Amáliem sesbírali řadu nahrávek pamětníků a pamětnic a jejich potomků (údajně 100 hodin) a prostudovali množství dobových dokumentů o vysokoškolských studijních pobytech Portugalců, tehdejších členů tamní ilegální komunistické strany či jejich dětí, a mladých lidí z různých částí Afriky (Mozambik, Kapverdské ostrovy, Guinea Bissau, Angola) v zemích tzv. „východního bloku“ (především v tehdejším ČSSR, NDR a Sovětského svazu) od šedesátých let po konec tisíciletí a sestavili z nich zběsilé pásmo příběhů, jež herci z různých částí světa a různých životních i hereckých zkušeností (Andreia Galvão, Beatrice Cordier, Jorge Cabral, Mbalango) včetně obou tvůrců Amália a Havlíčkové před diváky interpretují, průběžně doprovázeni audio- či video- nahrávkami, fotografiemi, živou či nahranou hudbou a prací s konkrétními předměty (kufry, šachy, různé dobové objekty).

Jsou to pozoruhodné osudy i náhledy na svět, velmi odlišné výchozí zkušenosti a důvody, proč se mladí lidé z těchto destinací ocitli na studiích v zemích východního bloku. Téměř všichni zde prožili milostná vzplanutí a vztahy, zažili více či méně skrývaný rasismus, někteří měli svatbu, narodily se jim děti… A všichni se – z různých důvodů – nakonec vrátili do svých rodných zemí a zavrhli komunismus či socialismus jako své politické postoje, s nimiž – všichni – do těchto zemí přijížděli. Ovšem ne všichni a ne zcela…

Nebudu zde vypisovat jednotlivé osudy, bylo jich hodně a bylo by to na dlouho. Snad nejvíc šokující byly příběhy mladých Afričanů studujících v NDR, kteří byli po pádu berlínské zdi (ale v některých případech i dřív, jakmile se zjistilo, že mají milenecký vztah s občankou NDR) v rychlosti odvezeni zpět do svých zemí, a to i když v Německu měli manželky, partnerky či dokonce děti, s kterými se už nikdy nesetkali a dnes o nich nic nevědí. Nebyli ani nijak ekonomicky zajištěni (byť jim to vláda bývalé NDR původně slibovala), a tak například dnes v Mozambiku každou středu rok demonstrují za svá práva a požadují po Německu kompenzaci, jíž se jim dodnes nedostalo.

Deprimující byla rasová přehlížení a dokonce útoky, kterým byli tito lidé v Německu, v Sovětském svazu i u nás vystavováni. Nebyly to ovšem jen tragické či depresivní situace a osudy, které v inscenaci zazněly. Vtipné byly jazykové kursy, jichž se studenti (snad vždy šlo o muže) účastnili, různé diskotéky, na něž nosili svá „západní“ LP (a tím byli žádaní), či zkušenosti s nákupy banánů nebo s československou spartakiádou, o níž mluvila a se všemi aktéry ve cvičebních úborech a za zvuků spartakiádní skladby tančila Havlíčková. Sympatické bylo, že se nesnažila postavy soudit a na konci dospěla k pochopení, že někdo může sovětský typ komunismu nepřijímat, odsuzovat, a přesto zůstat levicově orientovaným. A že s ním může i žít… A že bývalé komunistické země v určitých dobách v Portugalsku i v Africe velmi napomohly svržení tamních diktátorských či kolonizátorských režimů a ekonomicky (výstavbou elektráren, továren apod.) je pozvedly. Ovšem nastoupil jiný typ kolonialismu, jiné ujařmení.

Ač se lidé afrických zemí dnes orientují na jednu či druhou ideologickou stranu, je v těchto zemích stále bída, nevzdělanost, nefunkční zdravotní systém a nesvoboda. Co s tím, inscenace nenabízí ani nenaznačuje. V zásadě se tím – ke škodě dopadu – nezabývá. Jde jí vlastně jen o zveřejnění typologizovaných – vesměs milostných, rodinných – osudů dovezených mladých lidí z těchto oblastí na vysokoškolská studia do zemí bývalého východního bloku. Je to dost, nebo málo?

Inscenace tak bohatě naplňovala dokumentární rovinu, co se týká obsahu a informací. A vlastně i formy. Na jevišti bylo nepřeberné množství funkčních televizních obrazovek, na nichž bylo možné sledovat zpovědi pamětníků a pamětnic, případně dobové záběry. Problém však byl v nepřehlednosti a zahlcenosti informacemi, jež se na diváka hrnuly bez ladu a skladu jak nezastavitelná lavina utrhnuvší se z vysoké hory. Pozornost to ubíjelo, ba přebíjelo. Informace nebyly téměř strukturované (leda snad tematicky – důvody příjezdu, první zkušenosti, lásky, rasismus, vztahy, odjezdy…) a vlastně ani podložené jasnými, přesnými fakty (záhadná čtení dopisů okopírovaných z archivu Stasi). Místo, aby se tvůrci zaměřili jen na pár osudů, snažili se mapovat všechny a – s určitým nadhledem a humorem – říct všechno, čímž vznikl naprostý informační chaos. A ani podání jednotlivými performery a performerkami – včetně hlasově neškolené a nechtěně v některých fázích až komicky působící Havlíčkové – nebylo dotažené, herecky ani tanečně (pohybově) propracované, což informační šum a nepřehlednost znásobovalo. Inscenace tak působila jako polotovar, na kterém by se mělo ještě dramaturgicky, režijně i herecky pořádně zapracovat. Sesbíraný materiál je totiž nesmírně zajímavý a v mnoha ohledech nezmapovaný (vybavuje se mi snad jen nedávný dokument Černí Češi o namibijských dětech, které před listopadem 1989 vyrůstaly v Československu a po roce 1989 byly násilím repatriovány) a stálo by za to, aby se s ním seznámila i česká veřejnost.

Hotel Europa theatre company, Portugalsko – André Amálio a Tereza Havlíčková: Eastern Loves. Režie a dramaturgie: André Amálio a Tereza Havlíčková, asistent režie: Cheila Lima, světelný design a technická režie: Joaquim Madaíl, výprava: Ana Paula Rocha, pomocný výtvarník: Aurora dos Campos, hudebník: Mbalango. Hrají: Andreia Galvão, André Amálio, Beatrice Cordier, Jorge Cabral, Mbalango, Tereza Havlíčková. Výkonná produkce: Maria João Santos / Ana Lage / Ruana Carolina, foto z představení: Tom Dachs. Koprodukce: Culturgest (Lisabon, Portugalsko), Thêátre de la Ville (Paříž, Francie), euro-scene Festival (Lipsko, Německo), koprodukční rezidence: O Espaço do Tempo (Portugalsko), Armazém 22 (Portugalsko), euro-scene Festival (Německo), Passages Transfestival (Francie), Zero Point Festival (Česká republika) a Schloss Bröllin (Německo). Projekt je financovaný Fundo de Fomento Podpora kultury a internacionalizace República Portuguesa-Ministério da Cultura / DGArtes. Světová premiéra 4. listopadu 2021 na festivalu Euro-scene Leipzig /zde/, portugalská premiéra 10. února 2022 Grand Auditorium, Culturgest (Lisabon). Psáno z českého uvedení v Divadle Archa v rámci festivalu Akcent 17. listopadu 2023.

///

Více o letošním festivalu Akcent na iDN:

Festival Akcent: Buďte sví!

Analýzy a vize světa 2023 (No. 2)

…

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 18. listopadu 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Akcent na angažovanost (No. 1)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ