Ta hra má kabaretního ducha, zvukem živé kapely na pódiu počínaje a charakterem vystupování představitelky hlavní role zdaleka nekonče. A je to skvělý přístup k tématu, vlastně asi jediný možný, který může předejít dvěma extrémům – vytesání neživotného žulového pomníku na jedné straně (tím je z věcí, které mají s představením něco společného, jen pár poněkud nadnesených vět v anotaci a profilu Evy Olmerové v divadelním programu) a parodickým pokusem o nadhled na straně druhé.

Představení samozřejmě je standardně divadelně stylizované, ale na druhou stranu se tu, jak už bylo naznačeno, nikdo netváří, že je někým, kým není. Kapela není poskládaná tak, aby vypadala jako jazzová a Barbora Hrzánová se nesnaží vecpat do pěvecké polohy a hlasového rejstříku, (na) které nemá. Zpívá prostě písničky z repertoáru Evy Olmerové stejně, jako zpívá ty svoje se skupinou Condurango. Což je nesmírně přirozené a oživující.

Olmerka výborně balancuje na hraně v mnoha smyslech. A vždycky životně, autenticky, tak, jak asi opravdu měla svůj život i umění nastavené samotná Eva Olmerová. Láska k sentimentálním trampským písničkám i jazzu (herecká kapela velmi slušně zvládá obojí), určitý šarm a sebevědomí, získané předválečnou výchovou v tzv. dobré rodině (až do doby, než se rozpadla), střídané v ostrých řezech manýrami páté cenové skupiny. S nimi související přelétavost ve vztazích, kombinovaná s úpěnlivou a celoživotně neúspěšnou touhou konečně zakotvit s tím jedním jediným a pravým. A hlavně, v rámci oné – s nadsázkou řečeno – kabaretní show střídání smíchu, nadsázky, veselých historek, a tragiky. Často obojího dohromady.

Z příběhu Evy Olmerové by se dal udělat excelentní doják, a nakonec by ani nemusel být nevkusný. Její osud byl skutečně v českém prostředí ojedinělý. Byla pronásledována vlastními démony i policií, běžnou pořádkovou i tajnou politickou. Největší úspěchy v době působení v divadle Semafor já překazily stížnosti takzvaných slušných občanů na její životní styl, což se v té době prostě nepodařilo ukočírovat. Svoje problémy řešila alkoholem a drogami, to je všeobecně známo a je to zobrazeno i na jevišti, nikdy ale s lacinou snahou o skandalizaci. Takže ano, dal by se vyprávět příběh ženy, velmi talentované umělkyně, která vnějšími tlaky přišla o většinu skvělých příležitostí, jež dostala nebo přinejmenším mohla dostat. A to včetně známé legendy o nabídce angažmá na turné Elly Fitzgeraldové poté, co si s ní na pražském parníku v roce 1969 zazpívala – o reálnosti a pravdivosti té historie se pamětníci mimochodem dodnes přou.

Jak je tedy možné, že z Violy návštěvník nakonec odchází nikoli zdrchán prožitým utrpením, ale s dobrým pocitem? Kromě výborného provedení je to především způsob, jímž je život Evy Olmerové vyprávěn: ne primárně jako tragédie, nýbrž jako příběh za všech okolností svobodného člověka, který si přes všechny životní průšvihy, jež si často vědomě sám způsoboval, dělal, co chtěl. Který se během relativně krátkého života, než jej dostihly následky způsobu jeho života, nenechal učesat a umravnit. A který by patrně byl úplně stejný za jakéhokoli režimu a v jakékoli době.