Krysař

Festival zahájila inscenace Daniely Špinar, která pro Divadlo Petra Bezruče zdramatizovala a nastudovala novelu Viktora Dyka Krysař. Režisérka rozehrála příběh v arénovém uspořádání hlediště, za jejíž výtvarnou podobou stojí Adéla Szturcová, díky čemuž se diváci stali coby občané města Hameln součástí děje.

Za hlavní slabinu nabídnuté verze považuji srozumitelnost pro diváka neznalého předlohy. Nejsem si jistý, zda lidé po zhlédnutí inscenace odcházejí s jasnou představou, o čem se hodinu a půl hrálo. K přehlednosti nepřispívá množství vnějších efektů, jimiž Špinar inscenaci zaplnila. Celek sice působí moderně, má patřičnou dynamiku, ale zároveň z něj mizí či se upozaďují důležitá témata novely, mezi něž patří například kritika maloměšťáctví a síla bezbřehé lásky. Režie totiž klade důraz především na formu.

Poučenějšího diváka může naopak i přes výše uvedené režisérčina zvolená koncepce strhnout. Prolínání výtvarné, hudební, a především herecké složky má nezpochybnitelnou emoční sílu. Ačkoli se stále domnívám, že Dykova látka není pro divadelní adaptaci ideální, uvedení v Divadle Petra Bezruče dává smysl hlavně díky skvěle sehranému souboru, který se umí naladit na nejrůznější režijní poetiky, a to není vůbec snadné ani samozřejmé. Z velmi vyrovnaných výkonů bych vyzdvihl Naďu Melkovou v roli Agnes, Mariána Chalányho v titulní roli Krysaře, a především Jáchyma Kučeru, jenž fyzicky náročnou, i když režijně rozporuplně uchopenou, postavu prosťáčka Seppa ztvárnil s maximálním nasazením. Oceňuji taktéž originálně pojatý závěr, kdy jsou do děje nenásilně zapojeni i diváci. Z důvodu možného vyzrazení pointy by však nebylo vhodné se o něm podrobněji rozepisovat.

Soumrak nad krajinou 

Černá komedie či chcete-li rodinné drama jednoho z nejhranějších současných německých dramatiků Maria von Mayenburga Soumrak nad krajinou se obvykle uvádí v komorním prostoru Divadla „12“. Občas se však přesune i do historické budovy Divadla Antonína Dvořáka, což byl i festivalový případ. Hra, která měla českou premiéru v ne příliš zdařilé inscenaci Aminaty Keity v brněnském Divadle Reduta pod názvem Noční krajina, se v Ostravě dočkala druhého profesionálního nastudování (před premiérou má v Divadle Verze inscenace Davida Prachaře pod názvem Dědictví). Režie se ujal umělecký šéf Činohry Národního divadla moravskoslezského Vojtěch Štěpánek.

Hra sleduje sourozence Nikolu (Sabina Muchová) a Filipa (Vojtěch Johaník), kteří spolu se svými protějšky přijíždějí do domu nedávno zesnulého otce, aby zde vypořádali pozůstalost. Na půdě objeví ukrytý obraz krajiny s kostelem a zapadajícím sluncem se signaturou malíře A. Hitlera… V ten moment se mezi postavami rozhoří slovní přestřelka otevírající otázky etiky a morálky, jejichž platnost rozhodně nemá omezenou dobu trvanlivosti.

Ačkoli jde obecně o nadnárodní témata dotýkající se každé společnosti, Mayenburgův důraz na vyrovnávání se Němců s válečnou minulostí působí v českém prostředí trochu kontraproduktivně. Možná i proto je v případě textu nutné zvolit zřetelný režijní výklad, což se jak v Ostravě, tak kdysi v Brně ne zcela podařilo. Inscenace Vojtěcha Štěpánka se tříští do jednotlivých situací, některé scény se nesou v groteskní stylizaci, vzápětí však inscenace sklouzne k psychologickému herectví.

Zaujme především Petra Kocmanová jako „Židovka“ Judita, ačkoli byl na dané repríze její výkon poznamenán velmi častými přeřeky. To však nemění nic na tom, že se právě ona a Robert Finta coby Fabián poetice textu dle mého názoru přibližují přesněji než Vojtěch Johaník a Sabina Muchová v rolích sourozenců, jejichž přístup k postavám je až příliš realistický. Mnohem poutavěji se pracuje s figurami obchodníka s uměním v civilním podání Petra Housky a bezcharakterní znalkyně umění Kateřiny Breiské. Právě díky nim inscenace získává větší přesah.

Za problematické pak považuji dvojité zakončení inscenace, což mohlo být způsobeno pouze konkrétní reprízou a opožděným spuštěním dotáčky (těžko říct, zda šlo o režijní záměr či pochybení technika), nicméně takto pojatý závěr vzbudil rozpaky, a to nejen u publika, které netušilo, jestli a kdy jde o konec představení a má začít tleskat…

Perníkář

Závěr prvního festivalového dne patřil Studiu G a monodramatu Perníkář, v němž se představil čerstvý držitel Ceny Thálie Petr Panzenberger. Režisérem a autorem dramatizace knihy Petra Motýla Perníková chaloupka, vyprávějící skutečný příběh havířského narkomana a vařiče pervitinu Romana Pechy, je Vojtěch Štěpánek, jenž také vybral hudbu a pracoval na výtvarné složce inscenace.

Monodrama stojí na výkonu Petra Panzenbergera, který na sebe dokáže od prvního momentu strhnout pozornost. Pechův příběh podává s naprostou lehkostí, jeho gesta, mimika, práce s hlasem jsou přesně natimované. Navíc výtečně ztvárňuje spoustu dalších postav, jež dokáže suverénně odlišit, díky čemuž se do inscenace dostává i humor. K nepřehlédnutelným pozitivům nastudování Perníkáře patří fakt, že se zdráhá jakkoli moralizovat. Prostě jen divákům poskytuje možnost nahlédnout do života jednoho muže, který se během své cesty potkal s drogami, jež na nějaký čas jeho bytí fatálně poznamenaly.