Divadelní noviny > Festivaly

Žhavé zprávy z Hronova (No. 2)

Je zvlášní osvobodivý zážitek vidět Jarryho Krále Ubu inscenovaného divadelníky země, která jemu podobného panovníka pravděpodobně nikdy na svém hradě neměla. Poláci, Rusové – pojmy a národy, které se do francouzského povědomí Alfreda Jarryho dostaly nejspíš z napoleonských válek – mají pro Středoevropana, neřkuli Čecha mnohem časově bližší a konkrétnější konotace. A Otec Ubu je pro nás prostě hovado v čele nějakého sekreatreiátu nebo úřadu, v jistých obdobích i státu.

Našla jsem v počítači svoji loňskou recenzi, která jen dokládá, jak u nás králi Ubu obvykle rozumíme (a jak do toho šlapeme): Král Ubu Divadelního spolku Symposion z Třebechovic pod Orebem ve mně vyvolal přesně to, co vyvolalo první uvedení této hry v Paříži: kdybych to nemusela vidět do konce, protože jsem tu od toho, odešla bych znechucená. Nikoli už hrou, ta mezitím vplula do kánonu klasiky, ale hospodsky uřvaným a sprostým provedením. Hrálo se v Jiráskově divadle, základní (bezděčná, ale krutě aktuální) scénografie byla tedy víc než dokonalá, postavy patřičně v kostýmech zahovněné, děje bizarně kruté. Proč mě to tedy štvalo? – asi proto, že pro mě to bylo bez nadhledu, představitel Krále UBU jen tak štěkal texty do publika, jeho zalíbení a místy  údiv nad tím, že „vono to pude“ a že už to jde, byly jen v jedné poloze ( u ostatních herců to platí také). Inscenace mi řekla jen tolik, že Král UBU je hovado, Matka UBU taky  a tyhle stvůry s pomocí patolízalů a vystrašenců hýbou světem. Což o to, ale divadelně nebylo předvedeno nic víc než  anotace.

A náhle, o rok později, ve stejných portálech Jiráskova divadla vidíme bohatě obsazený tvar, jehož inspirace není ani tak politická, jako karnevalová a která má mnohem blíž k původní studentské recesi z profesora fyziky, jež stála u zrodu Krále Ubu v roce 1885. Náhle jsem si vpomněla na „bezpředmětný humor“, který proklamovali Voskovec s Werichem, když hráli Vestpocketku. S takovým přístupem asi hrál Werich svého Ubu v  Osvobozeném divadle roku 1928, ve Voskovcově překladu a Honzlově režii. To nám bylo ještě hej.

Islandský soubor využil k jevištnímu blbnutí všechny možné prostředky. Živou hudbu, zpěv, tanec, svícení ze skateboardu… Scénografie hýří barvami, hovnisková nepřevládá, i když nechybí. Herci projevili obdivuhodně svobodný vztah k tělu, který vyvrcholil výstupem herečky s odhaleným prsem. Hráli to trochu jako tlustí proti tenkým a hovadství spravedlivě příslušelo oběma. Přes všechnu féeričnost jevištního mumraje se jim ovšem povedlo několik otřesných okamžiků, při kterých člověku zatrnulo: hned zpočátku ukusování právě Otcem Ubu vytvořeného hovna (na které navázalo v pozdější části rituální posilňování obsahem nočníku před bitvou) a pak, a pro mě nejúčinněji, bombardování hajzlpapírem. Ten obraz dlouho nezapomenu a myslím, že přesně tak si napadené národy a obyvatelé jejich měst připadají: jako bombardovaní hajzlpapírem.

Islandská inscenace Krále Ubu se vůbec nevyhýbala tělesné odpudivosti. A přesto nebyla ani v nejmenším vulgární. Dokonce – a to jsem vnímala jako vanutí svobodného větru ze severské země – působila svobodomyslně, uvolněně, radostně. Herci šli do hry naplno, ale divák neměl pocit, že mu chtějí vytřít zrak nějakou exportní dodávkou. Jen jim, jakkoli v rozhovoru pro Zpravodaj říkají, že momentálně nemají kde hrát, našinec musí závidět ten dostatek volného času a početnou pospolitost, která dokáže inscenaci dovést až k rabelaisovskému tanci. Ve kterém, abychom se nemýlili, mezi křepčícími je také Smrt. Jen se skrývá v davu.

///

Více o 88. Jiráskově Hronově na i-DN:

88. ročník Jiráskova Hronova dnes začíná

Milan Uhde: Věřím v Boha Otce Všemohoucího

…

Předchozí díl festivalových reportáží:

Žhavé zprávy z Hronova (No. 1)

…

• Autor: Alena Zemančíková
• Publikováno: 8. srpna 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Žhavé zprávy z Hronova (No. 2)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ