Ako vnímate svoje postavenie ako ženy-herečky v rámci Činohry MDO? Máte pocit, že ste vo svojej práci dostatočne podporovaná a oceňovaná?

Povolání herečka vnímám jako jistý druh poslání. Není to jenom zaměstnání, je to způsob, jak obdarovávat sebe i ostatní. Je to styl života, který žijete a naplňuje vás štěstím. Samozřejmě, pokud jste si toto povolání vybrala správně a život bez jeviště si neumíte, ani nechcete představit. V našem divadle se cítím dobře, uznání proto cítím v každé roli, kterou dostanu. Potlesk je dar, kterého si vážím. Uznání od diváků též naplňuje a hladí... Ale já hraju především pro své vnitřní štěstí a spokojenost. Nečekám, že mě budou pořád plácat po rameni. Svoji práci jednoduše miluji a dělám ji nejlíp, jak to jenom jde.

Takže nemáte žiadne nepríjemné skúsenosti s nedostatočne rodovo citlivým prístupom vo vašom domovskom divadle?

Neříkám, že jsem tam nezažila období, kdy jsem na to, že jsem žena –  herečka a ne muž –  herec, spíš nedoplácela. To ale nesouviselo s vedením divadla, ale s egem jednoho muže –  režiséra, který nebyl ani gentleman, ani autorita.

Ľutovali ste v dôsledku toho, že ste si vybrali práve herecké povolanie?

Občas mám spoustu pochybností o tom, jestli jsem dost dobrá, jestli jsem pro roli udělala vše... Nebo jestli umím dostatečně partneřit, jsem schopná přijímat, zpracovat, reagovat a vysílat tu správnou energii zpátky. To je ale přirozené. A to, že se na tyhle věci –  po téměř dvaceti letech na jevišti, dál ptám, je pravděpodobně znakem toho, že jsem se rozhodla správně. Že to pro mě pořád není rutina a že tvořím...

Aké najťažšie herecké výzvy máte za sebou?

Nejtěžší herecké výzvy jsou ty, které vás vymáchají ve vodách, kterými neplujete každý den. Někdy jde spíš o vytvoření figur, na které člověk nemá před divákem tolik času. Musí být totiž hned zřetelné, jasné, pochopitelné a zapamatovatelné, jinak se můžou stát nejslabším článkem ve stroji. Z velkých rolí to v posledních letech byla Marcia z Natěrače, protože počet jejích střihů v myšlení a v chování předběhne jen máloco (smích). Taky to byla Matka v Dceřině kletbě, kvůli ponoření se do charakteru a emocí, které jsem předtím na jevišti nezažila. A z těch malých rolí to byl třeba devadesátiletý Pierre z Manon Lescaut. Tenhle dědek mě potrápil docela dost, než jsem ho konečně chytila „za pačesy“ (smích).

Máte skúsenosti s nejakou formou diskriminácie?  Ktoré mohly byť ovplyvnené tým, že ste žena?

Když jsem začínala, znamenalo to být pro jeviště dostatečně krásná a sexy. Takhle se vybíralo na přijímačkách do hereckých škol i na konkurzech do divadel. Každá z nás se snažila být nejlepší, ale taky nejpřitažlivější. Hodně to ale poškozovalo sebevědomí žen a vnímání vlastní hodnoty. Zažila jsem to, samozřejmě. Každá herečka v mém věku to  zažila. Dodnes je mi  líto talentovaných žen, které opustili tenhle obor kvůli poruchám příjmu potravy... Jsem ráda, že v tomto ohledu se situace  hodně posunula a pořád posouvá. Na kráse a proporcích už přestává tolik záležet. Věřím, že to nakonec zcela zmizí!

Mali ste niekedy dojem, že vás nejaký režisér obral o sebavedomie? Cítili ste, že to mohlo byť taktiež rodovo podmienené?

Někdy je chvilková ztráta hereckého sebevědomí cestou, jak objevit něco, co v pohodové atmosféře neobjevíte. Svým způsobem pracuji pod tlakem ráda. Musí to být ale režisér, kterému plně důvěřuji a vím, že to nedělá kvůli šikaně. Ale kvůli tomu, že věří, že ze mě vydoluje to nejlepší. Není v tom neúcta, ale tah na branku. Tohle se mi stalo už několikrát, nicméně za taková zkoušení jsem ve výsledku nejvděčnější.

Ako vnímate vaše herecké kolegyne z Činohry MDO? Pocítili ste už, že sa zvyknete vzájomne často porovnávať alebo sa naopak každá z vás snaží byť autonómnou osobnosťou?

Své herecké kolegyně plně respektuji. U každé z nich vnímám osobitý talent a náboj. Každá z nás je jiná, asi proto jsme se potkaly na jednom jevišti. Největší výhrou je barevnost, kterou rolím poskytujeme. Moc ráda sleduji, jak řeší své herecké výzvy, a jak k nim přistupují. Nikdy jsem se nesnažila hrát jako NĚKDO. Jsem si vědoma své síly. Mou největší radostí je svoji část zapracovat do celku tak, aby se stala plastickou a kompatibilní se všemi ostatními.

V rámci vášho aktuálneho repertoáru v Činohre MDO ste ma najviac zaujali v Kytici. V balade Dceřina kletba stvárňujete emocionálne hlboko poznačenú postavu matky, ktorej dcéra potratila dieťa. Ako sa vám tvorila táto postava? V čom je vám ako žene blízka a v čom ste s ňou naopak rozdielna?

Matka v Kytici je mou první matkou dospělé dcery na jevišti. Vím, co je mateřská láska, protože mám dva syny. Ale dosud jsem neprožila stav, kdy se děti vydávají vlastním směrem, dělají chyby, mají své osudy-  a vy je musíte pustit, i když víte, že si svými rozhodnutími ublíží.  Matka v baladě může v danou chvíli působit hrozivě. Zaznívají tam strašné věci. Ale pod tím vším je láska. Prvotní, nefalšovaná mateřská láska, která nezaniká a nemizí. Marián Pecko je úžasný režisér. Náročný a autoritativní, ale v procesu zkoušení mu můžete plně důvěřovat. Má schopnost přinutit vás vidět věci z jiných stran. Donutí vás je prožít a nestydět se za emoce. Najednou se neptáte, jestli to, nebo ono, není moc, nebo málo. Prostě jste na jevišti a pokaždé si to naplno odžijete. Takže v tu chvíli jsem jenom úložným prostorem, ze kterého si „matka“ vybere, co pro dnešek potřebuje.

Vnímate nadčasovosť tejto postavy? Myslíte si, že takých matiek, akou je táto Erbenova, je v súčasnosti ešte veľa?

Četla jsem různé výklady, kdo je vlastně Erbenova Matka v Dceřině kletbě. Rozptyl je od pasačky, přes lhostejnou bestii, až po láskyplnou matku, neschopnou zasáhnout do osudu své dcery. Já ji vnímám jako silnou ženu, se kterou si život nehezky pohrál. Která ztvrdla, protože neměla na výběr. Která miluje, ale nehladí. Která v sobě nese i mužskou energii, protože jinak by nemohla přežít. Která neuhlídala svou dceru. Která od dcery čekala, že bude silnější, chytřejší, odolnější tak, jako musela být ona. Která zapomněla, že i mladý strom se může zlomit. Je to hluboce feministický příběh, kdy jedna žena nepřežije a druhá, v té samé chvíli, najde v sobě větší, bolestnou sílu žít. Tato postava je rozhodně nadčasová. Část toho příběhu zažívá každá matka, která se ocitne sama s dítětem, a je nucena přežít, zapomenout na vlastní, typicky ženské potřeby: být chráněná, milována, být pro někoho důležitá. Tohle se snaží dát dítěti, ale pro ni samotnou už nezbývá nic.

Aký typ ženských postáv stvárňujete najviac a aký najmenej? Myslíte si, že ste typová alebo univerzálna herečka? Podľa čoho si myslíte, že vás režiséri alebo režisérky obsadzujú do konkrétnych ženských rol?

S radostí můžu říct, že hraju úplně všechno. Vždy bylo mým cílem být univerzální. Hraju tragické i komické role. Matky, manželky, milenky, dcery, selky, právníčky, ale i chlapy a starce, když je potřeba (smích). Tu barevnost miluji. Baví mě být pokaždé jiná. V jedné poloze nebo typu bych se šíleně nudila! Navíc, na jevišti MDO můžu taky zpívat a tančit. Tohle všechno je to,  po čem jsem kdy toužila. 

Čo si myslíte o intimite a telesnosti na javisku? Ako k nim pristupujete, keď ich máte zahrať? Už sa vám stalo, že ste to odmietali, lebo vám to ako žene pripadalo nemorálne?

Měla jsem to štěstí, že jsem nikdy nemusela hrát samoúčelnou erotiku. Pokud se hrála fyzická intimita, vždy tomu předcházela intimita emocionální, v rámci příběhu a hry. S tím problém nemám. Nezažila jsem, že by po mě nějaký režisér chtěl nějaké absurdní odhalování, nebo něco, za co bych se měla stydět. Jako herečka ovšem musíte mít sebevědomí se na jevišti předvést. Umět své tělo používat. Ovšem tělo by mělo být v takové kondici, abyste se cítila komfortně jak před publikem, tak sama před sebou.

Do vašej hereckej kariéry vstúpilo aj materstvo. Ako ovplyvnilo váš život, respektíve ženské prežívanie a hereckú kariéru? Ako zvládate byť herečkou a mamou zároveň?

Jsem maminka dvou kluků. Adamkovi je osm a Eliáškovi šest let. Samozřejmě, že po jejích narození se můj život výrazně změnil. Staly se mi všechny ty obvyklé i neobvyklé věci. Změnil se můj pořadník hodnot, vztah a zodpovědnost k sobě samé. Některé věci už neřeším tak ostře jako předtím. Hodně věcí jsem se vzdala, ale mnohé zase získala. Mateřství je nepřenosná zkušenost. Je to výzva, na kterou nemůžete být nikdy dost připravená. Teď už v ničem nejde jenom o mě, ale šipka ukazuje směrem k dětem. Ukazují mi mou sílu i slabost. Zkouší mě a nešetří, ale taky objímají a léčí. Dělám herectví, abych lépe pochopila život. Přes mateřství jsem získala novou paletu nástrojů, kterou teď můžu uplatnit na jevišti. Přála bych si mít víc času pro děti i pro jeviště – to je věčné dilema rodiče na jevišti. Ale obojí je nedílnou součástí toho, kdo jsem.