Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2024

ročník 33
14. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    Akcent na cenu života (No. 3)

    V tichu a tmě bzučí stroj. Zvuk vychází pravděpodobně z čehosi uprostřed jeviště. Tohle cosi překrývá zlatavý alobal, který ve tmě hází nepatrné odlesky. Bzučení stroje je čas. Běh času, kterému jsme zesílili hlasitost a můžeme teď slyšet, jak utíká. Ve tmě, v divadle, po několik minut. Čas našeho života je logicky a neodmyslitelně spjatý s naší rodinou. Jan Mocek se ve své inscenaci Fatherland zaměřil na sebe a svého otce, na jejich společný čas, cesty, směřování. Na momenty, kdy se jeden může stát druhým, kdy se sami v sobě odrážejí a kde se prolínají jejich osobnosti a cesty.

    Jan Mocek se představuje jako produkt devadesátých let, sídliště a konzumu a ptá se po tom, jak moc si jsou s otcem podobní, jaká budoucnost ho čeká a zda se jím nestal už dávno? Foto Adéla Vosičková

    Přikrytý stroj odhalí Jan Mocek mladší jako běžící pás.  V první části inscenace na něm běží sám, nejprve v tichu několik minut, dokud samotná metafora ubíhajícího života nezačne být příliš banální.  Velmi trefným načasováním poruší setrvačný běh pouhým přidáním kamery, která ho živě snímá na plátno za ním. Tam se však jeho obraz rozbíhá ještě dál, v promítání se zrcadlí víckrát za sebou, jako by v plátně bylo umístěné zrcadlo. Zanechává tak za svým odrazem minulost, která ho však ve stejném tempu stále dobíhá.

    V průběhu setrvačného pohybu spustí Mocek svůj první monolog. Představuje se jako produkt devadesátých let, jako produkt sídliště, produkt konzumu atd. Čím rychleji běží, tím víc se ve svých slovech plete, motá je dohromady – přestává si uvědomovat, kým se stal. Pás rychlost zpomalí, Mocek už jen jde. Popisuje, jak bude asi vypadat přibližně za třicet let. Popisuje ochabující kůži, řídnoucí vlasy, i svůj osobní život. Popisuje svého otce. Vznáší tím otázku především sám pro sebe. Jak moc jsou si s otcem podobní, jaká budoucnost ho čeká, nestal se jím už dávno? Plátno za ním se zvedá a zády k němu šlape na druhém běžícím pásu jeho otec.

    Plátno za Mockem se zvedá a zády k němu šlape na druhém běžícím pásu jeho otec. Nyní běží spolu ve stejném tempu, ale zároveň spolu i komunikují a vyměňují si určitou, ať už jakkoliv podobnou, energii. Foto Adéla Vosičková

    V další části představení existenciální otázku převáží vztah otce a syna. Společně sice přenášejí pásy a ve stejném tempu na nich běhají, ale zároveň spolu komunikují, vyměňují si určitou, ať už jakkoliv podobnou, energii. Šeptají jako při divadelní zkoušce, kam co přenesou nebo umístí, zkoumají, jak mají podobná těla a pohyby. Reflektují se navzájem, hledají se sami v sobě, ale zároveň zůstávají dvěma neoddělitelnými jedinci, otcem a synem. Jejich diferenci posílí otcův monolog o běžkařském závodu (Vasův běh), kterého se pravidelně účastní. V publiku se ozývá smích, civilní projev Jana Mocka staršího je v současném divadle nevídaný. Nesnaží se nic sdělit, nic velkého předat, ale dokáže na jevišti existovat s překvapivou samozřejmostí a bytostností.

    Podobně působí i jeho dialog se synem, který vedou v odpočinkové pauze po běhu. Oba drží v ruce plnou lahev vody, z níž střídavě pijí a střídavě ji rozlévají po zemi, přitom se spontánně baví o barvě fasády paneláku, ve kterém otec bydlí. Nenucenost se vytratí až v momentě, kdy se obejmou a otec najednou nechce syna pustit. Jednoduché gesto se změní v zápas syna vymanit se z otcova sevření, což je sice poměrně ilustrativní a zřejmé doslovení tématu, ale přirozené pnutí mezi rodinnými příslušníky a samozřejmost, s jakou jednají, divákovy pochybnosti vyváží.

    Zápas otce a syna je sice poměrně ilustrativní a zřejmé doslovení tématu, ale přirozené pnutí mezi rodinnými příslušníky a samozřejmost, s jakou jednají, divákovy pochybnosti vyváží. Foto Adéla Vosičková

    Mockova inscenace je určitým způsobem uzavřená sama do sebe. Vyvolává otázky ohledně rodiny – jak se k ní vztahujeme, co je nám díky ní předurčené a zda se stáváme našimi rodiči –, ale zůstává velmi osobní a semknutá v rodině jiné, nám neznámé. Můj osobní zážitek to však nenarušilo, jelikož jsem ji chápala mnohem více jako potřebu určité osobní reflexe, které nemá příliš velkou ambici diváka nějak zásadně ovlivnit, ale spíše mu nabídnout možnosti k zamyšlení.

    Divadlo Archa – Jan Mocek: FatherlandKoncept, režie: Jan Mocek, hrají: Jan Mocek, Jan Mocek, umělecká spolupráce: Irina Andreeva, Sodja Lotker, Anna Benháková, světla: David Prokopič, Ondřej Kyncl, zvuk: Matouš Hekela, technická spolupráce: Milan Kyproň, produkce: SixHouses, Táňa Švehlová, koprodukce: 4+4 dny v pohybu, Divadlo Archa. Premiéra 9. 10. 2018. Psáno z představení 19. 11. v rámci festivalu Akcent.

    ///

    Více o festivalu Akcent na i-DN:

    Akcent


    Komentáře k článku: Akcent na cenu života (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,