Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Vitka versus Leoš

    Od samého počátku báječné premiéry hry Kateřiny Tučkové Vitka v Huse na provázku jsem myslel na Vladimíra Morávka. V konfliktech násilně z divadla odejitého na konci loňského roku, který však prostřednictvím této inscenace stále vztahuje nad divadlem svůj šéfovský dráp. Není divu, hru od autorky objednal a inscenaci divadlo počalo ještě za jeho šéfování.

    Vítězslava Kaprálová (Tereza Marečková) diriguje Českou filharmonii a hudebníci ji neberou vážně FOTO JAKUB JÍRA

    Přesto mu inscenace nepatří, všemi aspekty spadá do gesce žen – autorky a režisérky Anny Petrželkové a dalších z inscenačního týmu. Je to jakási zšenštilá podoba morávkovského divadla, což je samo o sobě feministické, jakož i všechny konkrétní prostředky a hlavní tvrzení inscenace. Feminismu se však přímo týká jediná sentence, jakkoli je v inscenaci přítomný neustále, ale v sympatické přirozené podobě ženského pohledu na krátký život skladatelky a dirigentky Vítězslavy Kaprálové (1915–1940). Stihla za pár let napsat řadu pozoruhodných skladeb, divím se, jak málo se hrají. Nejspíš zůstávají ve stínu hudby Bohuslava Martinů, Kaprálové dlouholetého gurua a milence. Lze v nadsázce říct, že její kompozice jsou tak trochu ženským Martinů, analogicky této inscenaci.

    Vitku prostě chápu jako protipól Morávkovy inscenace hry Milana Uhdeho a Miloše Štědroně Leoš aneb Nevěrně tvá (2016). Inscenace ryze mužské, v níž Morávek brutálně vykřičel za Leoše Janáčka i za sebe mužské mínění o světě, o umění – a samozřejmě o ženách! Končilo se smrtí, zaviněnou mužskou tvrdohlavostí a ješitností. Pro Morávkova Leoše jsou ženy předmětem, s odpuštěním, samčího živočišného zájmu, předmětem sžíravé touhy, múzami, bez nichž nelze žít ani tvořit. Leoš se přímo ptá: Máš mě ráda? Ano, nebo nic! Není jiná možnost. Pro Vitku jsou muži zábavnými tvory, zdrojem příjemností života, koketerie, holt co dělat, jsou také někdy poněkud otravní a těžko pochopitelní, zvlášť jejich žárlivost. Tak, zhruba řečeno. Dá se to chápat i tak, že si důsledně ženský tvůrčí tým Vitky vyrovnal účty s důsledně mužským týmem Leoše.

    Srovnání obou inscenací se nelze vyhnout už pro analogický jevištní styl a vyjadřovací prostředky výrazně spoluformované a spoluorganizované hudbou.

    V inscenaci Leoše se morávkovsky šeptalo až do nesrozumitelnosti, křičelo do mikrofonů, ohlušovalo hudebními výkřiky, zpívalo a hrálo mezi diváky, vystupovalo z příběhu, hádalo se a polemizovalo. Na konci inscenace jsem měl hlavu jako střep, ale kdesi vysoko v oblacích tvorby a fantazie. Proti Morávkovým hrubým stolům zasypaným spadaným listím a zahaleným dýmem, proti jeho papundeklovým sochám a všemožným symbolickým proprietám se Vitka odehrává ve funcionalisticky přehledně uspořádaném orchestřišti, hudebníci sedí u svých nástrojů, před sebou mají stupínek pro dirigenta a klavír. Tak trochu sterilní prostředí koncertní síně, většinou světle nasvícené. Sem tam švitoří ptáčci, na rozdíl od Morávkových tajemných skřeků. Všechno s ženskou pečlivostí přehledně uspořádané.

    Promyšlenou zvukovou partituru realizuje především podivně obsazené klavírní kvarteto (klavír, housle, violoncello, saxofon střídaný s dalšími dřevy) ze skladeb Vítězslavy Kaprálové, Bohuslava Martinů a Petra Hromádky. Žádné překřikování, žádné zvukové deformace, žádné kouskování motivů jako v Leošovi, ale přesně vybrané pasáže převážně libé, chytře vymyšlené hudby, do nichž jsem se co chvíli s velkou chutí jen zaposlouchal. A říkal jsem si, že inscenace měla končit koncertem z díla Kaprálové, ne Martinů Polní mší coby panychidou za mrtvou rozkošnici života. Její vlastní hudba, a dobře to dokládají fragmenty použité v inscenaci, je totiž stejně žensky jemná a rafinovaná jako Petrželkové inscenace. Také staví na drobnostech, z nichž sestává účinné hudební i jevištní dění. Ještě víc než Martin Havelka v titulní roli Leoše určuje Vitku Tereza Marečková. A je sama součástí zvukové partitury, když hráče České filharmonie, kteří ženskou s taktovkou neberou vážně, uzemní perfektním houslovým sólem. Nebo neméně suverénně hrábne do kláves. Drobnosti, ale nesmírně důležité a využité s rafinovanou přesností.

    Jestliže Leoš mířil k fantazijním přesahům, otevíral prostor pro domýšlení, pro prudké souhlasné i nesouhlasné reakce, Vitka konkrétně a vtipně vypráví povýtce privátní příběh. Prostě jak šel praktický a pragmatický život – a co jiného má, a vlastně vůbec může, člověk dělat než si svou pozemskou pouť co nejlépe užít?

    Zkrátka v inscenacích vnímám rozdílný mužský a ženský přístup ke světu a životu. Principy, které se doplňují, i když často konfliktně. Právě to, jak důsledně a samozřejmě svá stanoviska obě inscenace zastávají, svědčí o jejich sebejistotě a velikosti.

    Divadlo Husa na provázku, Brno – Kateřina Tučková: Vitka. Režie Anna Petrželková, dramaturgie Lucie Němečková, scéna Lenka Odvárková, kostýmy Hana Knotková, hudba Vítězslava Kaprálová, Bohuslav Martinů, Petr Hromádka, pohybová spolupráce Adam Mašura. Premiéra 23. února 2018.


    Komentáře k článku: Vitka versus Leoš

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,