Tohle není vaše první režie v Čechách, že… Před pár lety jste v Městských divadlech pražských režíroval adaptaci novely Petry Hůlové Stručné dějiny Hnutí, která se pak hrála jak v Čechách, tak v Německu. Vzpomínáte, jak došlo ke spolupráci s Divadlem Na zábradlí?

To je dobrá otázka. Petra Štědroně (to příjmení mi trochu dělá potíže) jsem znal jako dlouholetého překladatele her Fritze Katera i některých mých adaptací. Tuším, že jedna z nich se stále hraje ve zdejším divadle (jedná se o adaptaci Tolstého románu Vzkříšení – pozn. red.). Před třemi nebo čtyřmi lety mě oslovil v Berlíně, že je ředitelem jednoho menšího pražského divadla a zda bych nechtěl zkusit režii v Praze. Tak jsme se dali dohromady a začali si povídat. Trvalo ovšem poměrně dlouho, než jsme došli ke konkrétnímu titulu.

Vaše práce nám není úplně neznámá. Kromě adaptací, o nichž jste mluvil (kromě Vzkříšení je to třeba Anna Karenina), jsme v rámci Pražského festivalu německého jazyka v Praze viděli vaši inscenaci We Are the Camera. To bylo v roce 2004. Takže Praha pro vás není neznámým místem.

To rozhodně ne. Jezdím sem vlastně už někdy od osmdesátých let minulého století. A pamatuju si, že jsem tehdy Petrovi na nabídku odpověděl kladně. Docela jsem si dokázal představit, že bych v Čechách ještě jednou mohl pracovat. Vlastně musím říci, že mě baví hostovat ve východní Evropě. Pracoval jsem v Polsku, Rumunsku, Maďarsku. Všechny ty destinace koneckonců nejsou moc vzdálené od Berlína. A v této souvislosti musím říci, že mě až zaskočila kvalita českých herců a hereček.

To mě těší… Navrhli vám tehdy konkrétní titul, nebo jste si mohl vybrat, co byste chtěl dělat?

Po pravdě, byla to docela dlouhá procedura. Stále se to posunovalo, nemohli jsme najít čas ani správný titul. Nakonec dohoda dopadla dobře a letošní premiéra je jejím výsledkem. Já jsem původně chtěl dělat Milana Kunderu, protože jsem jeho velkým fanouškem. Ale v divadle mi řekli, že na jeho věci nemají práva a že je obtížné je získat. Takže to odpadlo… Pak jsme měli v hledáčku jiného českého autora, ale ten zase trval na tom, abychom dělali jeho adaptaci. Což se mi nelíbilo, protože přece jen jsem způli autor a chci si vždycky dělat vlastní adaptaci, která by mi plně vyhovovala.

Takže nakonec je to Plechový bubínek, adaptace kultovního románu Güntera Grasse. Pokud se nemýlím, kdysi jste ji už dělal v Německu. V roce 2010 měla premiéru v Bochumi a následně v Berlíně.

Tehdy mě oslovil režisér Jan Bosse z Maxim Gorki Theater v Berlíně, s nímž jsem úzce spolupracoval: Ty děláš spoustu adaptací, neměl bys chuť pro nás upravit Plechový bubínek? Na nabídku jsem kývl s tím, že se pokusím. Ale byla to docela fuška. I když jsem měl určitou předchozí praxi, mimo jiné s adaptacemi Tolstého románů. Tohle však bylo něco jiného. Většina těch novel pracuje s figurami, které se v průběhu času proměňují. Ale Grass je úplně jiný typ autora. Nejedná se o normální dramatický text či psychologické drama. Je to vlastně pikareskní román. A tak jsem dlouho hledal princip, který by k tomu seděl. A pak jsem narazil na opravdu starý německý román od von Grimmelhausena  Dobrodružný Simplicius Simplicissimus. Byla to patrně první dobrodružná novela v němčině, někdy z padesátých let 17. století. Z toho vzešel konkrétní nápad, a tak ta první adaptace byla cosi, co připomínalo chór. To znamená, že tam nebyl vypravěčem Oskar Matzerath, ale příběh vyprávěl chór.

Pro Česko jste tedy připravil odlišnou verzi?

Když jsme začali uvažovat nad uvedením adaptace v Praze, měl jsem jasno v tom, že udělám novou adaptaci. Navíc tu předchozí režíroval Jan Bosse, ne já. Tehdy jsem hodně bojoval s tím ohromným množstvím textu a teď po dvanácti třinácti letech jsem se s ním chtěl utkat znova, ale udělat to úplně jinak. Tak jsem minulý rok začal pracovat na druhé dramatizaci. Mým cílem bylo vytvořit opravdu krátkou, stručnou věc, něco na způsob komiksu. To je tedy základní myšlenka tohoto projektu.

Jaká jsou tam pro vás důležitá témata?

Pro mě je tam nejdůležitější jediná věc. Multietnická společnost, která bývala na mnoha územích východní Evropy v předchozích staletích. Snahou bylo ukázat z různých úhlů, jak se tato politická a etnická struktura proměňovala. To je pro mě opravdu zajímavé a určitě stále aktuální téma. Myslím, že dnes máme analogicky podobné problémy. Například: Chceme imigranty? Samozřejmě, nechceme… Nicméně během staletí, určitě na konci 19. a do poloviny 20. století, byla tahle směs různých kultur běžná a přirozená. A mě zajímá otázka, jak to to tedy funguje, když se v jedné zemi prolínají různé kultury. Ostatně myslím, že na území Čech kdysi žilo mnohem vice Židů a Němců než nyní, a taky třeba velká romská komunita. Je pro mě tedy opravdu velmi zajímavé zkoumat tyhle věci. Navíc viděné očima Oskara Matzeratha, tedy očima malého chlapce.

Jak vás napadlo obsadit do role Oskara Annu Kameníkovou?

Pro mě obecně tyhle genderové věci nehrají žádnou roli. Vím, že je dnes v Německu módní trend obsazovat ženy do mužských rolí, mnohým přijde zajímavé, když třeba Hamleta hraje žena. Já to moc neřeším, po deseti letech už to tak zajímavé není. Ale na druhou stranu jsem si vždycky myslel, že kdokoli, ať je to muž, nebo žena, může zahrát jakoukoli roli, když tam je patrná nějaká logická souvislost. A když jsem Annu poprvé uviděl na scéně, hned jsem věděl, že tohle JE Oskar. Ať už tím, co předváděla na scéně, jaké měla vlasy, jak mrkala těma obrovskýma očima, nebo jak naivně hledala slova. Určitě si nemyslete, že jsem s ní nějak manipuloval. Ale prostě když to v člověku je, tak je to patrné na první pohled. To, jak se člověk prezentuje světu, jak působí. Tak mi přišlo, že je to dobrý nápad, a myslím, že jsem neprohloupil.

Při adaptaci samozřejmě musíte z rozsáhlého textu vybírat. Co vypadlo?

Musím říci, že v téhle adaptaci vůbec není ruské téma. Příchod Rusů do Gdaňska. Taky jsem vynechal poslední kapitoly. Ve druhé části je jen náznak začátku západního Německa. Ale to jsem usekl, protože pro tohle malé milé divadélko je to příliš velké.

Zmínil jste se o Fritzi Katerovi (Arminovo alter ego – pozn. red.). Být současně autor a režisér má bezpochyby své pro a proti. Vy tuto dualitu vyjadřujete využíváním dvou jmen. Znamená to, že ve vás jsou dva lidé-umělci, kteří mezi sebou zápolí?

Ani ne. Pro mě je to prosté. Funguje to tak, že mi jednou za dva roky či dvakrát za rok přistane ve schránce text od Fritze Katera.

Tedy takové kouzlo?

Ano, kouzlo. Jinak jako Armin Petras rád dělám adaptace či dramatizace, připravuji nějaké věci pro divadlo nebo pro film. Momentálně mám na stole biografickou hru o Napoleonovi. Byla to pro mě práce na rok a půl, protože jsem o tom chlapíkovi vlastně moc nevěděl. No, a dát dohromady historická fakta a materiál z mnoha různých filmů dohromady je dosti náročné. Španělský pojem pro režii je „montaje“, tedy montáž, je to vlastně legrační pojmenování pro lidi, kteří pracují za méně peněz a montují věci dohromady, jako z nábytkových prvků z IKEA. Takže mám v životě často pocit, že nejsem umělec, ale ve skutečnosti spíše „monteur“, protože taky dělám montáže.

Váš život provázejí pro mnohé zajímavé okolnosti. Ať už je to emigrace rodiny z tehdejšího západního Německa do východního na konci šedesátých let, nebo vaše emigrace zpět na Západ v roce 1988. Poznal jste tedy obě Německa. I nyní se pohybujete na západě i východě Německa, i když se situace změnila. Jsou západní a východní Němci něčím výrazně jiní? Je mezi nimi nějaký výrazný problém?

To je dost těžké popisovat. Já už nejsem nejmladší, spíše se blížím staršímu věku (ha ha). Ten příběh je tedy starý více než 35 let, i víc. A na takové otázky bychom se asi měli spíše ptát mladších lidí. Protože v naší generaci máte stále pocit, že jsme rozdílní, ale jsem přesvědčen, že mé děti, kterým je od 15 do 28 let, by vám řekly něco úplně jiného. Jsem si jist, že o nějakých rozdílech už jejich generace nepřemýšlí. Samozřejmě, jsou tu jisté rozdíly třeba v systému voleb nebo v tom, jaký mají životní styl, jak se oblékají. Ale to jsou věci, které se proměňují průběžně. Prostě to má nějaké trvání a ty proměny budou i v dalších stovkách let souviset s konkrétní společenskou situací. Prostě ti lidé jsou nějací, což neznamená, že jsou horší nebo lepší. Znamená to jen, že mají jinou historii, jinou historickou zkušenost. Když jsem teď v Praze, taky přemýšlím o svém vztahu k Praze, k České republice v průběhu 40 let. Je pro mě zajímavé pozorovat ty proměny. Je to jako zrcadlo, když je člověk zvyklý cestovat každý druhý rok do téhle země, do tohoto města, a koukat na lidi kolem sebe. Teď považujeme za přirozené, jak je cestování z jedné země do druhé snadné. Ale mám v paměti taky bláznivé, šílené historky z období osmdesátých let. Ale to je historie a patřilo by to třeba do nějaké knihy spíše než do takovéhoto typu vyprávění. Takže nemá moc smysl o tom mluvit a snažit se to nějak definovat.

Raději se díváte do budoucna?

Momentálně ano. Možná až už nebudu pracovat v divadle, tak třeba napíšu knihu – o různých minulých věcech a o minulosti své rodiny, i mé.

A co je pro vás nejbližší budoucnost po pražské premiéře Plechového bubínku?

Je to legrační, ta věc, o které jsem mluvil, tedy životopisný film o Napoleonovi. Když jsem to dal číst dramaturgům a některým hercům, říkali, že jsem se zbláznil. Je tam totiž 102 postav.

To je dost. Mám pocit, že předepisovat tolik postav je tak trochu specialita německých autorů…

Možná ano. Ale vzápětí se chystám ještě na jednu adaptaci a to už bude asi poslední věc v mém životě. Bude to Vojna a mír pro Brémy. Je to taky dost rozsáhlé, ale nebude tam zase tolik postav.

A jak si tedy toho Napoleona představujete na scéně? S tolika lidmi v prostoru?

Budu dělat Napoleona v Saarbrückenu. To je městečko úplně na západě Německa až na francouzské hranici. Proto jsem měl tu myšlenku propojit Napoleona s Francií. Já tam vlastně mám jen jedenáct nebo dvanáct herců a hereček, ale každý z nich bude hrát osm nebo devět rolí. A pak tam bude chór šedesáti lidí. Tam počítám s místními lidmi, amatéry. Moc rád s amatéry pracuju. Asi před rokem a půl jsem dělal s podobným týmem Antigonu.

Je to tedy něco jako imerzivní divadlo?

Částečně. Bude se to ovšem celé odehrávat ve státním divadle. A bude to hustý. Baví mě zkoušet pracovat v různě velkých prostorách. Na jedné straně Volksbühne v Berlíně, což je jedno z největších divadel v Německu, nebo ve Frankfurtu. A teď pro změnu pracuju tady, v tomhle malinkém komorním divadélku. Když jsem sem poprvé vstoupil, připadalo mi strašně malé. Pak jsem postupně viděl asi pět zdejších inscenací a zjistil jsem, co všechno jde dělat i na tak malé ploše. A hlavně mi šlo o to, zjistit, jakým stylem se tu hraje.

Divadlo Na zábradlí je ovšem repertoárem dosti specifické.

Jasně, bylo pro mě zajímavé přicházet na to, jak se dá pracovat v tak malinkém prostoru, a pokusil jsem se je vizuálně co nejvíc zvětšit. Aby bylo pocitově větší, než doopravdy je. Však uvidíte.